VIZE/085: Vostatek o penzijním systému/3

Do seriálu o hledání vize zařazuji vybrané pasáže ze zásadního příspěvku klasika českého důchodového systému profesora Jaroslava Vostatka, který dodal do sborníku na 20. ročník naší konference Lidský kapitál a investice do vzdělání a k dalšímu využití (abstrakt a literaturu uveřejňuji pro lepší orientaci v první části):
REFORMA FINANCOVÁNĺ PENZĺ, ZDRAVOTNĺ PÉČE A RODINNÝCH DÁVEK JAKO INTENZIFIKAČNĺ FAKTOR EKONOMIKY – 3. část

Jaroslav Vostatek

Reforma pojistného na sociální a zdravotní pojištění

České pojistné sociálního a zdravotního pojištění nemá dodnes žádnou ucelenou koncepci plátce pojistného – zda je mají platit zaměstnanci či zaměstnavatelé a případně v jakém poměru. Jedinou snahou v předchozím období v tomto směru bylo zavedení zdanění superhrubé mzdy, na to mělo navázat zvýšení hladiny nominálních mezd a placení příspěvků na privatizované sociální zabezpečení výhradně zaměstnanci. Protipólem tohoto neoliberálního modelu financování sociálního zabezpečení je sociálně-liberální koncept placení pojistného výhradně zaměstnavateli. Podle konzervativního modelu mají zaměstnavatelé i zaměstnanci platit polovic.

Problematiku placení pojistného je dnes u nás účelné řešit zcela pragmaticky, bez zvyšování či snižování hladiny nominálních mezd; ideologický přístup je za stávajících českých podmínek "nadbytečný". Pro pragmatický přístup, při němž poměrně rychle dosáhneme optima, je podstatné to, že dnes u nás zaměstnanec platí pojistné v celkové výši 11 % z hrubé mzdy a zaměstnavatel 34 % z hrubé mzdy. A vedle toho je skutečností, že sazba daně z příjmů ze závislé činnosti je 15 % ze superhrubé mzdy, čemuž odpovídá 20,1 % z hrubé mzdy, což je v relaci k západním zemím poměrně velmi nízká sazba.

Integrací pojistného placeného zaměstnanci do daně z příjmů ze závislé činnosti se podstatně přiblížíme "normální" úrovni zdanění příjmů zaměstnanců v západní Evropě. Podstatným racionalizačním krokem je tak u nás nejen odstranění daně ze superhrubé mzdy (jako zbytečné komplikace), ale vlastně i "návrat" před rok 1993, kdy existovala daň ze mzdy, od níž se při daňové reformě zbytečně oddělilo pojistné placené zaměstnancem – patrně v domnění, že dále půjdeme v německých stopách, ke konzervativnímu modelu placení pojistného a zdanění.

Při reformě pojistného důchodového pojištění k 1. 1. 2019 se tak přímo nabízí i zrušení celého pojistného placeného zaměstnanci na důchodové a zdravotní pojištění. Po této jednoduché reformě bude celé pojistné zdravotního pojištění platit zaměstnavatel, přitom se celková sazba jím placeného pojistného nezmění.

K 1. 1. 2019 lze provést i výraznou racionalizaci celého systému placení pojistného na zdravotní pojištění. Absurditou je přetrvávající výběr pojistného všemi (sedmi) zdravotními pojišťovnami a následné jeho 100% přerozdělení mezi pojišťovnami podle počtu a rizikovosti klientů. Postačí totiž jedno (jednotné) inkasní místo – může jím být ČSSZ či ještě lépe Finanční správa. Příjemcem pojistného může být Zdravotnický fond (jako např. v Německu a v Holandsku), nebo u nás ještě lépe státní rozpočet, shodně s praxí u sociálního pojistného. Sazba pojistného (13,5 % z hrubé mzdy zaměstnance) je totiž velmi vysoká: výdaje na zdravotní péči zaměstnanců jsou jen zlomkem takto zaplaceného pojistného, navíc o financování veřejné zdravotní péče obecně rozhoduje vláda (státní rozpočet) a v detailu pak zejména ministr zdravotnictví. Reálně se nejedná o veřejné zdravotní pojištění, ale o systém národní zdravotní správy. Pojistné zdravotního pojištění je tak v podstatě proporcionálním zdaněním mezd. Reformu celého systému poskytování zdravotní péče přitom nelze provést k 1. 1. 2019. K tomuto datu postačí, když začneme s pojistným zdravotního pojištění vědomě zacházet jako s daní z mezd, placenou zaměstnavateli. Tuto daň by měly přestat platit "osoby bez zdanitelných příjmů". Rovněž platby "pojistného" za státní pojištěnce jsou nesystémové. 

Reforma daně ze mzdy 

K 1. 1. 2019 je realizovatelná integrace dosavadního pojistného placeného zaměstnanci do daně z příjmů ze závislé činnosti. Nová daň ze mzdy, resp. daň z příjmů fyzických osob by měla být více progresívní než dnes. Při ideologicky (v duchu neoliberalismu) podbarveném zavedení jedné, "rovné" sazby daně od roku 2008 se přešlo k systému realizace daňové progrese (výhradně) formou slevy na dani na poplatníka. Zatímco tehdy byla progresivita této daně vcelku průměrná v rámci zemí OECD, dnes je podprůměrná – a jediným důvodem je to, že sleva na dani na poplatníka nebyla od té doby vůbec valorizována, stále je na původní úrovni (2070 Kč měsíčně, což původně bylo 9 % PM). K obnovení původní progresivity a k jejímu dalšímu udržování "postačí" nově definovat, parametrizovat slevu na dani na poplatníka ve výši 9 % PM (2700 Kč v podmínkách roku 2018). Není třeba zavádět více sazeb daně z příjmů. Pokud by politickým zadáním bylo ještě vyšší progresívní zdanění, tak i v tomto případě je praktické dát přednost dalšímu navýšení slevy na dani na poplatníka – před zaváděním dalších sazeb.

Při sloučení daně z příjmů ze závislé činnosti a pojistného placeného zaměstnanci lze zrušit "solidární zvýšení daně" se sazbou 7 % z příjmů nad 400 % PM – s ohledem na to, že dosavadní pojistné na důchodové pojištění, placené zaměstnancem, má sazbu 6,5 % ze mzdy do stropu 400 % PM. Při uvažované reformě daně ze mzdy odpadne tento výdělkový strop – a i v tomto směru dochází k racionalizaci zdanění. "Ztráta" 0,5 % ze mzdy nad 400 % PM nám nestojí za komplikaci sazebníku.

Při reformě daně z příjmů fyzických osob lze uplatnit i další hlediska: politický zájem na snížení či zvýšení sazby daně a vždy je účelné přezkoumat i výši daňových odpočtů – s významnou změnou sazby se významně mění i absolutní výše státní podpory např. hypoték, doplňkového penzijního spoření a soukromého životního pojištění. Důslednou sociálně-liberální politikou v tomto směru by bylo zrušení všech těchto státních podpor. Jsou zde i další hlediska: trh bydlení se "přehřívá" a hrozí zde i "prasknutí bubliny". Státní podpora hypoték přispívá k tomuto přehřívání také tím, že zvyšuje ceny bydlení.

Ústavně konformní systém státní podpory doplňkového penzijního spoření a soukromého životního pojištění vyžaduje stejné podmínky pro všechny klienty, produkty i jejich poskytovatele. K tomu máme u nás daleko: u doplňkového penzijního spoření (a penzijního připojištění), placeného účastníky, se dokonce současně využívají dva systémy: státní příspěvek a daňový odpočet (nad 1000 Kč příspěvku účastníka měsíčně); pokud by stejný produkt nabízely životní pojišťovny, pak by náležel pouze daňový odpočet. Dokonce je to tak, že jediným důvodem pro samotnou existenci penzijních společností je vyšší státní podpora k příspěvkům účastníků na jimi poskytované produkty! (Obdobně je tomu u "stavebního" spoření a stavebních spořitelen; zde už v minulosti byl pokus o začlenění stavebního spoření mezi bankovní produkty, srovnatelně jako tomu je u hypoték.)

Produkty doplňkového penzijního spoření a soukromého životního pojištění mají naproti tomu v případě příspěvku zaměstnavatele jednotnou státní daňovou podporu v rozsahu 65 %, což je nejvyšší státní podpora na světě! Zamýšlený penzijní efekt těchto státních podpor se nenaplňuje, hlavním účelem sjednávání těchto produktů je daňová optimalizace. Minimálním cílem reformy těchto dotačních programů je jejich sjednocení pro všechny příslušné klienty, produkty a jejich poskytovatele. Ve světě je nejčastějším systémem daňový režim EET (exempt, exempt, taxed), kdy dochází k (pouhému!) časovému odkladu daně z příjmů: výplaty ze systému jsou celé plně zdaněny daní z příjmů. Alternativou je daňový režim TEE, kdy příspěvky jsou placeny z plně zdaněných příjmů a výnosy pro klienty zdaňovány nejsou. Při dlouhodobě relativně stabilní jednosazbové dani z příjmů jsou tyto dva základní režimy ekvivalentní – a pak je racionální využívat režim TEE, protože je podstatně provozně jednodušší: státní podpora spočívá v osvobození úroků a dalších výnosů spoření a investování od daně z příjmů, žádné daňové odpočty či státní příspěvky neexistují, stejně jako nedochází ke zdanění plnění (výplat úspor v jakékoliv podobě). U nás se režim TEE využívá v sektoru podílových fondů, u investičních společností. Minimálním cílem reformy zdanění příjmů je zde tedy přechod na daňový režim TEE. "Maximem" je odstranění státní podpory všech finančních produktů od 1. 1. 2019, které plně zapadá do sociálně-liberálního sociálního modelu a které by umožnilo např. snížit zdanění příjmů o cca 30 mld. Kč ročně.

(Pokračování příspěvku)