Jaké reformy a proč (355) MONOGRAFIE 8. část

26. leden 2015 | 07.00 |

Úvodní poznámka k tomuto textu viz:http://radimvalencik.pise.cz/1991-jake-reformy-a-proc-347-o-monografii.html

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb (8)

Radim Valenčík a kol.

4. Člověk a jeho potřeby (východiska ekonomie produktivní spotřeby)

V části věnované problematice penzijního systému jsme explicitně narazili na otázky týkající se problematiky kvality života, a to včetně toho, jak chápat reálnou (prožitkovou) náplň lidského života, lidského štěstí či dokonce smyslu lidské existence. Nepřímo s těmito otázkami souvisejí i další části monografie. Proto jim budeme věnovat pozornost v samostatné kapitole.

Dobrým podnětem a dobrou inspirací pro odpověď na tyto otázky je příspěvek P. Čírtka, který si – jako ne-ekonom – klade otázka, zda o do jaké míry je ekonomická věda schopna se vyrovnat s otázkou lidského štěstí. Obdobné otázky si klade i řada odborníků jak z ekonomie, tak i dalších věd právě tak jako širší veřejnost. Uveřejňujeme tento příspěvek celý jako samostatnou subkapitolu. Návazně se pokusíme na otázky, které klade, odpovědět. Umožní nám to nejen konkretizovat některé složitější aspekty pojmu "kvalita lidského života", ale rovněž zformulovat některá východiska jednoho z možných přesahů neoklasické ekonomie – ekonomie produktivní spotřeby. Tu chápeme jako teoretický základ problematiky financování odvětví produktivních služeb.

Zařazením této části se snažíme naplnit ještě další cíl naší monografie – v maximálně možné míře "prokomunikovat" (tj. podrobit kritické a všestranné diskusi) klíčové otázky našeho přístupu, a to nejen v rámci odborné ekonomické obce.[1] Z tohoto hlediska nepochybně stojí zato porovnat pohled na současnou realitu ekonomů a neekonomů, reagovat na standardní výhrady vůči "ekonomickému" vidění světa.

A ještě jeden důvod nás vede k tomu, že následující téma považujeme za mimořádně významné. V navazujících dvou kapitolách se zabýváme otázkou společenského kontextu reforem, které by otevřely cestu ke zrodu společnosti založené na produktivních službách bezprostředně působících na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Zde se jako jedna z klíčových otázek ukazuje tato: Jak dosáhnout toho, aby člověk dal přednost úsilí vyvinutému k ochraně obecně přijatých zásad, před pokušením získat bezprostřední osobní výhodu jejich porušením?

Na tuto otázku s využitím teorie her se pokouší (ne zcela přesvědčivě) odpovědět K. Binmore (1996). Podle našeho názoru nelze řešení najít jen v rovině teorie her a nelze jej nalézt na bázi neoklasického konceptu člověka. Naprosto zásadní roli hraje psychický fenomén potřeby vztažení toho, co člověk dělá, k tomu, co ho přesahuje a co dává smysl jeho konání. Jinými slovy - pokud do modelů založených na teorii her vložíme neoklasický model člověka, nenajdeme odpověď na otázku, proč může dojít k upřednostnění (zjednodušeně řečeno) dobra před zlem, tj. upřednostnění úsilí vyvinutému k ochraně obecně přijatých zásad, před pokušením získat bezprostřední osobní výhodu jejich porušením. Zahrnutí do teorie fenoménu vztažení naopak cestu k příslušnému vysvětlení nabízí.

4.1. Lidský kapitál – ekonomie a štěstí

(Příspěvek P. Čírtka do přípravné diskuse k pracovní části vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, původní název Lidský kapitál – ekonomie, štěstí a mlčící většina)

K následující úvaze mě inspirovala práce doktora Pavla Štiky Ekonomie a štěstí[2], kterou mimo jiných citují i kolegové Václav Leinweber a Radim Valenčík v příspěvku Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti.[3]

Pavel Štika uvádí:

"Doposud jsme ukázali, že vazba mezi důchodem a štěstím není tak jednoznačná, jak by si mnoho ekonomů mohlo myslet. Málo ale bylo prozatím řečeno o tom, co štěstí vlastně je, a kde hledat jeho skutečný zdroj. Tato oblast se stala předmětem výzkumu mnohých dalších ekonomů, kteří si uvědomili, že ekonomie zaměřená dominantně na analýzu důchodu a spotřeby opomíjí něco zásadního. Na přesné specifikaci této zásadní věci se sice ekonomové zcela shodují málokdy, nicméně každý jednotlivý přístup má s ostatními jedno společné – týká se mezilidských vztahů."... "Mezilidské vztahy mají totiž samy o sobě hlubokou vnitřní hodnotu a jsou pro štěstí klíčovým zdrojem. Je tedy zřejmé, že pokud bude chtít ekonomie aspirovat na vysvětlení fenoménu štěstí, bude muset překročit práh ontologického individualismu a pokusit se o hlubší analýzu mezilidských vztahů z pohledu reciprocity."

