VIZE/101: K. Machovec k situaci v ČSSD/3

V rámci seriálu o úloze racionálně zdůvodnění vize vycházející z identifikování příčin současných hromadících se problémů uveřejňuji sérii pěti příspěveků na aktuální téma blížícího se sjezdu ČSSD, které jsem upravil na základě nejlepší analýzy toho, co se v ČSSD událo a se svolením autora (Karla Machovce).

Daný text považuji za dosud nejlepší analýzu toho, co se stalo v ČSSD (a s ČSSD). Vzhledem k omezením, které má můj blog, rozděluji na několik částí, za což se čtenářům omlouvám. Doporučuji přečíst celé, protože pokud se má podařit obrodit sociální demokracii, měli bychom začít diskusí nad tímto textem (už proto, že nic lepšího zatím nemáme):

Karel Machovec:

Volby do Poslanecké sněmovny 2017 – část 3.

B.2- Charakter volební kampaně ČSSD

Volební kampaň byla především nesrozumitelná, byla opakováním scénáře kampaní minulých, bez nápadu a kreativity, opakováním prázdných a nic neříkajících obecných hesel. Výtvarná stránka přímo ohavná bez nápadu. Jako zásadní odstrašující příklad uvádím (Petr Dolínek nechť mi odpustí) billboard se špatně nafoceným Petrem Dolínkem a heslem Důstojné stáří pro všechny – to působilo nejen směšně, ale i jako nevhodná karikatura. Jako další příklad si dovoluji uvést billboardy, kde "Vyhlašujeme válku levné práci" nehledě na fakt, že jsme na to měli čtyři roky, pak velkým písmem jsme Vyhlásili válku, ale to, že to bylo levné práci, díky menším písmenům poněkud zapadlo.

Podcenění sociálních sítí, zejména jejich vyhodnocování, ale to souvisí s celkovou úrovní manažerského řízení strany, která se zaměřila na konzervativní pojímání kampaní bez potřebné analytiky a vyhodnocování a tomu odpovídající rychlé a pružné reakce viz akce Lithium, která se v podstatě velmi rychle obrátila proti nám bez jakékoliv viditelné mediální protiakce.

Nejasně řízená kampaň, jednotlivé na sebe nenavazující etapy, styl tohle nevyšlo, tak zkusíme něco jiného, viz kampaň Česko 20+, bez jasného záměru, bez vystupňování, mírný pokrok lze sledovat po zapojení LZ, ale i tak byla kampaň defenzívní, kreativita nula, příšerná grafika. Neschopnost témata a náměty vysvětli pomocí jasného a dynamického hesla, místo toho obecná hesla a teze, navíc na témata, která od nás volič očekává automaticky - absence vizionářského a burcujícího hesla, které by bylo schopné čelit "guerilla” marketingu Andreje Babiše. Ke stylu a roztříštěnosti kampaně také přispěly časté změny na místě volebního manažera a koneckonců i volebního lídra.

ČSSD se v kampani soustředila na témata, které od nich volič očekává jako samozřejmost, nevnesli jsme do kampaně jediné dynamizující heslo nebo téma. To v kombinaci s faktem, že vládní úspěchy prodal Andrej Babiš, byl smrtící koktejl. Klasický volič ČSSD přeběhl k němu a upozorňuji, že tak učinil na etapy již od voleb v roce 2013. Spolu s nevyhraněností ČSSD směrem k evropské politice respektive spíše k dichotomii těchto postupů na ose Zaorálek - Chovanec, levicový liberální volič migroval k Pirátům, kteří nabízeli moderní liberální politiku se silnými levicovými podtóny spolu s pelem politické nevinnosti, nebo mezi nevoliče.

Personálně stála především nejdříve na předsedovi vlády a poté na volebním lídrovi na propagaci a obhajobě vládní politiky – voličům jsme se snažili ozřejmit, co všechno jsme pro ně udělali – tedy defenzívní, vemlouvavé pojetí. Ale nesdělili jsme tomu voliči, co pro něj hodláme dělat v budoucnu. Prostě jsme nepřišli s ničím, s čím by se volič ztotožnil a co by ho přesvědčilo, že je dobré ČSSD volit. To je především důsledek vyprázdněné a formalistické vnitrostranické programové a politické diskuse. V kampani nebyly nové programové impulzy, žádné strategické sliby, žádný pohled do budoucnosti, žádné téma, které by aktivizovalo voliče a přesvědčilo je o nutnosti jít k volbám a podpořit ČSSD. To je důsledek eliminace vnitrostranických názorových proudů a jejich důsledné personální likvidace a formalizace programové diskuse – viz způsob formální a nabubřelý způsob přijetí volebního programu. V dobách, kdy byla ČSSD opravdovým hegemonem levice, měla sílu na to mít názorově vícebarevné vedení a dovolila si vést poměrně otevřenou programovou diskusi, a to i za Miloše Zemana.

