Jaké reformy a proč (356) MONOGRAFIE 9. část

27. leden 2015 | 07.00 |

Úvodní poznámka k tomuto textu viz:http://radimvalencik.pise.cz/1991-jake-reformy-a-proc-347-o-monografii.html

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb (9)

Radim Valenčík a kol.

4.2. Jak funguje a jak se vyvíjí náš systém prožitků či požitků

Nejdříve si připomeneme (vybereme a zvýrazníme) základní tvrzení, která jsou v příspěvku P. Čírtka obsažena. Citace z příspěvku P. Čírtka uveřejňujeme proloženě, to, co zvýrazňuje proložením, podtrhujeme, to, co chceme zvýraznit, dáváme tučně:

- v diskusích s ekonomy narážím na problém, že pro mnohé z nich není umění, próza a drama použitelným, tím spíše legitimním a gnoseologicky relevantním zdrojem

- Jestliže se už ovšem věci dostaly tak daleko, že je třeba zkoumat fenomén štěstí, resp. jeho skutečný zdroj, protože právě otázka epistemologie pojmu užitek je stále více neodbytná a tvoří skutečně, jak praví citovaný Pavel Štika "něco zásadního", pak se podle mého názoru ocitáme v hájemství sémantiky bližší spíše poetice než ekonomii, protože řeč je tu mušce jenom zlaté. Jak píše Adolf Heyduk:  Štěstí! Cо je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, rusé vlasy kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je... Nezávidím ekonomům tento úkol a trochu se bojím, že než jej vyřeší, třeba s pomocí teorie reciprocity, bude v dlaních spousta hlav. Jsem totiž přesvědčen a ekonomové mě mohou třeba ukamenovat,že právě v tomto punktu si vylámou zuby... bojím se, že se liší i člověk od člověka v čase a prostoru, kde se momentálně nalézá, a v pachtění se po štěstí hraje roli Zenónova Achilla, který, jak známo, nedohoní želvu.

- Kdyby se mě ale někdo zeptal, proč nevěřím ve vizi ekonomické definice štěstí jako pravdivý odraz reality stavu lidské existence, odpovědět nedokážu, ale na všechno nedokáží odpovědět ani kvantoví fyzici a teoretičtí matematici a také to bez rozpaků přiznávají.

- ekonomové traktující člověka pouze jako konzumenta

- k takovému "šťastnému" světu směřují a uznávám, že i díky tomu, že jejich predikční schopnost je v některých případech dobrá.

- jsem vůči ekonomistnímu bádání o lidském štěstí skeptický

- Ekonomie se může ubádat k smrti a zkoumat reciprocitu shora zdola, takovou analýzu jakou nám předkládá geniální básník, prostě nemůže poskytnout. Navíc etický kontext Puškinova románu naprosto vylučuje extenzi pojmu užitek v ekonomickém slova smyslu, protože jen chorobná mysl by Oněginovo chování k Taťáně a Lenskému interpretovala jako užitek svého druhu.

- Puškin tak ve svém díle i ve svém životě názorně traktuje vítězství vášně, citu, emoce nad racionálním rozumem, jakoby vzkazoval do budoucnosti – lidi pozor, ono to s tou maximalizací užitku bude všelijaké, když jsou lidé schopni hodit rozum za hlavu.

- Jistě, lásce se nedá poručit a Oněgin měl legitimní právo Taťánu odmítnout. Ale rozhodl-li se nakonec žádat od ní ve jménu své náhle objevené lásky manželskou nevěru a tedy znovu maximalizovat svůj užitek ve vztahu mimo ethos, konečně naráží na skutečnost, že jakkoli ho Táňa stále miluje, odmítá ona v tomto směru maximalizovat svůj užitek a nad tím vítězí opět tak ekonomicky povážlivé rozhodnutí dát přednost morálce. Obávám se, že popsat teorií reciprocity tuto lidskou ambivalenci mezi rozumem a citem, bude husarským kouskem...