1. V posledních letech se ukazuje, že ekonomové, alespoň jejich moudřejší či prozíravější zástupci, stále více naslouchají psychologům a sociologům. A faktem také je, že Robert Solow, kritizující zbožnění matematických modelů vzdalující ekonomy realitě, už určitě v tomto směru není sám[4]. Navíc zdá se, že koncept homo economicus vždy maximalizujícího svůj užitek, se konečně dostává tam, kam patří, totiž do ranku teorií, jejichž pravdivost odvisí od volby předpokladů a tyto předpoklady teorií, či chcete-li fungování modelů, se začínají říkat nahlas a nejen jakoby mezi námi, co spolu chodíme, jak praví Poláček. Takže i my, ekonomičtí neodborníci, můžeme rozlišit realitu našich životů od fikce ekonomických teorií, jakou je např. koncept homo economicus, jakkoliv jak píše Jitka Melzochová , "... jejich predikční schopnost je v některých případech dobrá."[5], což je dost možné, i když si z toho Sedláček dělá legraci.

Zcela pak sdílím názor Karla Hušnera, který vyslovuje na adresu ekonomů stran možnosti "uspět s reformami" požadavek, že je "...musíme je být schopni jasně, logicky, jednoduše a přitom konkrétně, pragmaticky a krátce vysvětlit nikoliv teoretikům a "tzv. inteligenci", ale především té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině, kterou mnozí pohrdavě označují jako "masu", ale bez níž a její práce všichni ostatní (i kdyby byli nositeli Nobelovy ceny) umřou hlady.[6]

Vysvětlovat reformy, nota bene v ekonomických kontextech, s ekonomickou sémantikou a syntaxí, je jistě už z povahy teorie této vědy hermeneutická dřina. Protože se ale této diskuse účastním jako neekonom a zástupce disciplin artistních, rád bych k tomu něco řekl právě z tohoto hlediska.

2. Stalo již téměř tradicí, že v diskusích s ekonomy narážím na problém, že pro mnohé z nich není umění, próza a drama použitelným, tím spíše legitimním a gnoseologicky relevantním zdrojem. Jestliže ekonomové, myslím, že mnozí z nich se skřípěním zubů, přijali jako legitimní poznatky psychologie a sociologie, pak krásná literatura, poezie a drama jim byla a je k užitku maximálně jako zdroj odpočinku po vyčerpávajícím kreslení grafů a matematických vzorců, odhlédnuto ovšem od Mandevillova průkopnického Bzučícího úlu. Jestliže se už ovšem věci dostaly tak daleko, že je třeba zkoumat fenomén štěstí, resp. jeho skutečný zdroj, protože právě otázka epistemologie pojmu užitek je stále více neodbytná a tvoří skutečně, jak praví citovaný Pavel Štika "něco zásadního", pak se podle mého názoru ocitáme v hájemství sémantiky bližší spíše poetice než ekonomii, protože řeč je tu mušce jenom zlaté. Jak píše Adolf Heyduk:  Štěstí! Cо je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, rusé vlasy kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je... Nezávidím ekonomům tento úkol a trochu se bojím, že než jej vyřeší, třeba s pomocí teorie reciprocity, bude v dlaních spousta hlav. Jsem totiž přesvědčen a ekonomové mě mohou třeba ukamenovat, že právě v tomto punktu si vylámou zuby. Ne snad proto, že všechny možné teorie štěstí, co jich je na světě, se vztahují k nějakému specifickému myšlenkovému vesmíru, vezměme jen obtíž s budhistickým ideálem zbavení se vší touhy, ale bojím se, že se liší i člověk od člověka v čase a prostoru, kde se momentálně nalézá a v pachtění se po štěstí hraje roli Zenónova Achilla, který, jak známo, nedohoní želvu.

