Radimvalencik | REFORMY (285) Ad Švihlíková ke stagnaci

Ilona Švihlíková v článku "Setrvalá stagnace aneb ďábel přichází?", který uveřejnil E15, analyzuje a komentuje diskusi k příčinám dlouhodobé stagnace ekonomiky, viz:

nazory.euro.e15.cz/...

Rozbor kvalifikovaný a poučný. Domnívám se však, že je stále velmi poplatný setrvačnému vidění reality. A dokud se nevymaníme z tohoto vidění, nenajdeme cestu ze současné složité situace. A jak vidět "nesetrvačně"? Jde o pochopení toho, jak přejít k novému typu růstu. Vyjádřil jsem se k tomu vícekrát v různých kontextech. V souvislosti s diskusí o vztahu současných problémů a příčin finanční krize jsem nedávno odpověděl na otázky, které I. Švihlíková nastoluje, takto (zvýrazňuje proložením a větším písmem, protože považuji za velmi důležité):

Možnost realizovat příslušné inovace je podmíněna využíváním investičních příležitostí spojených s rozvojem lidských schopností. V případě, že se ekonomický systém vyvíjí setrvačně, tj. pokud pro využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem proinovačně orientovaných lidských schopností nejsou v ekonomickém systému vytvořeny vhodné podmínky, pak možnosti ekonomického růstu narážejí na přírodní a návazně pak i na sociální bariéry. To se následně může projevit v podobě nejrůznějších krizových jevů a konfliktů. Současné recidivy finanční krize mají svůj původ právě v tom, že setrvačné pokračování ekonomického růstu v současné jeho podobě, s nízkými efekty spotřeby na rozvoj proinovačně orientovaných lidských schopností, narazilo na přirozená omezení. Tradiční způsoby poptávkové stimulace ekonomického růstu ztrácejí v těchto podmínkách účinnost.

Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí. Vytvoření těchto zpětných vazeb (formou zdokonalování trhu) umožňuje vznik konkurenčního prostředí a tudíž dostatečný tlak na podstatné zvýšení inovační aktivity zaměřené na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Na základě toho dojde k postupnému vyrovnávání rovnosti příležitostí ve smyslu jejich nezávislosti na výchozí majetkové situaci."

Příloha 1: Plné znění článku I. Švihlíkové

Ilona Švihlíková: Setrvalá stagnace aneb ďábel přichází?

Pojem setrvalé stagnace do ekonomické debaty vnesl Lawrence Summers, čímž navázal na Alvina Hansena z 30. let. Nezakrývá, že makroekonomie dnes vypadá velice odlišně od podoby před Velkou recesí. Jak sám říká, kéž by dnešní ekonomický problém spočíval v minimalizaci fluktuací. Dnes podle něj nevíme, jestli cyklus má vůbec podobu cyklu.

Summerse trápí mimo jiné to, že trvající problémy v krátkém období se takříkajíc přenášejí do dlouhého období, tedy do ztráty potenciálu. Variantou na Keynesovo "v dlouhém období jsme všichni mrtví" je podle něj: "když zemřete v krátkém období, žádné dlouhé už není." Podle Summerse se sice americká ekonomika přibližuje svému potenciálu, ovšem je to především "díky" jeho poklesu.

Důležitost tématu setrvalé stagnace naznačuje i to, že rovněž Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD) se ve své roční Trade and Development Report 2015 (TDR) tématu věnuje – a její "čuch" na nosná a zásadní témata zpochybnit nelze.

Aktuální TDR se hned na úvod ptá, jestli je současná situace "novým normálem" pro vyspělé země (aby si vypůjčila pojem od Číny, která je ovšem v poněkud jiné situaci). Deleveraging (tedy splácení dluhů napříč sektory) samozřejmě "nakopnutí" růstu nepomáhá a svět, v němž se každý snaží snížit své dluhy, nutně skončí jen tím, že se dluhy dále zvýší.

