VIZE/168: Teorie produktivní spotřeby/2

Ekonomie produktivní spotřeby 2. část

Na tuto sérii v rámci seriálu o vizi jsem se zvlášť těšil. Bohužel jsem s jejím zveřejňováním musel trochu počkat, protože došlo k největšímu ohrožení přežití naší civilizace, lumpárně, která v historii nemá obdoby. Nebylo možné stát mimo. Ale i v tuto dobu jsem si vyšetřil čas a postupně připravil následující text, který z pozice velmi obecné teorie ukazuje, jak přistoupit k řešení současných problémů. Pokud se chceme vyznat v současné přelomové době, potřebujeme oporu v nové ekonomii. Tu nazývám ekonomií produktivní spotřeby.

Současný stav

Směry, které se snaží překročit základní paradigma neoklasické ekonomie

Neoklasická ekonomie dodnes zůstává hlavní teoretickou bází ekonomické teorie, i když po celou dobu jejího vývoje a i v současné době existuje řada pokusů o přesah jejího paradigmatu. Podívejme se na některé z dílčích (byť v řadě případů i velmi významných) přesahů neoklasického paradigmatu:

Schumpeterova teorie inovací

Schumpeterova teorie inovací vyrostla z půdy neoklasické ekonomie. Je dynamickou teorií, tj. teorií, která popisuje změny, dynamiku změn, typy změn v ekonomickém systému. Ústředním pojmem je "inovace", který vychází z Böm-Baverkova pojmu "oklika" (resp. zprostředkování). Ekonomiku popisuje J. Schumpeter jako oblast šíření inovací, resp. inovačních vln, jejichž nejvýznamnějším zdrojem je technický pokrok. Dává poměrně komplexní typologii inovací a ukazuje jejich souvislost se vznikem a rozdělením přebytku nad náklady. Rozlišuje pozici inovátora (podnikatele) a finančníka (kapitalisty). Zdůrazňuje pozitivní význam "dočasného" monopolu založeného na inovací oproti ostatním formám monopolů. I když jeho koncept nepoužívá konzistentní matematický aparát, přispěl k objasnění dynamiky průmyslové revoluce (využil ho mj. F. Braudel v díle Dynamika kapitalismu), zlepšení ekonomického postavení vlastníků pracovní síly (šíření inovačních vln jako faktor působící na zvyšování ceny práce v konkurenčním prostředí), překonání představ "chmurných ekonomů" (Malthuse a spol., později ekonomů sdružených v Římském klubu) o nemožnosti neomezeného růstu s rostoucí dynamikou.

Institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie je považována za jeden z nejperspektivnějších směrů překonávajících neoklasickou ekonomii. Ústředním pojmem jsou "transakční náklady", v nichž teorie nachází příčinu vzniku firmy a institucí, prostřednictvím kterých se realizuje veřejná volba. Existence transakčních nákladů (náklady na každý akt směny či veřejné volby) objasňují řadu ekonomických a sociálních jevů.

Teorie her

Teorie her vychází z rámců neoklasické ekonomie, i když její důraz na důsledné použití matematických prostředků podstatným způsobem posouvá vymezení některých jejích základních pojmů, včetně pojmu "preference", který je s neoklasickou ekonomií bytostně spjat. Teorie her poukazuje na problémy jeho vymezení. Pozornost nejdříve (v rámci nekooperativních her) zaměřuje na popis lidského chování, který nelze vtěsnat do rámců optimalizace chování jednotlivce, ale je nutné uvažovat existenci dalších subjektů, kteří se chovají v souladu se svými preferencemi. K tomu nabízí velmi propracovaný matematický aparát. Návazně pak v rámci teorie kooperativních her nastoluje otázku toho, čím je podmíněno či určeno rozdělení přebytku, který vzniká kooperací (směnou, veřejnou volbou, rolí arbitra, kterého uznávají kooperující strany apod.), aby následně odhalila nesmírnou složitost této problematiky a využitelnost matematických prostředků při jejím řešení. Teorie her nejenže podstatně zpřesňuje původní neoklasický aparát, ale s využitím matematického aparátku odhaluje filozofickou povahu pojetí různých alternativ matematického vymezení základních pojmů.

Keynesiánská makroekonomie

Keynesiánská makroekonomie se snaží najít nástroje regulace a povzbuzení ekonomického růstu tak, aby byly zmírněny cykly, resp. aby nedocházelo k devastujícím krizím založených na řetězové reakci útlumu ekonomiky (v důsledku "samopříčiného" snižování příjmů s tím spjatých negativních očekávání vedoucích ke zvýšení úspor). Klíčovým pojmem je "výdajový multiplikátor", který lze využít k vyvolání opačné řetězové reakce založené na opakované přeměně příjmů ve výdaje a výdajů v příjmy (tzv. stimulaci poptávky). Všímá si vlivů, které omezují účinnost výdajového multiplikátoru, a snaží se vytvořit komplexní modely, které by byly oporou pro prognózu vývoje ekonomiky a pro její regulování nástroji, které má k dispozici vláda a centrální banka. V rozlišení spotřeby domácností a investic firem zůstává plně v rámci neoklasické ekonomie.