- Myslím, že ekonomie, hodlá-li "..té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině..." poskytnout takový lidský kapitál, který povede k její emancipaci, měla by i myslet na to, že její modely a teorie mohou nést značná společenská rizika, pokud do nich ekonomové nezapracují určité "brzdy"... Takovou brzdou by ovšem mohl být a jsem přesvědčen, že i je, ethos uměleckého díla, nehledě k tomu, že mnohá z nich by jistě mohla být i souborem ekonomických kazuistik. Pro problematiku štěstí či neštěstí to platí dvojnásob.

Poesie a literatura či umění jako takové jsou významným zdrojem lidského poznání, pozitivně ovlivňují nejen člověka a jeho poznání, ale i rozvoj vědy, včetně ekonomie. Právě tak platí, že umělecké vyjádření světa je svébytné a nelze jej nahradit sebelepší ekonomickou teorií.

Budu postupovat jinak. Místo polemiky na téma, co vše je v kompetenci ekonomické vědy, co vše může popsat a analyzovat, jaký to má praktický význam, nyní předvedeme, jak přesah neoklasické ekonomie ve směru ekonomie produktivní spotřeby problematiku lidského štěstí řeší. Ukážeme, jak podle ekonomické vědy vznikají lidské prožitky a požitky, jaká je logika jejich vývoje, jak se na základě nich člověk rozhoduje - a to i s přihlédnutím k existenciální dimenzi lidského života a hledání jeho smyslu.

Připomeneme, jak neoklasická ekonomie chápe užitek:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba.

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá finalita užitku ve vztahu k ekonomickému systému. Tj. to, že racionální rozhodování je vztaženo k maximalizaci užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

Jedním z významných představitelů neoklasické ekonomie, který rozvinul předpoklad neproduktivnosti osobní spotřeby či spotřeby domácností, byl E. Böhm-Bawerk. Tento ekonom zároveň patří k zakladatelům a hlavním představitelům teorie užitku, kterou přejímá i současná neoklasická koncepce. E. Böhm-Bawerk (1991, s. 30) např. říká:

"Všem statkům bez výjimky je – již podle pojmu statku (Gut = statek, gut = dobrý – pozn. překl.) – vlastní jistý vztah k lidskému blahobytu. Existují ovšem dva podstatně různé stupně vztahu k blahobytu (Wohlfahrtsbeziehung). Nižší existuje tehdy, má-li statek vůbec schopnost prospět lidskému blahobytu. Naproti tomu vyžaduje vyšší stupeň, aby statek nebyl pouze vhodnou příčinou, ale aby byl zároveň také nepostradatelnou podmínkou blahobytu (eines Wohlfahrtserfolges), takže s vlastnictvím anebo ztrátou stojí a padá požitek (Lebensgenuss)."

"Za prvé: Naše potřeby, přání, počitky jsou skutečně porovnatelné a společným srovnávacím bodem je intenzita slasti nebo odporu (Lust und Unlust), jež pociťujeme.

Za druhé: Jsme schopni odhadnout absolutně a relativně stupeň slasti a odporu, jež nám statky poskytují, respektive před nimiž nás chrání a tuto schopnost skutečně – i když se dopouštíme chybných ocenění – uplatňujeme.

Za třetí: Právě tato určení velikosti slasti nebo odporu jsou základem našeho chování vůči statkům; a to jak pro intelektuální soud o velikosti významu, jejž mají statky pro náš blahobyt, tedy pro hodnocení, tak i pro naše praktické hospodářské činy; z čehož plyne

Za čtvrté: že věda naprosto nesmí zanedbávat subjektivní potřeby, požitky atd. a subjektivní hodnotu, která má v nich svůj základ, ale že musí hledat kořeny pro vysvětlování hospodářských věcí právě v nich. Ekonomie, která nevytvoří teorii subjektivní hodnoty, je postavena na písku." (Bőhm-Bawerk 1991, s. 75.)

