Radimvalencik | VIZE/167: Teorie produktivní spotřeby/1

Ekonomie produktivní spotřeby 1. část

Na tuto sérii v rámci seriálu o vizi jsem se zvlášť těšil. Bohužel jsem s jejím zveřejňováním musel trochu počkat, protože došlo k největšímu ohrožení přežití naší civilizace, lumpárně, která v historii nemá obdoby. Nebylo možné stát mimo. Ale i v tuto dobu jsem si vyšetřil čas a postupně připravil následující text, který z pozice velmi obecné teorie ukazuje, jak přistoupit k řešení současných problémů. Pokud se chceme vyznat v současné přelomové době, potřebujeme oporu v nové ekonomii. Tu nazývám ekonomií produktivní spotřeby.

Ekonomie produktivní spotřeby je logickým pokračováním hlavního proudu vývoje ekonomické teorie, přesahem základního paradigma, které se vyvinulo v rámci neoklasické ekonomie, teoretickou oporou predikce a analýzy konstituování odvětví produktivních služeb orientovaných na rozvoj a uchování lidského kapitálu jako dominantního ekonomického sektoru.

Podobně jako v dřívějších etapách vývoje ekonomické teorie, vzniká ekonomie produktivní spotřeby spojením podnětů z oblasti vývoje teorie (v tomto smyslu hovoříme o logickém pokračování vývoje stávajícího poznání) a současně podnětů z oblasti praxe (v tomto smyslu hovoříme o historické podmíněnosti stávajícího poznání).

Podíváme-li se na dějiny ekonomické vědy, vždy když dochází k významnějším změnám paradigmatu, které je spojeno s hlavními i dílčími směry rozvoje ekonomického poznání, můžeme rozlišit horizontální a vertikální linii:

- Přesah stávajícího poznání ve směru plynutí času, který má podobu logicky popsatelného posunu poznání.

- Reakci na změnu společenských podmínek, kdy se teorie stává oporou praktického konání zaměřeného na provedení změn, pro které nazrála doba, tj. kdy teorie odpovídá na otázky, které začínají být pociťovány a chápány jako významné z hlediska reálného dění, z hlediska praxe těch subjektů, které mohou reálné dění ovlivnit.

K tomu několik poznámek:

- Z hlediska rozlišení hlavního proudu rozvoje teorie je nutné rozlišit hlavní a dílčí přesahy. Hlavní přesah se pozná podle toho, že propojuje překonání problémů, na které narazily dílčí přesahy. Umožňuje vidět z nadhledu, proč vývoj teorie probíhal tak, jak probíhal.

- K překonání starého paradigmatu dochází vždy, když k tomu nazrají společenské podmínky, když se začne různými formami projevovat to, že existuje společenská poptávka po teorii vycházející z nového paradigmatu, když je tato poptávka postupně rozpoznávána, přičemž současně z pozic nově se rodícího paradigmatu jsou rozpoznávána omezení stávající teorie vycházejícího ze starého paradigmatu a je nacházena interpretace přesahu umožňujícího jejich překonání.

Jak budeme postupovat:

Nejdříve si připomeneme přechod od klasické k neoklasické ekonomii, návazně budeme charakterizovat hlavní dílčí přesahy neoklasické teorie. Vše účelově zjednodušeně tak, abychom co nejpřesněji a nejsrozumitelněji vystihli podstatu ekonomie produktivní spotřeby jako základního přesahu neoklasické ekonomie v návaznosti na vývoj ekonomické teorie a její současné výboje.

Stručné připomenutí historie

Klasická ekonomie

Klasická ekonomie (spojená především se jmény A. Smitha a D. Ricarda) byla teoretickou a návazně i ideovou oporou změn spojených s dovršením průmyslové revoluce. Odhaluje význam dělby práce a trhu, definuje model směnného vztahu založeného na pracovní teorii hodnoty, současně si všímá i určitých problémů, které jsou s tímto modelem spojeny. Prostřednictvím teorie tříd odvozené od vlastnictví jednotlivých výrobních faktorů hledá i svého adresáta – třídu vlastníků kapitálu. Ta reprezentuje ekonomický sektor, který se v dané době prosazuje jako dominantní. Spotřebu chápe v případě vlastníků práce jako reprodukci jejich pracovní síly, v případě kapitalistů pak jako investování do rozšíření výroby, přičemž si začíná uvědomovat i význam technického pokroku. Výrobu chápe jako proces opakované reprodukce, jako proces rozšiřování a technického zlepšování.