Přesto věřím, že kardinální podíl na lidském štěstí, ať už si je definujeme jakkoli, má skutečně kvalita mezilidských vztahů, kde klíčovou roli hrají láska, soucit a milosrdenství, navzdory tomu, že mnozí moji studenti dávají na první místo kariéru a peníze. Kdyby se mě ale někdo zeptal, proč nevěřím ve vizi ekonomické definice štěstí jako pravdivý odraz reality stavu lidské existence, odpovědět nedokážu, ale na všechno nedokáží odpovědět ani kvantoví fyzici a teoretičtí matematici a také to bez rozpaků přiznávají. Jako učitel marketingu si ovšem dokážu představit svět šťastných lidí, protože spokojených idiotů, jak tu vizi popsal Aldous Huxley v Konci civilizace, protože už dnes je možné marketingovou manipulací s lidskou myslí implementovat lidem do hlav takové potřeby, přání a očekávání, které je v důsledku zbaví nejen štěstí, ale i důstojné existence. Myslím, že právě ekonomové traktující člověka pouze jako konzumenta k takovému "šťastnému" světu směřují a uznávám, že i díky tomu, že jejich predikční schopnost je v některých případech dobrá.

Jestliže jsem vůči ekonomistnímu bádání o lidském štěstí skeptický, pak to neznamená, že jsem skeptický vůči zkoumání tohoto fenoménu vůbec. Domnívám se totiž, že značný díl práce, který v tomto punktu stojí před ekonomy, už za ně udělali spisovatelé, básníci a dramatici a jsem přesvědčen, že navzdory úšklebkům zástupců pozitivních věd, už pro reflexi toho co je a hlavně co není štěstí, rozhodně udělali dost alespoň v tom směru, že v jejich tvorbě, pokud jde o skutečné spisovatele, básníky a dramatiky, jako tvůrce pravdivě reflektující reálný svět lidí a jejich vztahů, najdeme i to, po čem se hodlají pídit ekonomové.

3. Ale – může být umění, resp. poezie a próza, skutečně legitimní, protože realitu odrážející gnoseologií? Ta otázka není samozřejmě nová. Ale pro postmoderní současnost, typickou destrukcí hodnot, se znovu stává naléhavou, pokud hledáme gnoseologii opřenou o nějaký pevný hodnotový základ. A i když ani poezie, próza či drama neumějí odpovědět na tázání se po budoucnosti, jako to ostatně neumí žádná věda, nota bene vědy společenské včetně ekonomie, (jakkoliv to tvrdí), spisovatelé, básníci a dramatici přinejmenším evidují určité hodnoty prověřené časem, a to ve formě, po které volá kolega Hušner.

Spisovatel, resp. dramatik či básník na straně jedné a ekonom na straně druhé pak mají jeden zásadní společný rys. Ti i oni vytvářejí fikce. Zatímco ovšem literatura je přiznává a očekává, že čtenáři či diváci s tím počítají, jako s předpokladem porozumění uměleckému dílu, ekonomie, podle mého názoru, takovou férovku s lidmi nehraje. Shakespeare netvrdí, že pobíhal po Elsinoru a pečlivě zapisoval, co tam kdo udělal a řekl, Čechov nikdy neseděl ve višňovém sadu a nežádal Raněvskou - račte mi to Ljubov Andrejevno zopakovat, zlomila se mi tužka. Platí prostě předpoklad, že, až na blázny všeho druhu, nebude v (dospělém) publiku nikdo, kdo by své rodinné spory řešil jako Othelo, protože Shakespeare mu to poradil.

Dalším společným rysem je, že literatura i ekonomie pracují s enigmatickým světem a enigmatickými tématy, neboť co jiného jsou fenomény jako štěstí, užitek, hodnota, ekonomické cykly, vývoj akcií či finanční deriváty, jejichž enigmatičnost spočívá v tom, že ani jejich majitelé enigmaticky netuší, co mají. Ale tam, kde umění přizná barvu, že hic sunt leones, ekonomie, obávám se, snad z panické obavy před enigmatičností světa a člověka – mimochodem dodnes se pídíme po našem stvořiteli a ne a ne na to přijít, vytvoří si vlastní svět neenigmatický až na ty nešťastné předpoklady. Možná by bylo dobré zavést novou ekonomickou disciplinu enigmatická ekonomie a pouštět si při tom variace sira Elgara.

Ekonomové nám ovšem velmi často ať prostým opomenutím či naschvál tu skutečnost, že jejich příběhy se odehrávají v kulisách předpokladů a že nejde o reálný svět, tají. Jak často v jejich výkladech, a nechť mi odpustí ti, kterým teď křivdím, postrádáme premisu "Předpokládejme, že...".