Srovnej též: ""Snažím se chápat ekonomii jako matematiku slastí a strastí (calculus of pleasure and pain)", napsal William Jevons. Snad žádná slova nevystihují Jevonsovu ekonomii lépe než tato. Člověk je veden snahou maximalizovat slasti a minimalizovat strasti, koupit si co nejvíce uspokojení a co nejméně utrpení. To je ono chování ekonomického člověka, které má politická ekonomie studovat." (Holman, R.,: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck 1999, s. 164.)

Rozpor v základech neoklasické teorie souvisí s objasněním úroku. Problém úroku, který vzniká při směně současných peněz za peníze budoucí (jako rozdíl mezi nominální hodnotou budoucích a současných peněz) a který je cenou peněz současných placených z peněz budoucích, rozpracoval americký ekonom Irwing Fisher. Nutným předpokladem jeho vysvětlení bylo, že člověk máschopnost porovnávat současné a budoucí užitky v podobě prožitků. Musíme tedy mít schopnost svým způsobem představit si a prožít budoucí požitek či prožitek "on-line", tj. v současnosti. Když se podíváme, jak se rozhodujeme v čase, zjistíme, že tomu tak skutečně je. K tomu viz též: "Podle Fishera úrok existuje jen jako výsledek spolupůsobení dvou příčin, které nazval ochotou (willingness) a příležitostí (oportunity). - Ochota lidí vzdát se přítomné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí je subjektivním principem, spoluurčujícím úrok. Lidé jsou obvykle netrpěliví ve spotřebě, to jest dávají přednost přítomným statkům před statky budoucími. Úrok překonává tuto netrpělivost - vyvolává ochotu nespotřebovávat dnešní důchod a poskytnout jej k investici. Každý člověk má přitom určitou subjektivní časovou preferenci (time preference), která mu říká, kolikrát oceňuje dnešní statky (dnešní důchod) více než budoucí statky (budoucí důchod). Například jestliže oceňuje dnešní statky 1,05krát více než budoucí statky, bude ochoten vzdát se dnešního důchodu ve prospěch budoucího důchodu jen tehdy, bude-li jeho budoucí důchod minimálně 1,05krát vyšší než důchod dnešní. Jinými slovy, bude ochoten investovat nebo zapůjčit jinému investorovi svůj důchod minimálně na 5% úrokovou míru.

Příležitost investorů investovat dnešní důchod do výrobních metod přinášejících vyšší budoucí důchod je objektivním principem, spoluurčujícím úrok. Investor využije dnešní důchod k pořízení kapitálových statků, které investuje do výroby. Na konci výrobního procesu získá důchod, který je vyšší než investovaný. Poměr mezi očekávaným budoucím důchodem a dnešním (investovaným) důchodem determinuje maximální úrok, jaký je investor ochoten platit. Například investiční příležitost, která slibuje přinést budoucí důchod 1,08krát vyšší, než je dnešní investovaný důchod, se vyplatí maximálně při 8% úrokové míře.

Fisher graficky znázornil určení úrokové míry spolupůsobením subjektivní ochoty a objektivní příležitosti investování dnešního důchodu za účelem získání budoucího důchodu...

Křivka AZ je křivkou investičních příležitostí... - Tvar křivky vyplývá z toho, že investiční příležitosti se postupně zhoršují (působí zákon klesajících výnosů z kapitálu), takže každá další jednotka dnešního investovaného důchodu přináší postupně zmenšující se budoucí důchody." (Holman 1999, s. 303-305.)

Všimněte si, že upřednostňování současné spotřeby před budoucí Fisher zdůvodňuje "netrpělivostí". V rovině naší psychiky ovšem působí i jiné faktory – vždyť máme schopnost i na něco se těšit, která působí zcela opačně. Vedla by spíše k upřednostňování budoucí spotřeby.

Lze předpokládat, že v případě pořízení a spotřeby většiny statků lze identifikovat jak subjektivní efekty (vyvolání požitku), tak i budoucí příjmové efekty (vliv pořízení a užívání statku na budoucí příjem). Neoklasická ekonomie přitom předpokládá důsledné oddělení statku sloužících ke spotřebě a statků, které jsou spojeny s investováním do budoucího příjmu. A právě to je její velký problém, protože:

1. Převažující část aktů spotřeby, která nám přináší užitek ve smyslu pozitivního vnitřního pocitu, má však též podstatný pozitivní vliv na náš budoucí příjem, např.:

- Dívka si pořídí kabelku, má z ní radost, ale tak je tomu mj. i proto, že tím působí na své okolí, otevírá si cestu k úspěšnosti.

- Domácnost si pořídí zahradní gril, členové domácnosti z toho mají radost, ovšem mj. i proto, že se těší, jak budou zvát návštěvy a podvědomě oceňují užitek ze společenských kontaktů, které takto budou nabývat.

2. A podobně i převažující část toho, co budeme považovat za investici do budoucího příjmu, nám při pořizování této investice přináší subjektivní pocit potěšení (když investujeme do lidského kapitálu formou studia, platíme si nějaký kurz apod.), nebo když si koupíme investiční zlato, může nám to rovněž přinést vzrušení, radost apod.

To je zjevný rozpor s jedním ze základních předpokladů, na kterých neoklasická ekonomie stojí. Pokud nejsme schopni oddělit investování a spotřebu podle výše uvedeného kritéria, nemůžeme se spokojit ani s neoklasickým objasněním mezičasové volby (volby mezi současnou a budoucí spotřebou).

Jako příklad poctivého a důsledného uvažování dané problematiky lze uvést přístup G. Beckera k otázce porovnání současných a budoucích užitků (Becker, 1997., s. 24-25). Čistě ekonomickým uvažováním G. Becker poodkryl to, co se odehrává v hloubi naší psychiky:

1. Člověk se rozhoduje nejen podle současných, ale i podle budoucích užitků.

2. Proto v jeho psychice musí existovat mechanismus přenosu či oddiskontování budoucích užitků do současnosti.

3. Pokud má mít člověk schopnost porovnat oddiskontované budoucí užitky se současnými, musí existovat společná půda pro toto srovnání. Má-li současný užitek podobu prožitku, pak i oddiskontovaný budoucí užitek musí mít podobu nějakého současného prožitku. Člověk tak vlastně prostřednictvím svého prožitkového mechanismu porovnává současné prožitky s budoucími prožitky přenesenými do současnosti.

4. Váha, kterou mají přenesené (oddiskontované) budoucí prožitky v poměru k současným prožitkům, závisí na tom, jakým – slovy G. Beckera – "představivostním kapitálem" člověk disponuje. Ten, kdo má vyvinutý představivostní kapitál, nemusí budoucí prožitky podhodnocovat

Přečtěme si nyní některé pasáže, v nich se G. Becker k této otázce vyjadřuje:

- "Poptávka po statcích a zkušenostech zvyšujících budoucí osobní kapitál je stimulována tehdy, když tento kapitál zvyšuje užitek, a je omezována, když osobní kapitál užitek snižuje. Například důkazy o tom, že kouření dlouhodobě poškozuje zdravotní stav, které začaly být shromažďovány v 60. letech, způsobily rozsáhlý pokles v poptávce po tabákových výrobcích. Počáteční pokles poptávky po tabákových výrobcích vyvolal další rozsáhlá omezení, neboť kouření je věcí zvyku, a protože tlak na skoncování s ním přišel z referenčních skupin, kde bylo kouření mnohem méně rozšířeno. Mnoho lidí běhá pro zdraví a cvičí jenom proto, že to rozšíří jejich schopnosti užít si života." (Becker 1997, s. 20.)

