VIZE/031: Blahout-Klesla o behavior. ekonomii/4

V rámci seriálu o hledání vize uveřejňuji několik vybraných pasáží z článku Michala Blahouta a Arnošta Klesly (oba působící v našem týmu) o behaviorální ekonomi. Navazuji tak na článek o významu behaviorální ekonomie při zpracování vize (teoretické zdroje dávám do prvního pokračování), viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5175-vize-026-role-behavioralni-ekonomie.html

Vliv behaviorální ekonomie na rozvoj lidského kapitálu – 3. část

Michal Blahout – Arnošt Klesla

1.1           Potvrzení

Tento jev vychází z jevu předešlého. Jedná se o selektivní vnímání reality, kdy lidé upřednostňují informace potvrzující jejich současný postoj. V ideálním případě by si měl člověk utvořit názor a následně se rozhodnout na základě získaných informací. Leč ne vždy se tak děje. Většina lidí si dělá názor na základě prvotního dojmu a až následně hledá informace, které by ho měly potvrzovat. Pak při vyhledávání informací postupují selektivně. Hledají informace, které jejich postoj potvrzují, ale již nezjišťují informace, které ho vyvracejí. Pokud se s takovou informací přeci jen setkají, mají tendenci podceňovat relevanci těchto informací. Jinými slovy když se člověk setká se dvěma informace, které budou stejně relevantní, přičemž jedna bude potvrzovat jeho současný názor a druhá tento názor budou rozporovat, tak bude vnímat jako relevantnější tu, která jeho postoj potvrzuje a umenšovat relevanci té druhé.

Lidé trpící touto chybou mají tendence vytvářet sociální bubliny, kdy se obklopují lidmi s podobnými názory a vzájemně se utvrzují ve svém přesvědčení a zároveň pak mají pocit, že jejich pohled na svět je ve společnosti převažující. Problém je to třeba u politiků nebo ve vedení firem, kdy se politici a vysocí manažeři obklopí poradci, kteří mají podobné názory a souhlasí s nimi a tím se často připraví o opačný pohled na jakoukoliv problematiku. Kritické myšlení je zdrojem pokroku, ale k tomu je právě třeba komparace různých pohledů na věc.

Problém při rozvoji lidského kapitálu je pak ten, že lidé nemají všeobecný rozhled a jsou zaměřeni jen na jednu stránku problematiky, přičemž ignorují nehodící se fakta. Nemohou pak informace vnímat kontextuálně.

1.2           Extrémní myšlení

Extrémní myšlení a extrémismus z něj plynoucí je v poslední době velmi diskutovaným tématem. Tento jev také spadá do kategorie kognitivního nesouladu. Projevem extrémního myšlení bývá nekritický pohled na určité jevy jako je v současné době třeba migrace, kdy jedni migraci vnímají jako naprosto špatnou a jiní jako naprosto dobrou. Takoví lidé pak chtějí i extrémní řešení, kdy jedni by nejraději úplně uzavřeli hranice a jiní by zase přes hranice pustili každého, kdo bude chtít. Jedni jsou nekritičtí zastánci Evropské unie, jiní zase nepřiznají Evropské unii jedinou zásluhu.

Když se člověk v nějakém extrému zklame, tak se často místo revize chyb uchýlí k druhému extrému. Přičemž každý extrém je špatný. Před první světovou válkou ve společnosti převládala touha po válce, která vyústila v první světovou válku. Tento extrém vedl k ničivé válce a účastníci jí byli tak otřeseni, že se uchýlili k druhému extrému, zabránit válce za jakoukoliv cenu, (politika appeasementu) což opět vedlo k válce. Kdyby se mocnosti nebály rozpoutání další války a rázně zakročily, nemuselo k druhé světové válce dojít.  Stejně tak období po první světové válce bylo charakteristické výrazným, až extrémním nacionalismem, což mělo vliv na rozpoutání druhé světové války. Poválečné období až do současnosti je zase charakteristické druhým extrémem a to je potírání vlastenectví, ba snaha postavit ho mimo zákon a to povede zase k válce. Přičemž rozumný způsob je použít vlastenectví k asertivnímu sebeprosazení a obraně, ale ne k ospravedlnění útlaku jiných. Každý extrém je špatný.

Tyto extrémní postoje mají dopady na vnímání reality. Například když se dva lidé koukají na stejný zápas, přičemž každý je zarytým fanouškem jiného klubu. Pokud dojde ke sporné situaci, tak i když oba sledovali stejný zápas a viděli to samé, tak jeden bude přesvědčený, že došlo k porušení pravidel a druhý, že nikoliv. Nejde o to, že by jeden lhal, ale o to, že oba vnímají tu samou věc rozdílně díky jejich postojům.