Stejně jako literatura i ekonomie parazitují, řečeno s Umbertem Ecem, na reálném světě, z něhož "...vykusují malé světy, které vydělují většinu toho, co o reálném světě víme a...umožňují nám soustředit se na konečný, uzavřený svět, velmi podobný tomu našemu, ale ontologicky chudší."[7]Takto si literatura i ekonomie vytvářejí světy tu veronských milenců či jedinců maximalizujících svůj užitek. Ten první je ovšem vždy pravdivý pokud jde o traktování hodnot lásky a tolerance, ten druhý by mohl být pravdivý, pokud by lidé v hledišti divadla skutečně uvěřili, že Molliérův Lakomec je prototypem všech lidí.

4. Aby bylo rozuměno, umí-li ekonomie vytvářet falešný obraz světa a lidí, literatura to umí rovněž a řekl bych, že komunikačně i více user friendly, to konec konců vidíme každý den v mainstreamové produkci televize či kinematografie a červená knihovna či westerny mají staletou tradici. Červená knihovna či western ovšem, až na nesporný vliv, který měly kovbojské eskapády na nejmenované hlavy států, nikdy neaspirovaly na roli univerzální gnoseologie, nota bene na roli tvůrců politik řídící svět v globálním rozsahu. Pokud ovšem hovoříme o slovesném umění jako o tvorbě artefaktů zobrazujících reálný svět lidských bytostí v jejich citech, emocích, snech, hodnotách a vášních, bez ohledu na to, zdali jde o Homéra, Sofokla, Danta, Shakespeara, Balzaca či Flauberta, Puškina, Dostojevského, Steinbecka, Hemingwaye či Theodora Dreisera, pak snad málokdo bude polemizovat o tom, že takoví autoři nám svět skutečných, jakkoli v postavě fiktivních lidí skutečně ukazují pravdivě. A navíc, podle mého názoru jsou mnohé z nich i učebnicemi ekonomie svého druhu.

5. Puškin charakterizuje Oněgina: Kam s Homérem či Theokritem, to raděj ekonomem Smithem se zabýval sám ekonom, a odbornicky hloubal v tom, čím sílí říše, čím se množí, proč beze zlata obstará si země vše, když postará se v pravý čas o prosté zboží.Puškin samozřejmě neměl v úmyslu, objasňovat s pomocí Evžena Oněgina taje Smithovy ekonomie. Oněgin je portrétem určitého typu člověka, řekněme rovnou, že v podstatě bezcitného a cynického parchanta, pravda obdařeného panskou noblesou, což se o současných bezcitných buranech na manažerských postech a ve vládních pozicích nedá říct, navíc když většina z nich neměla Smitha v životě v ruce. Je ovšem zajímavé, že pro charakteristiku v podstatě budoucího vraha, nota bene vraha dobrého přítele, volí Puškin v rámci zásady – řekni mi, co čteš a já ti řeknu, jaký jsi člověk, právě Adama Smitha a do protipólu staví básníka a filosofa – Theokrita a Homéra. Myslím, že Adam Smith je v tom nevinně, asi si ho Puškin nepřečetl pozorně, nebo nečetl Teorii mravních citů, každopádně jde o příběh, kde bez ohledu na zmínku o Smithovi hrají hlavní roli právě vztahy a jejich hodnota pro lidské štěstí. Ekonomie se může ubádat k smrti a zkoumat reciprocitu shora zdola, takovou analýzu jakou nám předkládá geniální básník, prostě nemůže poskytnout. Navíc etický kontext Puškinova románu naprosto vylučuje extenzi pojmu užitek v ekonomickém slova smyslu, protože jen chorobná mysl by Oněginovo chování k Taťáně a Lenskému interpretovala jako užitek svého druhu. Ostatně, sám Oněgin si touto maximalizací žádné štěstí, nota bene jako výslednici reciprocity, nepořídí, protože jestliže byl před soubojem s Lenským "pouze" cynický, ale společensky úspěšný hlupák, po něm začíná jeho úpadek, o to krutější, že si uvědomuje nesmyslnost, v ekonomickém smyslu neužitečnost a tedy iracionalitu svého činu.