- "Trvalá změna v prostředí, vyvolaná například hospodářským rozvojem, obvykle způsobuje větší změnu v chování mladých lidí než starých. Podle běžné interpretace jsou mladí lidé mnohem pohotověji sváděni od svých zvyků a tradic třpytem nového (západního?) prostředí. Podle naší interpretace reagují mladí a staří lidé odlišně, dokonce i když mají shodné preference a motivace. Aby mohli staří lidé drasticky změnit své chování, musí buď stáhnout investice ze svého kapitálu, který byl uzpůsoben starému prostředí nebo investovat do kapitálu, který je uzpůsoben novému prostředí. Jejich motivace to udělat může však být dost slabá, protože jim zbývá poměrně málo let, během nichž by dosahovali výnosů z nových investic, a z většiny lidského kapitálu lze stahovat investice pouze pomalu. - Mladí lidé naproti tomu nejsou tak svazováni akumulacemi kapitálu přizpůsobeného starému prostředí. V důsledku toho nemusí mít odlišné preference nebo motivace nebo být vnitřně pružnější, aby byli více ovlivněni změnou prostředí: mají pouze větší motivaci investovat do znalostí a dovedností (kvalifikace) přizpůsobené novému prostředí." (Becker 1997, s. 54 -55)

- "Ekonomie obvykle předpokládá, že jsou diskontní sazby budoucích užitků konstantní a dané pro každého, i když se mohou u jednotlivých lidí lišit. Takový předpoklad vytváří vhodné počáteční zjednodušení, ale nemůže vysvětlit, proč se diskontní sazby liší podle věku, příjmu, vzdělání a dalších osobních rysů, nebo proč se mění s časem u stejného jedince tak, jak jedinec dospívá." (Becker 1997, s. 24)

- "Váha, kterou jedinec klade na budoucí užitky při určování nynějších rozhodnutí, je ovlivněna tím, jak dobře si může představit podobu budoucích užitků. Schopnost anticipovat budoucí užitky není pevně stanovena, i když má pravděpodobně biologické složky (viz podnětná analýza provedená Rogersem, 1994). Lidé mění váhu připisovanou budoucím užitkům vynakládáním většího množství času, úsilí a statků na vytváření osobního kapitálu, který jim pomáhá lépe si představit budoucnost. - Celá staletí filozofové, ekonomové a mnozí další tvrdí, že většina lidí podhodnocuje budoucí užitky, protože si jen obtížně představuje budoucnost. To sice může být pravda, ale zároveň se lidé cvičí, aby omezili a někdy i více než potlačili jakýkoli sklon k jejímu podhodnocování. Analýza provedená v této knize dovoluje lidem maximalizovat diskontovanou hodnotu nynějších a budoucích užitků vynaložením času a dalších zdrojů na tvorbu "představivostního" kapitálu, který jim napomáhá lépe ocenit budoucí užitky (viz Becker a Mulligan, 1994)." (Becker 1997, s.. 24.)

- "Představivostní kapitál nejen že ovlivňuje diskont budoucího užitku, ale rovněž mění preference statků působením na nynější a budoucí volby. Ten, kdo klade větší váhu na budoucí důsledky současných voleb, je mnohem pravděpodobněji angažován v aktivitách, které zvyšují budoucí užitky, možná na úkor současného užitku." (Becker 1997, s.. 25.)

Problematika vývoje našich (lidských) prožitků bezprostředně souvisí s dalšími dvěma otázkami:

1. Co chápat pod pojmem "kvalita života"? (Tento pojem se často používá, ovšem ne vždy dostatečně přesně a jednoznačně vymezen.)

2. Co je smyslem našeho žití a bytí?

Mj. - obojí ukazuje, že pokud chceme úspěšně řešit problematiku reforem, které by vyvedly společnost ze současné slepé uličky, musíme k ní přistupovat velmi komplexně.