To se pak přenáší do vyšších rovin, třebas do hledání schody na úrovni politiky či mezinárodní vztahů, kdy lidé jednu a tu samou věc vnímají rozdílně. Pak lze jen těžko najít shodu. Například ústupek území bude jedna strana vnímat jako přehnaný a druhá jako nedostateční.

Extrémní myšlení také projevuje předpokladem extrémního vyznění myšlenek. Pokud člověk prohlásí, že by cizinci neměli mít stejná práva jako občané nebo že bychom si měli více hájit své zájmy, tak je hned považován za rasistu a nejradši by všem ostatním udělal to, co Fašisté Židům. Na druhou stanu když někdo řekne, že bychom měli více pomáhat je hned považován za podporovatele migrace. Tedy když někdo přijde se střízlivým pohledem na problematiku, která bude mít něco z obou extrémů, bude považován zastánci každého extrému za zastánce extrému opačného.

Projevem extrémního myšlení může být i tak zvaná past stoprocentnosti. Lidé mají tendenci některé jevy vnímat jako stoprocentní. Jenže nic není stoprocentní, dokonce i jedna plus jedna nemusí být vždy dvě (viz Bannarch-tarského paradox). Někdy ale lidé mají pocit, že když na tento fakt poukáží, případně uvedou příklad, kdy dané tvrzení v jednom ze sta případů neplatilo, tak ho vyvrátili, což není správný úsudek. Při rozhodování není podstatná stoprocentní platnost daného tvrzení, protože pak bychom nemohli tvrdit nic, ale to, že platí ve většině případů.

2                 Dunning –Krugerův efekt

Jedná se o poměrně novou studii, kterou publikovali v roce 1999 David Dunning a Justin Kruger.  Tato studie zkoumá rozpor v lidských schopnostech a způsobu, jak je lidé vnímají. Dunning a Kruger provedli experiment, při němž vzali škálu dobrovolníků s rozdílnými schopnostmi. Požádali je, aby si udělali řadu testů zaměřených na různé schopnosti, logiku, znalosti, gramatiku atd... Poté rozřadili dobrovolníky od nejhoršího po nejlepší podle toho, jakých výsledků dosáhli. Následně byli účastníci testu požádáni, aby sami zhodnotili svůj výkon v daném testu ve vztahu k ostatním účastníkům, tedy zda se domnívají, jestli jejich výsledky budou spadat do kategorie těch podprůměrných, průměrných, či nadprůměrných.  Výsledek byl následující:

Graf 1 a 2: Reálné výsledky testu spolu se sebehodnocením účastníků testupřed a po revidaci

Zdroj: Kruger, Justin, and David Dunning. "Unskilled and unaware of it: how difficulties in recognizing one's own incompetence lead to inflated self-assessments.

V grafu 1 lze vidět, jaký byl výsledek. Na vodorovné ose jsou účastníci seřazeni od nejméně schopných po ty nejschopnější. Na svislé ose hodnoty dosažených výsledků. Světlejší křivka ukazuje, jakých skutečných výsledků účastníci testu dosáhli. Plná křivka ukazuje, jak účastníci sami ohodnotili své výsledky. Už z prvního pohledu je patrný velký nepoměr mezi skutečnými a domnělými výsledky těch nejméně schopných účastníků.  Ovšem čím lepší výsledky, tím se rozdíl mezi skutečnými a domnělými výsledky zmenšuje. U těch nejvíce schopných jedinců jsou skutečné výsledky dokonce lepší, než ty domnělé. Můžeme tedy z toho vyvodit, že schopnější lidé jsou i lépe schopni ohodnotit své schopnosti.  Tento efekt lze pozorovat ve všech oborech i napříč věkovými a národnostními skupinami.

Zajímavé zjištění je i fakt, že ti nejschopnější své schopnosti podceňují. Ovšem není to proto, že by nedokázali své schopnosti relevantně zhodnotit, ale díky tomu, že podle sebe hodnotí ostatní účastníky a tím je přeceňují. Každý, kdo někdy něco vysvětloval a posléze testoval znalosti posluchače, tak se setkal s tím, že od ostatních očekával lepší výsledky. Člověk schopný v dané oblasti má dostatečné dovednosti a znalosti, díky kterým je pro něj řešení případných problémů, či úkolů velmi snadné a věří, že ostatní jsou podobně schopní, jako on. Dunning s Krugerem udělali ještě jeden sub experiment, který je znárodněn na grafu číslo 2. Požádali účastníky z nejnižšího a nejvyšší kvartilu, aby se seznámili s výsledky ostatních účastníků experimentu. Tím získali povědomí o tom, jak si na tom stojí ostatní. Poté požádali, aby revidovali své rozhodnutí o vlastních schopnostech. Výsledek je vidět ve druhém grafu. Zatímco ti nejschopnější upravili své sebehodnocení tak, že se více blížilo realitě, ti nejméně schopní své sebehodnocení téměř nerevidovali.