Dalším problémem byla absence nových progresívních tváří, po personální stránce jsme vsadili na recyklaci "starých osvědčených" kádrů bez sebereflexe jejich minulého konání. Zcela otevřeně se projevil "úzký stranický kádr" – nedostatek nových a neokoukaných politiků na regionální úrovni – to je přímý důsledek kumulace funkcí a oligarchizace politiky, kdy rozhodujícím kritériem pro zařazení na kandidátku je "příslušnost k vybrané partě" a nikoli schopnosti. Nový tzv. otevřený systém sestavování kandidátek se v podstatě stal systémem rádoby celostranického hlasování o kandidátkách, které sestavilo mocenské centrum v kraji To je parodie na vnitrostranickou demokracii a výsměchem tomu, co by mohlo být považováno za demokratizaci vnitrostranického života.

B.3- Interní vlivy

Nepřipravenost politiků ČSSD čelit kampani "hlas lidu, hlas boží" jako výsledek dlouhodobé absence vysvětlování a diskuse o politických tématech ve straně na základní úrovni MO a OVV – ČSSD je jako strana ponořena do institucionálních a personálních procedur a absolutně rezignovala na nastolování programových témat na úrovni členské základny. Tuto absenci jsme nenahradili ani systémem efektivního vnitrostranického školení a výchovy. To vede mimo jiné i k tomu, že i někteří naši přední reprezentanti na úrovni poslanců a senátorů přestávají být sociálními demokraty a v mnoha případech nejsou schopni bránit a propagovat sociálně demokratické postoje. Nezvládání kontaktní kampaně, čest výjimkám.

Strana se místo otvírání a demokratizace zůstává rejdištěm krajských a okresních oligarchií, které účinně a důsledně filtrují nositele jiných názorů a omezují potřebnou otevřenou vnitrostranickou diskuse. Zejména k tomu využívají různých klíčů pro účast na konferencích a kvót pro mladé a ženy, kam vždy spolehlivě dovolí svoje lidi. Ve spojení se zneužíváním různých placených funkcí, prebend a dotací pro spřízněné "spolustraníky" to vede k vytvoření nepropustných filtrů a omezení atraktivity ČSSD pro nové členy. Navíc to vede i k vytvoření "měkkého" prostředí pro tyto funkcionáře, kteří se v podstatě nikdy z ničeho nezodpovídají, nevyvozují důsledky ze svého chování a v případě průšvihu pouze malinko personálně obmění vedení, ale pouze tak, aby si nadále zachovali rozhodující politický vliv.

Důsledkem tohoto formalistického přístupu k vnitrostranické demokracii je vzrůstající pasivita členské základny, která se dlouhodobě cítí být vyřazena z rozhodovacích procesů nebo je do nich vpouštěna předem připravenými mechanismy, které neohrozí zájem oligarchické vedoucí třídy – viz poslední tzv. celostranické schvalování kandidátek, kde se schvalovaly kandidátky, připravené a seřazené úzkými vlivovými skupinami a legitimizované následným schvalováním celostranickou volbou. Už jenom fakt, že účast členské základny na tomto hlasování byla velmi nízká, měl být jedním z varovných signálů.

Kumulace funkcí přesáhla v ČSSD rozumnou mez, to vede přirozeně k omezení příležitostí pro ostatní, ve svém důsledku to vede ke znechucení, odchodu perspektivních členů a v podstatě k neustálému smršťování se strany dovnitř. To pak vede k absenci přesvědčivých lídrů a k úzké vrcholové reprezentaci, kdy se pak průšvih jednotlivce stává malérem pro celou stranu zejména v důsledku neexistence "přirozených" nástupců. Jednoznačně je to něco, co by se dalo pojmenovat jako nedostatečná diverzifikace personálního rizika.

ČSSD přestála dávat naději na zlepšení respektive změnu poměrů – její opření o protestní hlasy se ukázalo jako křehké a izolované – v průběhu času nebyla schopna rozšířit voličskou základnu i o jiný typ voličů a zafixovat tak voličskou základnu na širších základech. Téměř absolutně zklamala v získávání mladých voličů.