Mikroekonomie (neoklasická ekonomie) pracuje s velmi jednoduchým konceptem "maximalizace užitku". Ten je dobrým základem, ale jako každý abstraktní teoretický základ je jeho vypovídací schopnost omezena. Již v naší učebnici pro magisterské studium (Heissler-Valenčík-Wawrosz, EUPRESS 2010) upozorňujeme na to, že i pokud zůstáváme v rámci neoklasické ekonomie, musíme mít schopnost porovnávat mezi sebou užitky (prožitky, což je v neoklasické ekonomii synonymem užitku) z různých časových období, včetně současných. Jak to děláme? Zpřítomňujeme dříve prožité a vztahujeme své jednání k budoucímu, a to na základě toho, co jsme prožili, jak jsme si své prožitky uchovali, jakou máme představivost, pokud se týká budoucnosti. Čím více a plněji dokážeme své aktivity, své aktuální žití (svou existenci, v němčině pro to existuje velmi přesný výraz "Dasein") vztáhnout k budoucím (k očekávanému průběhu života) a tím zpřítomnit prožitky již prožité, tím plnější je náš život. A tím se i přesněji a efektivněji rozhodujeme. Uvažování života jako běhu na dlouhou trať včetně stále konkretizované (a případně i revidované) představy o celoživotní dráze profesního uplatnění je naprosto přirozeným způsobem žití, tím, co naše žití dělá kvalitním a produktivním současně.

Z mikroekonomického hlediska se rovněž ukazuje, že prakticky vše, co považujeme za spotřebu, může být součástí nabývání či provozování aktiv, od kterých očekáváme budoucí výnos. V tomto smyslu můžeme hovořit o ekonomii produktivní spotřeby, která považuje prožitkový mechanismu (zjednodušeně nazývaný "maximalizací užitku") za rozhodovací a nikoli cílotvorný. Cílem z ryze ekonomického hlediska může být maximalizace očekávaného budoucího příjmu z aktiv, jejichž součástí jsou i takové složky lidského kapitálu jako vzdělání, zdraví, dobrá pověst apod. (Mj. prvním, kdo možnost takového vidění ekonomiky postřehl, byl M. Friedman v Teorii spotřební funkce z roku 1957.)

S tím souvisí ještě jeden zajímavý moment. Totiž to, že naše existence není v čase "bodová", tj. že naše přítomné bytí trvá nikoli nulový okamžik v čase. Jak je to možné, to současná fyzika nedokáže vysvětlit. Naše aktuální žití v daném časovém okamžiku patrně má podobu určitého "trvání", které nelze vyjádřit reálným fyzikálním časem. Pokusil jsem se o určité vysvětlení toho, jak by to bylo možné, ale to je již příliš vzdáleno tomuto tématu, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/974-mozna-je-to-uplny-nesmysl-o-tzv-mnohosvetovosti.html

K mechanismu vzniku našich prožitků podrobněji a názorně:

Na realitu působíme, abychom uspokojili své potřeby. K působení na realitu:

- používáme určité prostředky,

- vykonáváme určité činnosti,

- dostáváme se do určitých situací.

Uspokojením potřeby dosahujeme určitý požitek či prožitek (tj. toto uspokojování je spojeno s určitou emocí).

Prostřednictvím prožitků oceňujeme (tj. prožíváme):

- Získání či nabytí (vlastnictví) prostředků, kterými vykonáváme činnosti.

- Vlastní výkon činností.

- Situace, v nichž se ocitáme, kterým se vyhýbáme či do kterých se dostáváme.

...a tak z původních prožitků bezprostředně spojených s uspokojením potřeby vznikají nové. Názorně viz následující obrázek 4.1:

Obrázek 4.1:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Těmito novými prožitky (emocemi) jsou fixovány nové potřeby, kdy potřebou se stává:

- Vlastnění či získání určitého prostředku (rybářský prut, peníze, auto, kabelka...).

- Výkon určité činnosti (lov ryb, vychovávání dětí, dokonce i práce).

- Ocitnutí se v určité situaci (být doma, v bezpečí, mezí přáteli, ve významné pozici).

Obrázek 4.2:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Ke vzniku nových prožitků dochází formou syntézy přenesených prožitků pocházejících z uspokojení stávajících potřeb, kdy:

- jeden a tentýž prostředek činnosti...;

- jedna a tatáž činnost...;

- jedna a tatáž situace...

...současně podmiňují uspokojení velkého množství potřeb. Nejenže se prožitky z uspokojení potřeb přenášejí na zprostředkování, ale dochází k syntéze prožitků a vzniku nových. To je klíč k pochopení toho, jak vznikají naše emoce.