Teorie strany nabídky (jako alternativa keynesiánské ekonomie)

Teorie strany nabídky (jako alternativa keynesiánské ekonomie upozorňuje na problémy, které vznikají nadužíváním poptávkové stimulace ekonomiky, a to zejména v souvislosti s podporou setrvačných trendů na úkor inovační adaptace ekonomiky na změny koneckonců přírodních omezení jejího růstu. V návaznosti na to si všímá role technického pokroku, vzdělání, role institucí, apeluje na význam nízké daňové zátěže.

Teorie blahobytu

Teorie blahobytu, dnes již opuštěná, byla jedním z nejvíce bizarních útvarů, jaký se vyvinul a byl široce sdílen ekonomickou teorií. Pokusila se reagovat na dobovou poválečnou objednávku nalezení teoretických nástrojů, které by dokázaly optimalizovat míru sociálně zaměřeného přerozdělení. Vycházela z některých chybných předpokladů – například, že trh nutně vede k divergenci bohatství, nebo že je nutné řešit dilema rovnosti a efektivnosti (tj. že mezi rovností a efektivností je nutně substituční vztah a nemůže mezi nimi být vztah komplementární). Ilustruje význam použití exaktních prostředků v ekonomické teorii. V tomto smyslu ovlivnila rozvoj teorie veřejné volby a zejména teorii kooperativních her. Její neoklasický základ (zejména konstrukce křivky dosažitelného užitku inspirovaný konstrukcí hranice produkčních možností) však zůstal nedotknut, přitom právě v něm tkví "úkrok stranou", který tato teorie předvedla.

Teorie veřejné volby

Teorie veřejné volby vzniká sice již před 2. světovou válkou, plný rozkvět však dosahuje až v obdobích socializujících tendencí v ekonomické teorii. Poukazuje na řadu selhání veřejné volby, tj. na omezené možnosti nahrazovat nerozvinutost trhu nástroji veřejné volby, odhaluje celou škálu vládních selhání a poskytuje určité nástroje jejich identifikování. Přispěla k rozpracování a využití exaktních nástrojů v ekonomické teorii, rozvoji teorie kooperativních her a k dynamičtějšímu pohledu na trh, resp. k pochopení toho, že v řadě případů tzv. "tržních selhání" se jedná o nevyvinutost trhu.

Behaviorální ekonomie

Behaviorální ekonomie zpochybňuje předpoklad dokonalé, resp. dostatečné racionality spotřebitele. Tím podstatným způsobem narušuje celkový koncept a celkové paradigma, se kterými neoklasická ekonomie přichází. Všímá si role jednotlivých složek lidské psychiky, empiricky identifikuje a teoreticky analyzuje celou řadu typických selhání lidské psychiky. Výrazně se zasloužila o rozšíření experimentálních metod v ekonomii. I když je kritická k některým zásadním předpokladům neoklasické ekonomie, v pojetí užitku, resp. preferencí zůstává v jejím lůně.

Neoricardiánství a reprodukční ekonomie

Neoricardiánství a reprodukční ekonomie se v několika modifikacích a několika vlnách pokoušely vrátit do ekonomické teorie reprodukční pohled (pohled založený na neustálém opakování výroby a užití výsledku výroby v dalším výrobním aktu, např. Sraffova "výroba zboží pomocí zboží"), který neoklasická ekonomie opouští, resp. obětovává tomu, v čem spočívá podstata jejího přístupu. Lze zmínit i dva články F. Neumanna, v nichž formuluje představu teoretického konceptu, ve kterém jsou všechny statky redukovány na mezistatky. Některé z prací, které na půdě reprodukční ekonomie vznikly, se pokusily eliminovat nedostatky v Marxově teorii nadhodnoty. Reprodukční schémata se do hlavního proudu ekonomické teorie nepodařilo vrátit zejména proto, že se žádnému směru do nich nepodařilo zabudovat Schumpeterovu teorii inovací.

Teorie lidského kapitálu

Teorie lidského kapitálu se snaží o překonání zastaralého konceptu tří výrobních faktorů (práce, půda, kapitál), který vznikl ještě v dávných dobách klasické ekonomie. Všímá si, že lidský kapitál vzniká investicemi "do člověka", do jeho schopností, podobně jako kapitál vzniká investicemi do půdy, do jejího přetváření, do její přeměny v nástroje a technologie. Teorie lidského kapitálu vznikla na půdě neoklasické ekonomie a nedokázala se vyrovnat s jejím zásadním předpokladem (a omezením), totiž tím, že spotřeba končí užitkem. Pouze dílčím způsobem věnovala pozornost zpětnému vlivu některých forem spotřeby (resp. toho, co se neoklasické ekonomii jeví jako spotřeba) na výrobu.

(Pokračování)