Zároveň je ovšem jeho zločin investováním do pozice svého druhu, když před tragickým soubojem zvažuje, co by na to řekla společnost, kdyby souboj odmítl. Raději tedy zabije přítele, nota bene jen kvůli rozmarnému flirtu s Olgou, než by riskoval renomé zbabělce a tedy společenského opovržení. Je jen smutnou osudovou souhrou příběhu autora a jeho hrdiny, že Dantésova kulka samotného Puškina zabíjí v podstatě ve stejném vzorci cti.

Puškin tak ve svém díle i ve svém životě názorně traktuje vítězství vášně, citu, emoce nad racionálním rozumem, jakoby vzkazoval do budoucnosti – lidi pozor, ono to s tou maximalizací užitku bude všelijaké, když jsou lidé schopni hodit rozum za hlavu. Jistě, lásce se nedá poručit a Oněgin měl legitimní právo Taťánu odmítnout. Ale rozhodl-li se nakonec žádat od ní ve jménu své náhle objevené lásky manželskou nevěru a tedy znovu maximalizovat svůj užitek ve vztahu mimo ethos, konečně naráží na skutečnost, že jakkoli ho Táňa stále miluje, odmítá ona v tomto směru maximalizovat svůj užitek a nad tím vítězí opět tak ekonomicky povážlivé rozhodnutí dát přednost morálce. Obávám se, že popsat teorií reciprocity tuto lidskou ambivalenci mezi rozumem a citem, bude husarským kouskem, a to jsme se ještě nepustili do nesmrtelného díla Jane Austenové.

6. Shakespearovu Židu Shylockovi nabízí Bassanio, přítel banrotujícího Antonia, kupce benátského, trojnásobek částky úpisu, kterou mu Antonio dluží. Navzdory té sumě Shylock odmítá tuto maximalizaci užitku a trvá na tom, že chce svoji libru masa, což je v důsledku poprava jeho dlužníka.

A proč že chci spíš libru mršiny, než třikrát tisíc dukátů, aha! Protože proto, pouhý rozmar, stačí? Někdo se štítí pečeného vepře, někdo zas šílí sotva vidí kočku, pro změnu jiný neudrží moč, jak slyší kvílet dudy. Náklonnost, ta paní vášně, řídí se jen tím, co ráda a co nerada a dost... Tak ani já říct nemohu a nechci, proč vedu spor, v němž vyhraju-li, ztratím. Hluboce nenávidím Antonia, vzbuzuje ve mně jenom ošklivost. Já jiný důvod nemám, stačí vám to?

Jak "jednoduše a přitom konkrétně, pragmaticky a krátce vysvětlit nikoliv teoretikům a "tzv. inteligenci", ale především té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině", což myslím je více méně Hušnerova extenze pojmu obyčejní lidé, že existuje věda, která smrt člověka interpretuje jako "užitek" na základě předpokladu, že hodnota užitku je subjektivní a je tedy užitečně legitimní i rozhodnutí poslat člověka na smrt, což dokonce snad i spadá do konceptu ekonomistního štěstí.

Jak popsat v teoretickém modelu s pomocí reciprocity vliv vztahu nenávisti na transakci, v níž Shylock "vyhraje-li, ztratí"? To je myslím legitimní tázání a je otázkou, zdali to dokáže ekonomické myšlení v ekonomickém diskursu. Tím chci položit otázku, je-li řeč o lidském kapitálu a nutných reformách, zdali, není namístě přijmout jako jeden z předpokladů případného úspěchu, že jako je skutečností, že každá věda má svůj specifický oborový diskurs, má jej i ekonomie. A to se všemi svými specifickými omezeními při zkoumání světa, který nás obklopuje. Je-li pak součástí tohoto diskursu problematika, kterou se specificky a realitě blíže, či kvalifikovaněji zabývá věda jiná, jak to konec konců ukazuje i ekonomická badatelská praxe, ekonomii jistě neuškodí plodná vzájemná spolupráce. Jestliže se to u zmíněných společenských věd začíná stávat stále častěji, rád bych se přimluvil i za obor umění, resp. literární tvorby.

Kdysi jsem četl sci-fi povídku ruského autora Anatolije Dněprova o kybernetikovi, který sestrojil robota jménem Samuela a zadal mu úkol zpracovat referát na vědeckou konferenci o fyziologii člověka, načež se probudil ze spaní, když mu ten stroj hodlal začít kuchat mozek. Naštěstí ho dokázal vypnout, roztloukl ho napadrť a v jakémsi pominutí smyslů prchl na nádraží, kde nastoupil do vlaku, proč to už si nepamatuji.  V tom vlaku, jak příznačné, s ním jel v kupé spisovatel, který si tu story vyslechl, a pak tomu kybernetikovi položil otázku, proč do té Samuely nedal nějaké brzdy, jako třeba do auta. Ten kybernetik pravil prostoduše něco v tom smyslu, no jo, na to jsem nepomyslel. Mimochodem - problém později řeší Issac Asimov svými třemi zákony robotiky.