Alvin Hansen se domníval, že oživení zadušená ve svém počátku má na svědomí pokles růstu populace, neefektivní monetární politika a technologické změny. Kromě jiných důvodů TDR také uvádí dlouhodobou stagnaci příjmů, vyjádřenou v poklesu podílu mezd na produktu (od 80. let o deset procentních bodů). Není divu, že i zde najdeme spíše názory přiklánějící se k fiskální expanzi, potažmo ke zvýšení kupní síly obyvatel.

Summers v návaznosti na chabé (dlouhodobé!) výsledky ekonomik vyspělých zemí klade zásadní otázku: je možno v těchto zemích dosáhnout zároveň dostatečnou úroveň růstu a využití kapacit za situace finanční stability? Vývoj posledních minimálně 15 let je provázen ve vyspělých zemích bublinami. Zmiňme bublinu dot.com, jí předcházející japonskou bublinu, bublinu na trzích periferie Eurozóny a samozřejmě vyvrcholení bubliny nemovitostí ve Spojených státech.

Z toho vyvozuje, že se rovnováha mezi úsporami a investicemi se posunula, což by měla reflektovat reálná úroková míra. Důvodů je podle něj celá řada. Jedním je nový typ podnikatelské aktivity, který nevyžaduje značné úvěrové financování (Google), klesající míra růstu populace (což je Hansenův argument), ale také nerovná distribuce příjmů, která povzbuzuje hromadění peněz ve formě zadržených zisků.

Jen velký problém totiž dokáže vyvolat ekonomickou debatu, která by před ním byla nepředstavitelná

Vidíme tedy nedostatek poptávky, který se následně projeví v poklesu nabídky a tedy i ekonomického potenciálu. Jak z toho ven? Summers se nedomnívá, že hlavní spása přijde od nízkých úrokových sazeb. Takovéto prostředí jen dále povzbuzuje cestu vyspělých zemí od bubliny k bublině. Jím preferovaná strategie je zvýšení poptávky. Je jasné, že politika fiskální konsolidace (austerity) jde přesně opačným směrem.

Jeho přístup se týká zvýšení poptávky např. cestou veřejných výdajů, neboť i multiplikátor se zdá být dostatečně velký, aby odboural i obavy ohledně dalšího zvýšení dluhu, jak ukazuje. Přestože je Summersova analýza poměrně umírněná a bez hysterie demonstruje závažné proměny ekonomického prostředí, je jasné, že z ní vyplývá dramatický závěr o nových otázkách stojících před vyspělými zeměmi a před makroekonomií jako takovou.

Je pravda, že některé země se nemusejí zastavit před nulovou úrokovou sazbou jako limitem a aplikují dokonce záporné úrokové sazby. Zkušenosti Dánska, Švédska a Švýcarska jsou bezesporu zajímavé, ale účel zavedení záporných úrokových sazeb se přeci jen netýkal oživení ekonomiky. Ve Švédsku šlo (také) o snahu vyvolat inflaci, v Dánsku a Švýcarsku nedovolit příliš velké zpevnění měny. Záporné úrokové sazby centrálních bank se ovšem neodrazily v sazbách pro klienty (alespoň prozatím).

Razantněji se k problému postavil Adair Turner, když tváří v tvář realitě navrhuje "pustit ďábla ze řetězu." Jsme podle něj v situaci popsané výše, ale bez vhodných zbraní k boji. Monetární politika je neúčinná a povede jen k bublinám, fiskální má silně omezený manévrovací prostor daný zadlužením většiny ekonomik. V takovéto situaci řada ekonomů vzpomene na Miltona Friedmana a jeho peníze shazované z helikoptéry.

Znovu se zde vracíme k tématu, které popularizuje moderní měnová teorie – tedy že měnovému suverénovi nikdy nemohou dojít peníze. Obavy z hyperinflaci brzdily využívání monetizace dluhu (i když tedy v Japonsku a USA příliš ne). Náš současný svět ale vypadá jinak, místo strašidla hyperinflace je v něm podle Turnera deflační přízrak. Splatit dluhy růstem je v takovéto situaci naprosto mimo realitu. A i když by někteří ekonomové navrhovali velké odpisy dluhů, Turner se kloní právě k monetizaci.