Jako zcela zásadní beru ve vlivu na politiku strany, včetně personální, úlohu různých poradců a poradenských agentur, zejména pak těch, které zdánlivě stojí mimo stranu a pouze z "čirého přátelství" pomáhají vybraným politikům, zejména těm, kteří mají vliv na rozdělování funkcí jak ve vládě, tak i ve vybraných státních podnicích, úřadech a firmách a které disponují dostatečně velkým "budgetem" na různé akce. Ve většině případů jsou tito poradci a agentury také příčinou nesourodých, nepřehledných a vícekolejných kampaní, zejména pokud chybí silná ruka a nekompromisní centrální řízení, jako tomu bylo třeba za Paroubka, který byl schopen manažersky tyto vlivy podřídit jednotnému vedení. Celkový dojem z kampaně je ten, že každý z politiků ČSSD jel na sebe.

Většina těchto "pomocných misí" pak zvyšuje koruptivní potenciál jednání politiků, nehledě na fakt, že tito dobrodinci téměř vždy zastupují jiné byznysové zájmy, které poté prosazují a to bez ohledu na zájmy a potřeby sociální demokracie. Jde jim především o vliv na legislativu a jejich tvorbu, na velké a strategické zakázky, rozpočty na propagaci atd. Prosazením svých lidí do důležitých funkcí si pak zajišťují i další zakázky. Uplatňují tak svůj vliv nikoli ve prospěch ČSSD, ale primárně sledují především byznys zájmy svoje a svých klientů a ty jsou málokdy v souladu s ideovou a programovou podstatou ČSSD – např. institut soukromých exekutorů. Naskýtá se tedy otázka, zda tzv. názorové souboje některých křídel v ČSSD jsou opravdu ideovým sporem nebo spíše válkou těchto finančních skupin o jejich byznysové zájmy a sféry vlivu.

Sjezd a nejasnosti okolo zvolení a následného odstoupení BS. ČSSD utratila mnoho sil na vytvoření dojmu tzv. stranické jednoty v nejvyšším vedení strany a v důsledku toho došlo ke zcela zásadní eliminaci jakýchkoli reprezentantů jiných názorů. Zcela jasně to bylo možno sledovat ve střetu o pozici prvního místopředsedy mezi prázdným a nabubřelým Milanem Chovancem a Jeronýmem Tejcem, který se jako jediný pokusil v rámci sjezdu předložit programově odlišnou vizi. Po tomto velkém a domluveném divadlu se pak normálnímu voliči a nakonec i mnoha členům strany jevil sjezd jako předem domluvená fraška

Dalším ne příliš povedeným prvkem a v tomto případě prvkem, který bude kritizován oprávněně, byly organizační změny přijaté vedením strany pod tlakem kauzy Altner. Výměna a odchod zkušených okresních a krajských tajemníků před volbami, obecné znejistění zaměstnanců se na organizaci a přípravě voleb podepsali jednoznačně negativně. Je v tomto případě otázkou, zda tato "reorganizace" místo úspor nepřinesla spíše ekonomickou ztrátu v důsledku volebního propadu. Mimo jiné to evokuje i myšlenku, zda zásadním způsobem nezměnit "organizační a ekonomické" zabezpečení strany na víceméně manažerském principu.

A.                Rizika

Velmi rizikovým faktorem se pro ČSSD může stát fakt vzniku silného středového nebo středo pravého subjektu, který může být opakováním projektu bývalé Čtyřkoalice. ČSSD se pak může dostat do sevření mezi populistické ANO, tuto formací a radikální KSČM nalevo.

Je pravděpodobné, že část voličské základny ČSSD je i nadále ohrožena i nacionalistickými a xenofobními stranami, zejména v případě, že budou zaštítěny pseudolevicovými a nacionalistickými postoji prezidenta Zemana.

Miloš Zeman, prezidentská volba a "pragmatický posun" ČSSD k němu. Ohlášením druhé kandidatury MZ na prezidenta republiky lze očekávat tlak, který opět bude štěpit členskou a voličskou základnu, na otevřenou podporu znovuzvolení MZ a jeho odpůrce v ČSSD.

Ideový posun směrem k postojům prezidenta, který prosazují některé stranické špičky, jsou posunem ze sociálně demokratických pozic na pozice národně socialistické a nacionalistické. Tedy jednoznačně koncem ČSSD jako strany se silnou sociálně demokratickou ideologií. Toto nebezpečí je zesíleno faktem, že velká část členské základny a některé stranické špičky jak na celostátní, tak regionální a místní úrovni, se nachází spíše na národně socialistických až nacionalisticky xenofobních pozicích. Tento stav je důsledkem absentující vnitrostranické politické a programové diskuse a vzdělávání a v neposlední nízká míra kritéria ideové ukotvenosti při zařazování na jakoukoli kandidátku nebo funkci a průnik ideově neukotvených členů do funkcí opinion lídrů a dokonce i opinion makerů. Tento případný ideový posun je základním nebezpečím pro budoucnost ČSSD. V případě opuštění sociálnědemokratického paradigmatu se staneme pseudolevicovou catch-all stranou volebního typu, které nejde o program, ale přednostně o volební výsledek a z toho plynoucí prebendy.