Marxův koncept politické ekonomie přejímá základní paradigma klasické ekonomie a snaží se jej využít ve dvou směrech: K popisu příčin společenské nerovnosti a k hledání historického kontextu změny, která by tehdejší formu nerovnosti odstranila:

- Pokud jde o první dílčí směr rozvoje ekonomické teorie dlužno poznamenat, že jakkoli byla jeho teorie nadhodnoty v jeho době fascinující, neobstála v dalším vývoji teorie ani logicky ani empiricky. Ukázalo se, že obsahuje určité rozpory, především však, jak se vyjevilo později, neodpovídá dynamice změn, které do ekonomiky vnášejí inovace. Proto i praktická využitelnost teorie nadhodnoty k pokusu o vytvoření ekonomického systému založeného na společenském vlastnictví nepřinesla očekávaný (z hlediska teoretických předpokladů Marxovy koncepce) pozitivní historický vzestup.

- Pokud jde o druhý dílčí směr, zde zůstal Marxův odkaz významným podnětem pro další rozvoj společenských věd, umožnil formulovat důležité pojmy pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu (procesu přeměny přírody společností, od kterého se odvíjí proces sebeutváření společnosti), ukázal význam ekonomické teorie při analýze těch vztahů ve společnosti, které jsou na jedné straně podmíněny úrovní rozvoje výrobních sil, na druhé straně vytvářejí společenskou základnu podstatně ovlivňující ostatní společenské vztahy i ideovou oblast.

Malthus upozorňuje z pozice klasické ekonomie na přírodní omezení ekonomického procesu. Jeho myšlenky pak ožívaly a ožívají dodnes v různých podobách, ovšem spíše jen proto, aby zvýraznily význam technického pokroku a zejména pak inovací spojených s tendencí postupného osvobozování ekonomického procesu od jeho závislosti na množství přírodních zdrojů (surovin a energií).

Neoklasická ekonomie

Neoklasická ekonomie vyvíjející se v několika fázích od počátečního (ale zlomového) období reprezentovaného zejména E. Böhm-Bawerkem přes vypracování teorie firmy, rozlišení dokonale a nedokonale konkurenčního prostředí, formulování a úpravy do uživatelsky vhodné podoby modelu všeobecné rovnováhy až po teorii rozdělování a teorii úroku založených na využití mezních veličin.

Základními charakteristikami neoklasické ekonomie je:

- Pojetí spotřebitele jako racionálního subjektu, který maximalizuje svůj užitek (odvozený od jeho preferencí).

- Pojetí ekonomického procesu jako jednorázového aktu, který začíná výrobou a končí spotřebou (opouští se reprodukční pohled).

- Důraz na objasnění lidského chování z hlediska výběru alternativ.

- Odmítnutí klasického modelu směny, pojetí směny v její dvojí určenosti jako výsledku vyrovnání mezních nákladů (v podobě mezní míry transformace produktu) při výrobě jednotlivých statků s mezním užitkem (mezní míry substituce ve spotřebě) při spotřebě statků.

Hlavním podnětem pro neoklasický převrat byla skutečnost, že došlo k výraznému zvýšení množství prostředků, které měli vlastníci pracovní síly, tedy spotřebitelé k dispozici. Spotřeba již přestala být pouhou reprodukcí pracovní síly, ale stává se oblastí, kde dochází k výběru z různých alternativ spotřeby podle individuálních preferencí spotřebitelů a v souladu s jejich příjmovými možnostmi. Klasická ekonomie se touto problematikou zabývat nemusela, protože v době redukce příjmů na základ prosté reprodukce vlastníka práce jako spotřebitele byl význam rozhodování o alternativách spotřeby okrajový.

(Pokračování)