VIZE/022: J. Mihola o základním příjmu/2

Rychle se blíží naše tradiční vědecká konference na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání (již 20. ročník!), tentokráte zaměřená na problematiku vztahu teorie a praxe. Bude 24. listopadu od 9.00 hodin v budově VŠFS Estonská. Je volně přístupná a kdo mě pošle mail, dodám mu podrobnosti včetně programu, uvítám i aktivní vstupy. Budou na ní projednávány i otázky související s vizí budoucího vývoje. Proto předkonferenční diskusi (pracovní verze vybraných příspěvků) zařazuji do seriálu o vizi budoucího vývoje.

Předpoklady implementace základního příjmu – 2. část

Jiří Mihola

2 Podstata základního příjmu

Nárok na základní příjem vyplývá ze základních lidských práv člověka jako unikátní bytosti, která má právo na život, zdraví, rozvoj, vzdělání a také na svou realizaci prostřednictvím vhodné či nejvhodnější práce (rovnost příležitostí). Nedostatek finančních prostředků je jednou z možných bariér realizace lidských práv. Pokud je člověk závislí na tom, že jeho příjmy jsou výsledkem prodeje jeho pracovních schopností, snadno se stane, že zůstane bez příjmů a ze společnosti vypadne, což je nejen nehumánní, nýbrž i neekonomické. Psychický úpadek vede k úpadku fyzickému, což má často nevratné sociální a ekonomické dopady, které stát zatěžují a mohou mít i fatální dopady. Člověk proto nesmí být předmětem vlastnictví, a jeho schopnosti se nemají předmětem obchodu.

Úvahami o svobodě a vlastnictví se zabývá i současný významný protagonista zavedení základního příjmu Philippe Van Parijs (viz Peine, 2017).

Ve své knize Skutečná svoboda pro všechny z roku 1995 definuje tři principy svobodné a spravedlivé společnosti. Existující dobře ochraňovaná struktura vlastnických práv, každý je vlastníkem sám sebe a každý má v této struktuře možnost vykonávat co možná nejvíce věcí, které by si přál dělat, tj. aby ve společnosti panovala určitá rovnost příležitostí.

Člověk není pouhým výrobním faktorem podléhajícím směně, nýbrž je tím, kdo práci organizuje, optimalizuje potřebné výrobní faktory v náležitých proporcích tak, aby byl dosažený optimální postup s maximálním synergickým efektem.

Základní příjem je jednotná dávka pro všechny občany daného státu. Dostane ji každý bez ohledu na to, zda pracuje, nebo nepracuje. Je vyplácena dospělému i dítěti. Pro představu v článku (Busta, 2017, s. 10) se uvádí, že pro Českou republiku by například v roce 2015 mohl být základní příjem ve výši prahu chudoby, tj. 9900 Kč.

Vyplácením základního příjmu by pominuly důvody vyplácení jakékoliv jiné sociální dávky. Nejde o žádnou minimální mzdu, neboť ta je vyplácena pouze těm, co práci mají. Není to také náhrada starobních důchodů, avšak základní příjem může být jeho součástí, stejně jako u jiných příjmů. Obdobné je to např. s příjmy žen na mateřské dovolené nebo se sociálním stipendiem pro studenty.

3 Finanční náročnost motivace k práci

Nejvíce diskutované problémy jsou, zda lze systém základního příjmu z hlediska státu profinancovat a zda lidé neztratí motivaci pracovat.

Zavedení základního příjmu je náročná osvětová, legislativní a organizační aktivita, která ale není nereálná. Z ekonomického hlediska se netýká jen vlastního sociálního systému, nýbrž prakticky všech důchodů. Zásadní změnou by musel projít také daňový systém. Týká se jak státního, tak soukromého sektoru.   

Klíčovou otázkou je, jakou finanční zátěž by zavedení základního příjmu představoval pro stát. Důležité je, že základní příjem neznamená, že lidé obdrží základní příjem ještě k tomu, co pobírají dnes, nýbrž základní příjem v podstatě mění "jen" strukturu příjmů. Navíc jsou tedy potřeba finanční prostředky pouze pro ty, kteří za současného stavu nemají takové příjmy, aby odpovídaly alespoň základnímu příjmu. Situaci je ilustrační graf 1, kde jsou příjmová pásma podle v intervalech po 1000 Kč/měs. a simulovaný průměrný příjem, k tomu bude nutno zjistit četnosti obyvatel v těchto skupinách, který bude mít podobu grafu 2. To umožní odhadnout reálnou potřebu finančních prostředků na realizaci zavedení základného příjmu.

Pro pokrytí potřeby vyplacení základního příjmu pro ty, co mají dnes nižší příjmy je v podstatě otázka úspor, které přenese podstatné zjednodušení systému sociálních dávek, které zaměstnává desítky pracovišť s desítkami až stovkami tisíc zaměstnanců. Další úspory pak plynou z úspor za zdravotní péči pro lidi, kteří se dostali do spirály psychického úpadku, což vede k rozpadu rodin, které nejsou schopny zabezpečit výchovu svých dětí apod.

Jedním z nejvíce diskutovaných problémů je, zda lidé budou mít motivaci chodit do práce, když budou dostávat základní příjem. Není pochyb o tom, že někteří by se spokojili se základním příjmem a o práci by ani neuvažovali. V podstatě jsou to ti, kteří tak činí již dnes. Otázkou je kolik jich bude, i zda to nejsou právě ti, kteří si na práci jen hrají nebo ji sabotují, tj. nepůsobí v práci více škody než užitku, a tak vlastně bude lepší, když pracovat nebudou. Důvodů, proč lidé budou chodit do práce, je ale mnohem více. Většině lidí základní příjem nebude stačit, neboť budou chtít dosahovat vyššího životního standardu. Většina lidí již dnes ví nebo si to brzo uvědomí, že jejich realizací je být užitečný pro společnost. Výkon vhodného nebo dokonce nejvhodnějšího povolání člověka kultivuje, zvyšuje jeho pozitivní ladění, zatímco absence pracovního výkonu vede k rychlému odvykání pracovních návyků a postupné degeneraci a psychickému a posléze i fyzickému úpadku, z kterého již nemusí být návratu. Netvoří se nové synapsi, orgány ochabují, případně atrofují. Jiná věc je nezbytný a třeba i aktivní odpočinek a jiná věc je trvalé vyřazení z pracovního procesu, když je člověk ještě schopný a může realizovat své zkušenosti.

(Pokračování další částí příspěvku)