Neschopní lidé v daném oboru trpí následujícími chybami:

1. Jejich neschopnost jim brání dosáhnout dobrých výsledků.

2. Díky své neschopnosti nejsou schopni rozpoznat svojí neschopnost.

3. Kvůli tomu, že si nejsou vědomi své neschopnosti a svých chyb, nemohou se z nich poučit a tím jsou nuceni k jejich opakování.

4. Jelikož nejsou schopni poznat svoji chybu a žijí v iluzi o svých schopnostech, tak když jsou konfrontováni se svými špatnými výsledky, mají tendenci svádět svá špatná rozhodnutí na externí faktory.

5. Pokud nemají dostatečné schopnosti pro kvalitní rozhodování, tak jsou ve svém jednání velmi snadno ovlivnitelní.

Záměrně se v textu mluví o schopnostech, nikoliv o inteligenci (i když nízká inteligence vede k větší míře neschopnosti). Inteligentní člověk může mít vysoké IQ a mít výrazné schopnosti v různých vědních oborech, ale tito lidé mívají malé EQ a díky tomu bývají neschopní například v sociálních interakcích. Tedy nezáleží na celkové inteligenci člověka, ale na jeho konkrétních schopnostech v daném oboru.

Méně úspěšní, kteří si nejsou vědomi pravé příčiny své neúspěšnosti, stále trpí iluzí, že si vlastně počínají dobře a mají tendenci si své špatné výsledky vysvětlovat vnějšími faktory. Jako například můžeme uvést: "Vytáhl jsem si špatnou otázku. Šéf si na mne zasedl v práci." Je důležité říci, že někdy tyto vnější faktory mohou sehrát roli. Je ovšem důležité rozlišit, kdy je to relevantní a kdy nikoliv. Pokud jsou tyto faktory stálé, nebo časté, je nasnadě si uvědomit, že se jedná pouze o výmluvu. Pokud si člověk jednou vytáhne špatnou otázku a díky tomu dosáhne špatných výsledků u zkoušky, jedná se o náhodu, kterou nelze ovlivnit. Ovšem, pokud si ji podle svého zdání vytáhne pokaždé, tak to může brát jako indikátor, že je pod vlivem Dunnin-Krugerova efektu.

Závěr

Smysl rozvoje lidského kapitálu již nespočívá pouze v získávání znalostí a informací, ty jsou díky moderním technologiím velmi snadno dostupné, ale hlavně rozvoj člověka. Jeho duševních a mentálních schopností. Již není potřeba učit se zpaměti spousty dat a informací, jako to bylo ještě před pár desetiletími. Před vynálezem internetu a chytrých telefonů bylo získávání potřebných informací velmi náročné a spojeno s výraznými náklady obětované příležitosti. Člověk musel jít do knihovny a tam pracně hledat potřebnou informaci. Dneska toho jsme schopni za zlomek času. Stačí vyndat mobilní zařízení a zadat do vyhledávače potřebné slovo. Tedy již není důvod učit se některé věci zpaměti, ale zaměřit se na schopnost informaci zpracovat a použít na řešení konkrétních problémů. Rozlišit nedůvěryhodné od důvěryhodných a snížit tak možnost manipulace.

Hlavním přínosem tohoto textu je poukázání na význam rozvoje kognitivních schopností člověka při nabývání a rozšiřování lidského kapitálu. V současnosti je pozornost zaměřena hlavně zpřístupnění znalostí, ale již nikoliv na jejich pochopení a implementaci do vědomí člověka. Nestačí informaci pouze znát, ale je třeba, aby se plně integrovala do vědomí člověka a ze znalosti se stala schopnost. Například z hlediska zaměření humanitního a technického vzdělání na osvojení efektivních metod správného rozhodování. Technici obecně trpí soustředěností na detaily technických problémů, které řeší a ve společenských problémech a otázkách jim unikají souvislosti a uchylují se proto často k rychlému, nepřesnému myšlení, podléhají anomáliím racionality.

Je tedy třeba zaměřit pozornost na rozvoj lidské osobnosti. K tomu právě pomáhá představení jednotlivých kognitivních biasů, včetně vysvětlení jejich příčiny a popsání jejich projevů při lidském uvažování a rozhodování. Jelikož prvním krokem k odstranění chyby je schopnost si chybu uvědomit.

(Pokracování dalším příspěvkem)