Turner uvádí: "Problém je, že před krizí nás nezajímalo, co dělal soukromý finanční systém ohledně tvorby úvěru, peněz a kupní síly. A nyní jsme vyděšení k smrti, že by vláda měla tisknout nějaké peníze a vytvořit tak kupní sílu. Musíme pochopit, že jak tvorba peněz vládou a její schopnost utrácet, tak i soukromá tvorba peněz a schopnost utrácet mohou být jak nebezpečné, tak i užitečné. Optimální politika spočívá v tom používat a omezovat obojí, spíše než jednu idealizovat a druhou démonizovat."

Velká recese je bezesporu systémovou poruchou. Nejen pro své reálné socio-ekonomické důsledky. Jen velký problém totiž dokáže vyvolat ekonomickou debatu, která by před ním byla nepředstavitelná. Vzhledem k povaze ekonomické vědy před Velkou recesí, zbývá jen říct – zaplať bůh za to.

Příloha 2: Slovníček relevantních pojmů k novému typu růstu

Pro lepší představu o tom, jakou podobu má nový typ růstu, uvádím několik definic ze slovníčku, který je přílohou monografie "Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb". Odkaz na plný text monografie je zde:

radimvalencik.pise.cz/...

(V současné době připravujeme navazující monografii, resp. ročenku za rok 2015 na toto téma.)

Zde je slovníček:

Produktivní služby bezprostředně působící na nabývání, uchování a využití lidského kapitálu (zkráceně - produktivní služby): Služby, které bezprostředně napomáhají nabývat lidský kapitál (formou vzdělání, výchovy, tréningu, předávání zkušeností apod.), uchovávat jej (zdravotní péče, lázeňská péče, rehabilitace apod.) a vhodně či lépe jej uplatnit (pracovní či profesní poradenství apod.).

Ekonomika založená na produktivních službách: Ekonomický systém, ve kterém hrají produktivní služby dominantní roli, zvyšují inovační schopnosti člověka a inovační potenciál společnosti. Rozvoj a uplatňování lidských schopností se v tomto ekonomickém systému stává hlavním faktorem dynamického ekonomického růstu, který neustále snižuje svou závislost na množství využívaných přírodních zdrojů, předpokládá rovnost příležitostí pro společenský vzestup a umožňuje naplnění kvality lidského života. Zrod ekonomiky založené na produktivních službách je obdobným přelomem jako zrod průmyslové společnosti.

Exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst: Model ekonomického růstu, při kterém má exponenciální dynamika podobu konstantně poměrných přírůstků ke zvyšujícímu se základu a který v důsledku působení inovací nenaráží na omezení související s vyčerpáním přírodních zdrojů či saturace lidských potřeb. Při analýze dlouhodobého ekonomického vývoje se ukazuje, že reálný ekonomický růst má (až doposud) ještě větší dynamiku než exponenciální, resp. že v dějinách došlo ke zvýšení poměrných přírůstků a jejich zvýšená poměrná velikost se uchovává. Uvedený model slouží též k formulování hypotézy, že přechodem k ekonomice založené na produktivních službách může dojít k dalšímu výraznému zvýšení poměrných přírůstků.

Human capital contracts (zkráceně - HCC): Smlouvy o rozdělení efektů (příjmů) vznikajících na základě nabývání, uchování či uplatnění lidského kapitálu mezi poskytovatelem a nabyvatelem (případně i zprostředkovatelem) produktivních služeb.

Přenesená cena: Cena přenesená z trhu, na kterém jsou oceňovány efekty vznikající nabýváním, uchováním či uplatněním lidského kapitálu, do HCC.

Zprostředkované uplatnění přenesené ceny: Cena přenesená z trhu, na kterém jsou oceňovány efekty vznikající nabýváním, uchováním či uplatněním lidského kapitálu, do smlouvy, která pojišťuje vlastníka lidského kapitálu před ztrátou tohoto lidského kapitálu či možností jeho uplatnění.

(Pokračování dalším příspěvkem)