7. Myslím, že ekonomie, hodlá-li "..té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině..." poskytnout takový lidský kapitál, který povede k její emancipaci, měla by i myslet na to, že její modely a teorie mohou nést značná společenská rizika, pokud do nich ekonomové nezapracují určité "brzdy". O neustálém upozorňování na skutečnost předpokladů už jsem hovořil. Takovou brzdou by ovšem mohl být a jsem přesvědčen, že i je, étos uměleckého díla, nehledě k tomu, že mnohá z nich by jistě mohla být i souborem ekonomických kazuistik. Pro problematiku štěstí či neštěstí to platí dvojnásob. Čím to totiž asi je, že právě humanitní background současných mladých lidí, jak se o tom dnes a denně přesvědčuji, je stále slabší? Že by ta mlčící většina nechtěla číst, chodit do divadla, sledovat víc než jen mainstreamovou kinematografii? Anebo už je pozdě na jakékoliv emancipační úsilí, protože o takový lidský kapitál už nestojí. Myslím, že právě zkoumání užitečnosti lidského kapitálu, který představuje humanitní vzdělání vůbec, by se měla ekonomie věnovat jaksi přednostně, pokud už ovšem není pozdě. Uklidňuje mě, že tázání se, jak je tomu s touhou lidí být svobodnými bytostmi, provází lidi co je svět světem a huxleyovský Brave New World alespoň zatím nenastal, i když marketing si v tom směru vede stále zdatněji. Ale nic není nemožné a myslím, že Puškinova hořká nevíra by nás měla strašit, ekonomy či neekonomy stále:

Vyšel jsem dřív než hvězda ranní, svobodu v poušti rozsévat, z čistého srdce, z duše rád, úhorům v zotročené pláni, životodárné sémě dát – nadarmo jsem však mrhal prací, námahou, časem, inspirací...

Paste se tedy klidně dál!. Hlas cti vás nevyburcoval. Nestojiť stáda o svobodu! Stříhej a řež je, bij a nič; Dědictvím jejich z rodu k rodu, je chomout s rolničkou a bič. A. S. Puškin, 1823

(Pokračování další částí)



[1] V anketě k pracovní verzi monografie příslušná část zaujala nejvíce, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1799-jake-reformy-a-proc-275-malach-i-re-anketa.html

http://radimvalencik.pise.cz/1796-jake-reformy-a-proc-272-bedretdinov-re-anketa.html

http://radimvalencik.pise.cz/1789-jake-reformy-a-proc-270-wawrosz-re-anketa.html

Patrně i proto, že se týká samotné podstaty ekonomického přístupu, jeho možností a mezí, vztahu k dalším oborů i možnosti metodologických přesahů neoklasických rámců stávajícího mikroekonomického přístupu. Proto ji zařazujeme i do finální verze monografie.

[2]ŠTIKA Pavel: Ekonomie a štěstí. Politická ekonomie 2, 2009. http://www.vse.cz/polek/cislo.php?cislo=2&rocnik=2009

[3] LEINWEBER Václav, VALENČÍK Radim: Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti VIII. 2014.

http://radimvalencik.pise.cz/1649-jake-reformy-a-proc-228-polit-ekonom-reflexe-8.html

[4] In: KOVANDA Lukáš: Ekonom R. Solow: Přílišná matematizace ekonomie nás vzdaluje realitě.

http://www.zet.cz/tema/ekonom-r-solow-plin-matematizace-ekonomie-ns-vzdaluje-realit-2827

[5] MELZOCHOVÁ Jitka: Homo oeconomicus – překonaný předpoklad? E-Logos, 2013. http://nb.vse.cz/kfil/elogos/science/melzochova13.pdf

[6]HUŠNER Karel: Koreferát k nástinu návrhů, zpracovaných Radimem Valenčíkem k řešení problematiky současného společensko-ekonomického vývoje formou nutných reforem I. 2014. http://radimvalencik.pise.cz/1427-jake-reformy-a-proc-147-karel-husner.html

[7] ECO Umberto:  Šest procházek literárními světy. Praha, Votobia 1997

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář