VIZE/194: Ekonomie produktivní spotřeby 18

TEORIE, O KTEROU DNES JDE 

Na každou sérii v rámci seriálu o vizi, která se týká ekonomie produktivní spotřeby, se vždy zvlášť těším. Pokud se chceme vyznat v současné přelomové době, potřebujeme oporu v nové ekonomii. Tu nazývám ekonomií produktivní spotřeby.

Ekonomie produktivní spotřeby 18. část: Metody

Každá teorie, zejména ta, která pretenduje na to, že se stane vývojovým článkem v rozvoji lidského poznání, musí mít své specifické metody, přitom takové metody, které mohly vyrůst jen na její půdě. Na půdě otázek, které si klade, na půdě problémů, které chce řešit, na půdě toho přesahu, se kterým vstupuje na scénu. To pochopitelně platí i pro ekonomii produktivní spotřeby, pokud má ambici být přesahem neoklasické ekonomie v hlavním směru ekonomického poznání.

Na půdě neoklasické ekonomie vyrostly metody spojené s používáním mezních veličin a metody spojené s vyjádřením preferencí pomocí indiferencí. Tyto metody se vyvíjely postupně, tak jak se postupně měnila neoklasická ekonomie v hlavní přesah klasické ekonomie.

Rovněž v případě ekonomie produktivní spotřeby nelze očekávat, že by hned na počátku jejího vstupu do arény vývoje ekonomických teorií disponovala všemi metodami v plném jejich rozvinutí. Přesto však lze některé metody a směry jejich zdokonalování popsat již nyní:

1. Je to nahrazení všech schémat vyjadřujících optimum prostřednictvím veličin, které místo maximalizace užitku obsahují současnou hodnotu očekávaného budoucího příjmu. – Tato záměna se může zdát pouze formální, ve skutečnosti zásadní význam má interpretace jednotlivých případů této formální záměny. To, že se jedná o významný krok, lze ukázat na příkladu přechodu od neoklasicky pojaté teorie společenského blahobytu k teorii řešení problémů ekonomické nerovnosti s využitím rozvoje kapitálového trhu a využíváním obrovského prostoru směnných aktů založených na smlouvách o lidském kapitálu (HCC).

2. Návazně je to analýza HCC prostřednictvím teorie kooperativních her. Každý takový kontrakt má totiž podobu určitého (S, d) Nashova vyjednávacího problému. Lze očekávat, že využití metod řešení (S, d) Nashova vyjednávacího problémů při analýze HCC velmi výrazně podpoří další vývoj těchto metod. Budou se řešit otázky tohoto typu:

- Identifikování a utřídění HCC (dnes žádná systematizace tohoto typu neexistuje).

- Rozlišeni hlavních typů HCC prostřednictvím pojmů.

- Formulování každého typu HCC jako (S, d) Nashova problému.

- Porovnání jednotlivých typů úloh se stávajícími typy řešení, zejména těmi, které dospěly do stádia axiomatického vyjádření.

- Vytvoření ucelené teorie analýzy HCC prostřednictvím teorie kooperativních her, resp. metod spojených s řešením (S, d) Nashova problému.

Lze například předpokládat, že doplňování mozaiky teoretických modelů (přechodů mezi nimi apod.) umožní uvidět v realitě nové možnosti pro směnu založenou na HCC, které doposud nevidíme a ani netušíme, že takové kontrakty mohou být. Jinak řečeno – aplikace obecné teorie při analýze známých jednotlivých případů umožní zmapovat terén všech HCC využitelných na podporu produktivních efektů spojených s rozvojem a uchováním lidského kapitálu.

3. Přeformulování hlavního směru bádání v oblasti behaviorální ekonomie. V současné době behaviorální ekonomie příštipkaří v oblasti hledání nedostatků racionálního rozhodování. Jakmile vyjdeme z toho, že nemáme jinou možnost odhadu očekávané hodnoty budoucího příjmu, než je náš prožitkový mechanismus (což je přesnější výraz pro maximalizaci užitku v neoklasickém smyslu), dostává vyjádření toho, s čím se potýká neoklasická ekonomie, zcela jinou podobu:

- Na jedné straně je to již v bodě 1. prezentované převedení všech optimalizací na maximalizaci současné hodnoty očekávaného budoucího příjmu.

- Na straně druhé nesmírně úrodný terén identifikování, utřídění, popisu a analýzy všech odchylek reálného rozhodování od takto zaměřené maximalizace.

Jinými slovy – vycházíme z modelu, ve kterém ekonomický subjekt (člověk či domácnost) používá svůj prožitkový mechanismus jako rozhodovací a to mu umožňuje přesně odhadnout současnou hodnotu budoucího příjmu v jednotlivých alternativách, které má k dispozici, podle ní se pak rozhodovat. Návazně na to pak zkoumáme případy, kdy se reálné rozhodování od modelového odlišuje, a snažíme se odpovědět na otázku, proč se odlišuje.

Výše uvedené přispěje jak k rozvoji teorie, tak bude mít i bezprostřední praktický význam.

(Pokračování)