Obrázek 4.3:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Naše prožitky či emoce (to, co i podle např. K. Čapka v R. U. R. dělá z člověka - i robota - člověka) nejsou něčím exogenním vůči racionalitě. Při chytání míče neřešíme rovnice numericky, ale analogově, resp. na základě naší představivosti. Podobně optimální chování "nepropočítáváme", ale oceňujeme emocemi, to co je vhodnější a co ne, to co preferujeme, a to, upozaďujeme. A i naše emoce se vyvíjejí (včetně těch nejhlubších existenciálních prožitků) a to v jistém smyslu slova "racionálně", tj. tak, aby nás co nejlépe vedly složitým a měnícím se světem. Logiku vzniku a vývoje emocí lze racionálně reprodukovat, a to včetně různých selhání, k nimž může v tomto procesu docházet.

Od mechanismu přenosu prožitků na zprostředkující činnosti, prostředky, jimiž vykonáváme činnosti, i situace, v nichž se nacházíme, je odvozen vznik nových prožitků. Vznik nových prožitků umožňuje efektivnější on-line rozhodování. Znalost mechanismu vzniku nových prožitků můžeme využít k tomu, abychom dokázali sami sebe motivovat, aby nás bavilo a těšilo to, co je pro nás užitečné.

Ekonomie nejenže může a musí počítat se změnou struktury prožitků jednajících lidských subjektů při výkladu celé řady otázek, ale může poskytnout i cenná východiska objasnění příčin a logiky změn této struktury. Uveďme některá z těchto východisek:

1. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování prožitků nad zprostředkováními podmiňujícími dosažení budoucích prožitků (těmito zprostředkováními může být vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli:

- Na jedné straně výrazně zvyšuje motivace k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností. Protože tyto zprostředkující statky či činnosti umožňují často produktivnější dosažení původního cílového stavu než situace, kdy se původní cílový stav dosahoval bez jejich existence, zvyšuje se i efektivnost rozhodování z hlediska dosažení původních cílových stavů.

- Na druhé straně odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů (příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost).

2. Tato dvojakost mechanismu restrukturace a vývoje prožitků může vést ke vzniku rozporů, které subjekt pociťuje a se kterými se vyrovnává. Rozporů v tom smyslu, že člověk na jedné straně dosahuje toho, co mu prospívá, současně však produkuje to, co ho ohrožuje či co mu škodí. Tyto rozpory vznikají právě tehdy, když jednání člověka sloužící k dosahování jeho vlastních cílů má neparetovské důsledky (tj. přímo či nepřímo vede ke snížení užitku někoho jiného, případně i jeho samotného).

Pokud osobní spotřeba určitého statku přináší požitek či slast (Lust) a je současně v některých případech produktivní (tj. přináší budoucí příjem jako investiční statek, je současně statkem "nižšího řádu" i "vyššího řádu". Připomeňme, že s touto možností produktivní spotřeby Böhm-Bawerk nepočítá. Proto musíme dát tomuto statku dvojí ocenění:

- Jednak jako statku, který přináší "určitý stupeň slasti".

- Jednak jako statku, který zprostředkuje získání budoucích statků určených k osobní spotřebě. Protože však část těchto statků by měla rovněž produktivní užití, "utíkal" by nám horizont, od kterého bychom odvozovali hodnotu současných statků, do nekonečna. Nejedná se jen o nějaký okrajový problém, ale o problém zásadní povahy, zejména z následujících důvodů:

1. Pokud budeme abstrahovat od dvojího hodnocení statků, které jsou spotřebovány v rámci osobní spotřeby (tedy jejich ocenění prožitkem a současně jako produktivních statků, jejichž ocenění je dáno budoucím prožitkem z těch statků, které jsou prostřednictvím nich získány). Pokud produktivní charakter spotřeby nebudeme brát v úvahu, bude ekonomická teorie dávat závěry, které by způsobovaly, že se reálná volba, kterou denně provádějí lidé, výrazně odlišuje od teoretické volby, tj. od volby, kterou popisuje ekonomická teorie. Navíc – volba realizovaná podle teorie by byla mnohem méně "ekonomická" než volba, kterou lidé reálně uskutečňují. A to je již nejen nedostatek, ale dokonce ostuda teorie, pokud by se teorie s takovou situací smířila.

2. Pokud nebudeme počítat s tím, že spotřeba má produktivní charakter, tak teorie bude přehlížet vliv reálné ekonomiky na vývoj prožitkového mechanismu. Je sice pravda, že tento mechanismus do ekonomie nepatří. Ekonomie jako věda by si ovšem měla být vědoma nejen vlivu prožitkového mechanismu na ekonomické chování lidí, ale také vlivu ekonomické reality na vývoj prožitkového mechanismu, protože tímto vlivem je zpětné působení prožitkového mechanismu podstatně determinováno. Proč? Protože prožitkový mechanismus člověka má tu vlastnost, že prožitky vznikající při bezprostředním uspokojení potřeby mají tendenci se přenášet na zprostředkující články (činnosti a situace, které podmiňují uspokojení potřeby). Prožitkový mechanismus je tedy pružnější a "chytřejší" než teorie užitku předpokládá. Kromě toho – prožitek, který determinuje individuální subjektivní volbu, může vznikat i na základě zprostředkujících (např. výrobních) statků a zprostředkujích činností (např. práce, která nemusí být vždy strastí – "Unlust").

Existenci schopnosti člověka přeměnit vnější motivace ve vnitřní, tj. schopnosti "přenést" pozitivní prožitek, který je spojen s dosažením určitého cíle, na aktivity, které podmiňují dosažení cíle, či na statky, které jsou pro dosažení cíle nutným prostředkem, lze konstatovat a doložit množstvím nejrůznějších příkladů.

Mohou to být třeba prožitky závodníka sedícího v kokpitu vozu F1. Ten je během závodu každým okamžikem desetinku vteřiny vzdálen smrti, řízení vozu je z hlediska psychické i fyzické zátěže doslova stresující záležitostí, potí se dlouhé hodiny v neprodyšné kombinéze, vibrace a řev motorů, polykání zplodin, přetížení odstředivými silami a námaha krčních obratlů, nárazy do páteře... Stěží si lze představit stav většího "trýznění" člověka. Prožívá však závodník tyto chvíle jako trýznění? Nikoli. To by byl špatný závodník a žádná stáj by si jej nenajala. K čemu zde dochází? K přenosu prožitků, které v případě úspěchu doprovázejí odměnu, na aktivitu podmiňující dosažení tohoto úspěchu. Tento přenos prokazatelně existuje, má svoje zákonitosti. A nedochází k němu jen v prezentovaném případě. Obecně platí, že člověk může vykonávat určitou činnost na špičkové úrovni a osvojit si předpoklady pro tuto činnost jen tehdy, pokud se pro něj samotná tato činnost stane zdrojem pozitivních prožitků, vnitřní motivací. Jinými slovy a možná jednodušeji řečeno: K tomu, aby člověk byl na špičkové úrovni, musí dělat činnost, která jej zároveň baví.

Mnohé z toho, co pociťujeme jako příjemné, má dlouhodobou historii. Lov ryb v našich podmínkách je dnes spíše zábavou než cestou k zajištění obživy domácnosti. Nicméně rybář pociťuje příjemný pocit již ve chvíli, když si kupuje rybářský prut. Ze vzduchovky má radost každé dítě, právě tak jako zdatný šedesátník, když dostane k narozeninám loveckou pušku.

Můžeme tedy shrnout: Mnohé z toho, co je pro nás prospěšné, se pro nás (z hlediska historického i individuálního vývoje) stává postupně i příjemným. Ať již se jedná o činnost, kterou k dosažení určitého prospěšného cíle vykonáváme, nebo o statek, jehož použití je k dosažení cíle potřebné. Naše prožitky nezůstávají neměnné. Mají tendenci přenášet se z cíle na prostředky nutné k dosažení cíle.

(Pokračování další částí)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře