Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
VIZE/013: Efektivnost využití lidského kapitálu/4
Následující materiál vznikl v rámci našeho týmu a bezprostředně se týká vize, o kterou jde (zejména ve smyslu vystižení podstaty přeměn). Jeho autorem je Mgr. Ing. Miroslav Jurásek, Ph.D. z Vysoké školy finanční a správní. Myslím, že ač odborný, přesto bude text srozumitelný širší veřejnosti. Zejména proto, že je přímo k věci. Zdroje jsem uveřejnil v prvním pokračování.
Proč není lidský kapitál využíván efektivně? – 4. část
Miroslav Jurásek
3.2HraTitanic
Modelová hra Titanic popisuje (stejně jako "Tragédie společného vlastnictví") určité sociální (veřejné) dilema a pomáhá, abychom si uvědomili, v čem spočívá nebezpečí pozičního investování. V této hře se rozhodují dva hráči: ´jednotlivec´ a ´ostatní hráči´. První hráč (jednotlivec) se může rozhodnout, že buď bude spolupracovat či nikoliv na opravě lodi a tím zvýší šanci na záchranu všech ostatních a sebe sama. Může se ale také rozhodnout nespolupracovat, tj. bude zachráněna pouze úzká skupinka vyvolených a on chce být mezi nimi. Ostatní hráči také mohou buď spolupracovat, anebo nikoliv. V prvním případě se zvýší pravděpodobnost na záchranu velké většiny pasažérů. V druhém případě (tj. nespolupráce velké skupiny hráčů) je ale situace poněkud komplikovanější: je zřejmé, že v tomto případě se zachrání pouze úzká skupinka ´vyvolených´, kteří rozhodnou, zda se jedinec (ať už spolupracující či nikoliv) zachrání či nikoliv.
Valenčík a Mertl (2017) na základě svého nosného principu "vzájemného krytí lumpáren" předpokládají, že tato nespolupracující většina spíše ocení "sobě rovného", tj. nespolupracujícího jedince než toho "morálního", který se nesobecky zasazuje o záchranu většiny. Jinými slovy předpokládají, že pravděpodobnost záchrany pro tohoto jedince je mnohem menší, pokud bude spolupracovat než nespolupracovat. V každém případě o záchraně či ne-záchraně jedince bude rozhodovat nespolupracující většina a v jejích očích obrazně řečeno je lepší, pokud bude jedinec "na stejné lodi", jim podobný ve svém chování, tj. nespolupracující.
Valenčík a Mertl (2017) rovněž pracují s parametrem "dobrý pocit" či "trest za neposlušnost" v případě, že se jedinec rozhodne pro spolupráci, resp. nespolupráci a záchranné práce probíhají spoluprací většiny. Samozřejmě je otázka, zda by snaha o záchranu (nejen jedince, ale i většiny) měla probíhat v kooperativním či nekooperativním módu.
Jelikož záchranných člunů na potápějícím se Titanicu nebylo dostatek, spolupráce sama o sobě záchranu nezaručovala. Naopak spolupráce mohla být skupinově prospěšná, i když pro jedince by mohla mít fatální následky a vést k jeho sebeobětování (tj. vlastní nezáchrany a tedy záporného užitku) ve prospěch většiny. Tuto situaci popisuje další modelová hra – dilema dobrovolníka (viz Heissler et al., 2010, s. 217).
Je tedy zřejmé, že pro každého člena skupiny je nejvýhodnější, pokud se obětuje někdo jiný než daný člen. Ovšem situace, kdy se neobětuje nikdo, může skončit velkou tragédií. Pokud bychom danou herní situaci měli zobecnit, tak se jedná o situaci, kdy je pro každého hráče (člena dané situace) nejvýhodnější, aby druhý hráč něco udělal, přičemž daný čin má (může) udělat kterýkoliv hráč (kterýkoli člen dané skupiny). Samozřejmě věc je komplikovaná v tom, že zde působí několik psychologických jevů jako např. efekt přihlížejícího (angl. bystander effect nebo také "apatický svědek"), který vyjadřuje fakt, že lidé nezasáhnou či nepomohou při určité nebezpečné a špatné situaci tím spíše, čím více jich je této situaci přítomno, neboť předpokládají, že to (za nás) určitě provedou ostatní. Lidem v nouzi nebude pomoženo, pokud se neprojde všemi kroky tzv. modelu intervence: 1) všimnu si, co se děje?, 2) Je situace stav nouze?, 3) Jsem já odpovědný? (zde působí efekt známý ze sociální psychologie, tzv. ´difúze odpovědnosti´), 4) Co já můžu udělat?, 5) Jdu do toho? (rizika).
Nebezpečí pozičního investování spočívá právě v tom, že si řada lidí neuvědomuje vážnost situace a ani netuší, že se dnes hraje hra typu Titanic (tj. "zadrhli" se hned na začátku zmiňovaného intervenčního modelu). Jako průvodní socioekonomické jevy tohoto stavu Valenčík a Mertl (2017) uvádí bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, zvětšující se majetková divergence, sociální fragmentace, nerovnost příležitostí, sociální vření, stávky, sociální deprivace atd.
Pokud jedinec "procitne" a uvědomí si vážnost situace, která může vést až ke kolapsu společnosti, má k dispozici prakticky jen dvě strategie, aby si zachránil život (v souladu se závěry hry Titanic): buď 1) "bude za dobře" s těmi, kteří rozhodují o "bytí či nebytí", anebo 2) od těchto rozhodujících činitelů neočekává přízeň a náklonnost, resp. předpokládá, že jimi bude "odsouzen" k smrti, a proto bude pro něj z ryze pragmatických důvodů výhodné, pokud bude prosazovat všeobecnou spolupráci. Takže nejdříve si "hráč" musí být vědom toho, jaká hra se hraje a pak má dvě životadárné strategie: spolupráce, anebo snaha "vlísat se do přízně mocných" (Valenčík v této souvislosti mluví o "slouhovství") a stát se jedním z nich, tj. privilegovaných.
Závěr
Tento příspěvek ukazuje, jakým způsobem dochází k "úniku" z toku celkového (celospolečenského) lidského kapitálu. Pozornost je přitom věnována jeho významné složce – vzdělání, které je chápáno jako spotřební statek, který je spotřebován v současnosti, nicméně přináší prospěch (v podobě příjmu) i v budoucnu.
Tímto způsobem pojatý lidský kapitál je rozpracován s využitím konceptu produktivní spotřeby. Jinými slovy změna lidského kapitálu je zkoumána nejenom z hlediska současnosti (okamžité spotřeby), ale také budoucnosti (tj. jaké dopady bude mít současná spotřeba na náš budoucí blahobyt). Tento postup je logický v tom smyslu, že jakékoliv přítomné rozhodnutí má nějaké budoucí následky; v konceptu produktivní spotřeby se neoklasický model funkce užitku komplikuje o faktor nejistoty (daný budoucností), nicméně toto rozšíření více odpovídá skutečnosti, protože minulost (vyjádřenou řadou okamžitých rozhodnutí a činů) od budoucnosti oddělovat nelze.
Všechna individuální rozhodnutí jsou determinována (ať už v pozitivním slova smyslu nebo negativním) určitými kontextuálními skutečnostmi či nastavením systému. V tomto příspěvku je tento systémový parametr označen řeckým písmenem ρ. Ve vztahu k jedné z podstatných složek lidského kapitálu – vzdělání - je hledána otázka, proč nejsou z celospolečenského hlediska nabyté individuální poznatky a vědomosti využívány efektivně. Vysvětlení této skutečnosti nabízí tzv. poziční investování, jehož účinky a dopady je možné demonstrovat teorií her, konkrétně modelem Titanic.
V inspiraci psychoanalytikem S. Freudem a jeho teorií osobnosti lze použít metaforu ledovce na "trojrozměrný" lidský kapitál (mající tři výše uvedené složky): viditelná špička ledovce je představována našimi současnými rozhodnutími; to, co se nachází bezprostředně pod hladinou, představuje budoucnost, jejíž stav vychází z celé řady minulých rozhodnutí (tato samotná rozhodnutí si nepamatujeme, ale lidově řečeno "sklízíme to, co jsme zaseli"); ve vztahu k oblasti vzdělání můžeme zmínit projevy spjaté se strukturální nezaměstnaností (tj. dostatek volných pracovních míst, ale nekompatibilitu nabídky a poptávky po práci neboli "nářky" podnikatelů a jiných, že na trhu práce chybí vzdělání technici[1]).
Část ledovce skrytou hluboko pod hladinou (v analogii s Freudem jeho "nevědomí") je možné ztotožnit s oněmi systémovými bariérami, které jsou naznačeny v kap. 3. Jedná se často o jevy, které postrádají racionální vysvětlení, ale přesto jejich efekty jsou zcela patrné (jako např. převaha "nekompetentních" nad více kompetentními v určitých situacích a pozicích). Otázkou zůstává, jakou měrou se tato třetí část podílí na úbytku lidského kapitálu. V souladu s metaforou ledovce a závěry týmu výzkumníků z VŠFS se tak děje měrou podstatnou a rozhodující. Do budoucna by tímto směrem měla být upřena primární pozornost dalších výzkumů nejenom proto, že se jedná o podstatnou a klíčovou oblast úbytku lidského kapitálů, ale především z toho důvodu, že se jedná o skrytou, jen stěží pozorovatelnou skutečnost, neboť to souvisí s morálkou, kulturou atd.
Na základě výše řečeného je možné konstatovat, že k maximálnímu využívání lidského kapitálu dojde, pokud bude největší vnitřní motivace ke studiu, tj. studium bude zábavné. Např. v této souvislosti je zajímavý závěr, že "dobrý učitel na základní škole může zvýšit příjem svého žáka víc než případná vysoká škola. Viz např.
Avšak důležité v souvislosti s absolvovaným vzděláním (a onou užitkovou funkcí okamžité spotřeby) je pozdější "efektivní" pracovní využití.
Z tohoto zorného úhlu vyvstává otázka, do jaké míry je prospěšné paralelní studium na vícero vysokých školách. Je zřejmé, že jedinec tímto způsobem zvyšuje svoji flexibilnost na trhu práce, ale tento přírůstek je nejspíš marginální, uvážíme-li, že zaměstnavatelé dnes spíše preferují praxi, navíc vícero získaných titulů může v jejich očích představovat "handikep" v podobě "převzdělanosti". Jedinec dalším (vysokoškolským) vzděláním rozhodně zvyšuje svůj okamžitý užitek UC (kde platí "čím více, tím lépe"), protože k dalšímu vzdělání ho často nikdo nenutí, jenom vlastní vnitřní nutkání, potřeba; na druhé straně se může částečně diskvalifikovat na určitém trhu práce. V tomto ohledu UC a UP působí proti sobě. Je diskutabilní, která veličina ve svém působení na celkový lidský kapitál převládne.
Zatřetí, k maximalizaci lidského kapitálu je třeba eliminovat systémové překážky jeho rozvoje jako např. investování do pozic. Hra Titanic názorně ukazuje, jaké jsou v této souvislosti rizika. Pokud se koncept této hry dostane do širšího povědomí, pokud toto bude rozpoznáno a pochopeno jako dominantní hra, která se dnes hraje, bude usnadněn přechod ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách a jejíž vztahy jsou založeny na rovnosti příležitostí.
(Pokračování dalším příspěvkem)