Možná je to úplný nesmysl – o tzv. mnohosvětovosti

19. leden 2014 | 15.03 |

Podle amerického fyzika H. Evertta (1930-1982) se při každém kolapsu vlnové funkce (interakci jakýchkoli dvou částic) "náš" Vesmír rozděluje na mnoho dalších, z nichž všechny jsou reálné. Jedná se o jednu z nejdrastičtějších představ "mnohosvětovosti", protože v tom případě by bylo tolik světů, že si to ani nedovedeme představit. Nehledě na to, že v každém z nich by náš život (i smrt) byl jiný (byla jiná). Na druhé straně tato představa umožňuje celkem "logicky" vysvětlit některé otázky kvantové fyziky, které jsou jinak obtížně vysvětlitelné. Svět by však měl mít vyšší řád symetrie. Kromě "větvení" by určitě mělo docházet též ke spojování, o jehož povaze zatím nemáme žádnou představu. V tom případě by všechny větvící se světy mohly být "reálné", "obyvatelné" myslícími (určitým způsobem se svým prostředím interagujícími) subjekty by však mohly být jen některé ze světů spojujících se určitým způsobem. Přesněji fenomén sebeuvědomující se bytosti by reálně existoval jen při symetrických reakcích spojujících světy. To by korespondovalo i s představou anglického fyzika J. Barrowa (*1952), podle něhož čím vývojově vyšší struktury analyzujeme (např. právě typu lidského myšlení), tím přesněji můžeme pochopit základní parametry (konstanty) našeho světa, či to, jak v něm mohlo vzniknout něco, co je takovou součástí Vesmíru, která jej umožňuje pochopit. (Pokud by byl Vesmír příliš složitý, nemohlo by vzniknou to, co by jej chápalo z důvodů složitosti tohoto Vesmíru; pokud by byl Vesmír příliš jednoduchý, nemohlo by v něm vzniknout nic dostatečně složitého, aby bylo schopné chápat i jednoduché věci.) S tím souvisí možnost vysvětlit (pochopit) i řadu dalších věcí. Například to, že při striktně sekvenčních operacích s informacemi (posloupnost elementárních operací je daná časovou posloupností) patrně nelze dokázat žádnou zajímavou matematickou větu, matematici jich však už dokázali hodně. A mj. to díky tomu, že každý z matematiků se více než na posloupnost kroků podléhajících matematické logice spoléhá při tvorbě důkazu na svou představivost, která nemusí být redukovatelná na sekvenční operace, ale může být projevem propojování světů. Ostatně – těžko se lze smířit s tím, že naše "přítomné bytí", naše "okamžitá existence", tak jak si ji uvědomujeme a cítíme jako své vlastní "já", je "bodová" ve smyslu našeho fyzikálního času. Ten může být jen tím, co se jeví "na povrchu" a co dokážeme měřit. "Ve skutečnosti" náš "reálný čas" může být založen na interakcích původně rozdvojujících se či zmnožujících se světů. A právě ne-bodovost naší existence v čase může umožňovat to, co čistě sekvenčním zpracováním informací není reálné. Lidská schopnost dávat matematické důkazy by toho byla nejlepším důkazem... Ale třeba je všechno toto úplný nesmysl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.67 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší