VIZE/196: Negativní daň a nepodmíněný příjem

Uveřejňuji postupně dva podnětné články zpracované členem našeho týmu a současně studentem VŠFS Petrem Jelenem. Považuji je za výstižné a podnětné k otázce hledání vize:

Negativní daň a nepodmíněný příjem

Petr Jelen

Rád bych se ohlédl za posledním březnovým teoretickým seminářem, na kterém byl představen koncept negativní daně. Na závěr bouřlivé diskuse bylo ve smírčím duchu zmíněno, že podstatné je dosáhnout napřed shody na věcech, které bychom od nového systému požadovali a na nich začít stavět. Jako takové byly uvedeny hlavně požadavky na zjednodušení současného stavu a zamezení zneužívání dávek. Nesporně jde o kompromisní východiska, která je ale podle mě třeba rozšířit o shodu na postoji ke konceptu svobody, vnímání vykořisťování a přístupu k zodpovědnosti a nejistotě. Najít shodu v těchto otázkách už není jednoduché, ne-li nemožné. Přitom jsou filosofickou podstatou pro změnu současného systému.

Liberálové vnímají svobodu hlavně optikou individuální míry svobody jednotlivce, kterého by nemělo pokud možno nic omezovat. Stát by měl mít co nejmenší roli a bezpodmínečně nutné přerozdělování by mělo mít co nejmenší vliv na trh. Mají proto blíže k negativní dani, která více splňuje tato kritéria.

Druhý koncept svobody vyzdvihuje svobodu jako možnost člověka dělat to, co chce. Lidé jsou svobodní tehdy, pokud mají možnosti a prostředky pro dělání toho, co je skutečně baví. Této myšlence je bližší univerzální nepodmíněný příjem.

Jedním z dalších rozdílů mezi zastánci základního příjmu a negativní daně je vnímání vykořisťování. Stoupenci nepodmíněného příjmu argumentují příjmy z vlastnictví přírodních zdrojů země, které by se měly mezi obyvatele rovnoměrně rozdělit. Pokud tomu tak není, měli by mít nárok na kompenzaci zosobněnou právě základním příjmem, který by tento aspekt zohlednil. Podobně se stoupenci obou systémů také často liší v pohledu na štěstí a z něj pramenící výdělek. Zatímco zastánci základního příjmu z řad levice by rádi události, jakými jsou například výhra v loterii nebo kvalitní rodinné zázemí, nějakým způsobem taktéž rádi zohlednili a kompenzovali těm, kteří takové štěstí neměli, klasičtí liberálové podobné skutečnosti vykládají jako ryzí součást osobního vlastnictví, která je pro ně nedotknutelná.

Oba dva systémy se každopádně shodně snaží garantovat určitý základní příjem a současně zvýhodnit ty, kdo navíc pracují. Při volbě vhodných parametrů se dá podle ekonomů dojít k závěru, že oba modely mohou příjemci poskytnout podobné disponibilní důchody a zatížení bilance státu by bylo taktéž podobné. Podstatným rozdílem tak zůstává fakt, že v modelu základního příjmu tuto dávku dostávají i lidé, kteří ji objektivně nepotřebují.

Negativní daň v praxi

Jsem si vědom toho, že finanční náročnost takovýchto systémů na státní rozpočet je důležitým faktorem, přesto mě více než samotné nastavení parametrů a jejich výše tak, aby odpovídaly reálnému ekonomickému rámci a politickému zadání, více zajímají dopady takové změny do života lidí – jejich chování a pocitů. Stěžejní pro mě přitom je, zda by některý z nových modelů opravdu přinesl úbytek stresu a posílil lidskou kreativitu a vedl k nárůstu a většímu užívání si volného času, aniž by výrazně negativně ovlivnil motivaci lidí si práci hledat.