Pokud nedojde k důslednému tlaku na obnovení vnitrostranické diskuse, zvýšení vlivu členské základny na rozhodování, obnovení vnitrostranické diskuse, pak to může znamenat další snížení akceschopnosti strany směrem k další existenci ČSSD jako levicové strany. Bohužel některé děje na okresních a krajských konferencích ukazují spíše na nedostatek sebereflexe a pokračování trendu "recyklace osvědčených kádrů", uplatňování diskriminačních a nízkých klíčů pro účast na těchto konferencích tak, aby byla zachována váha hlasů "osvědčených oligarchií". Demokratizace strany skutečně nespočívá v tom, že budeme "demokraticky" rozhodovat o "nedemokraticky" sestavených kandidátkách.

Neúspěšné dovolání v kauze Altner a z toho plynoucí ekonomické obtíže, které budou mít vliv na rozsah a kvalitu činnosti ČSSD.

Sestavování vlády a postoj ČSSD Pokud se ČSSD zachová vůči AB vstřícně a umožní mu vládnout, pak ji možná krátkodobě volič ocení, ale v dlouhodobém horizontu to bude znamenat pouze další hřebík do rakve ČSSD. I když zde není možné nevzít v potaz i protiargumenty, které podporují vstup ČSSD do vlády a zviditelnění jejich reprezentantů. S touto tezí by bylo možné souhlasit určitě v případě, že se bude jednat opravdu o nové tváře ČSSD a nikoli recyklaci starých osvědčených tváří. Také je nutné zdůraznit, že proti mediální masáži impéria AB to bude mít každý politik ČSSD velmi těžké a složité. Možná, že by v tomto případě kvalifikovaná opozice mohla být úspěšnější.

Dalším podstatným rizikem může být i snaha nahradit současné vedení poslušnými a řízenými "doporučenými" stranickými kádry, kteří budou mít jediný úkol a tím je zachování potřebné byznysové a klientelistické kontinuity byť v omezené podobě.

Reprezentace nové politiky ČSSD "starými" tvářemi a pokračování souběhu funkcí je dalším a nemalým rizikem ČSSD. Myslím si, že například Jiří Běhounek, který je hejtmanem, měl odstoupit z poslaneckého mandátu ve prospěch Michala Šmardy. To by od něj bylo moudré a státnické a jednoznačně by ho to v mých očích kvalifikovalo jako opravdu vážného kandidáta na předsedu strany.

Pokud chce ČSSD opravdu změnit svůj obraz, změnit svoji politiku, pak musí požadovat, aby současní představitelé, kteří symbolizují porážku ČSSD (BS, MCH a pro mě osobně bohužel i LZ) mimo stranických funkcí složili i poslanecké mandáty. Není možné provést obrodu strany a novou politiku hlásat prostřednictvím starých tváří. Je pravdou, že u některých z nich to není spravedlivé, ale teď nejde o spravedlnost, teď jde o přežití.

Návrat osvědčených a všeho schopných kádrům je dalším rizikem. Organizace v krizi jsou náchylné k návratům k osvědčeným kádrům a nejsou schopni reflektovat a kriticky zhodnotit důvody pro jejich minulý odchod. To je v ČSSD případ volání po návratu Jiřího Paroubka nebo dalších postav minulosti. JP při vší ústě k jeho manažerským schopnostem ze strany dobrovolně odešel, založil politický konkurenční projekt a po jeho krachu hledá návrat do ČSSD. Pokud by byl ze strany vyloučen, pak bych byl mezi prvními, kteří by bojovali za jeho rehabilitaci.

Bohužel, vidím obdobnou situaci i u Michala Haška, kde ještě, podle mého názoru, nenastal čas uvažovat o návratu do vysokých politických funkcí. Obhajovat Lánskou schůzku slovy, že se jednalo o normální schůzku levicových politiků s levicovým prezidentem, nutně vyvolává otázku: Proč tedy byla tato schůzka od počátku a na základě dohody účastníků utajovaná a MH o ní sám prokazatelně lhal. Jiří Zimola a Jeroným Tejc jsou vůči němu ve výhodnějším postavení a jejich politická rehabilitace možná je. O faktu, že s Milanem Chovancem mělo být nakládáno stejně, jako s ostatními účastníky Lánské schůzky, nehodlám téměř diskutovat a je otázkou proč nebo na čí popud byl jenom on tak rychle rehabilitován.

(Pokračování)