Zatímco řada experimentů se základním příjmem proběhla v nedávné době nebo stále probíhá, různé experimenty s negativní daní se uskutečnily už před několika desítkami let. Stalo se tak po představení konceptu negativní daně Miltonem Friedmanem, kdy se reálně uvažovalo o jejím zavedení v USA. Aby se mohli američtí zákonodárci lépe rozhodnout, proběhly v letech 1968 až 1972 celkem čtyři experimenty. Jejich interpretace, které se mi podařilo dohledat, lze shrnout tak, že žádné přelomové pozitivní výsledky nepřinesly. Ba naopak jsem se dočetl, že v experimentu se 7,5 tisíci rodinami výše pobíraných dávek neklesla, ani když si člověk vydělal více peněz. Lidé měli méně pracovat a práci si aktivně hledali méně. Je třeba říci, že experimenty byly podrobeny kritice za konkrétní způsob jejich provedení a že jejich vypovídací schopnost byla limitována zvoleným počtem osob. Experimenty také vycházely z místního společenského prostředí a amerických sociálních a daňových systémů, které jsou značně odlišné od našich, a proto je sporná i relevance jejich výsledků pro evropský prostor.

Nepodmíněný příjem v praxi

Zrelativizování a nejasná interpretace výsledků jednotlivých experimentů v této oblasti je podobná těm, které proběhly a týkaly se základního příjmu. Přesto jsem ve svém minulém příspěvku k základnímu příjmu uvedl, že bych nejraději přihlédl k výsledkům a zkušenostem z cizích zemí. Zmínil jsem se o právě probíhajícím experimentu ve Finsku, o kterém jsem se domníval, že by mohl můj názor na nepodmíněný příjem pomoci formovat. Tento experiment, který má skončit letos v prosinci, se mezitím přehoupl do své druhé poloviny a v tisku se tak objevilo několik článků, které se snažily popsat dosavadní závěry. Bylo publikováno několik rozhovorů s lidmi, kteří jsou do programu zahrnuti, kteří uváděli, že mají méně stresu a že jim program poskytl více času realizovat své podnikatelské plány. Tyto rozhovory však nelze považovat za finální závěry.

Společně s nimi totiž byly vydány i texty lidí, kteří se základním příjmem déle zabývají a kteří o experimentu vyjadřovali svoje pochyby. Většinou shodně kritizovali výběr osob do projektu. Vláda se totiž rozhodla vybrat 2000 nezaměstnaných lidí ve věku mezi 26 až 56 lety. Stejně jako oni se domnívám, že do programu měli být zahrnuti nejen nezaměstnaní lidé, ale taktéž studenti, podnikatelé a další. Ideální by přitom bylo, kdyby experiment proběhl v malém městečku a účinky základního příjmu prožívala celá komunita společně, což se neděje. Situace tedy vypadá tak, že finská vláda sice vytvořila podmínky pro spolupráci řady vědců z nejrůznějších institucí a think-tanků, aby k experimentu připravili expertízy, ale všechna jejich doporučení nezohlednila. To si lze vykládat i tak, že vláda ve skutečnosti této myšlence nakloněna nebyla, ale aby vyšla vstříc proudu ve finské společnosti, který základní příjem prosazuje, rozhodla se uskutečnit takovýto experiment. Právě politické kroky současné finské vlády, ve které je ze tří stran myšlence základního příjmu otevřeně nakloněna pouze jedna, mohou zpochybnit výsledky. Původním plánem totiž bylo, že by se experiment měl v určité fázi ještě rozšířit, ale teď je jasné, že k tomu již nedojde. Závěry experimentu tak budou určitě doprovázeny slovy odborníků, že výsledky by mohly být jiné, kdyby je vláda bývala poslechla a postupovala podle jejich vhodných parametrů.

Nejspíše nám zvědavým tak nezbývá nic jiného než čekat, jestli se některý ze států světa skutečně celoplošně nerozhodne podobný systém zavést a jaká by byla jeho reálná praxe. Nejnověji se k myšlence základního příjmu přihlásil německý ministr práce Hubertus Heil. Německo tak možná otevírá debatu k nepodmíněnému příjmu. Stejně tak ale může jít jen o další balónek v debatě o novém sociálním modelu, který nepozorovaně zmizí kdesi na obloze.

(Pokračování navazujícím tématem zpracovaným stejným autorem)