Jaké reformy a proč (278) Odkaz Listopadu 2

10. listopad 2014 | 07.00 |

Dostal jsem velké množství velmi zajímavých a promyšlených odpovědí na anketu k pracovní verzi monografie "Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb", s jejímž odevzdáním do tisku počítám v únoru 2015. Většinou se však vyhýbají poslední a velmi důležité otázce, která zní takto:

10. Pokud se podaří založit tradici každoročně zpracovaných monografií navazujících na tuto a vycházejících z navrhovaného seriálu čtyř konferencí v následujících třech létech, čím se podle vás bude lišit pojetí a obsah monografie v příštím roce od letošní?

- Příliš ne, půjde jen o drobné úpravy a zkvalitnění některých pasáží.

- Podmínky ve společnosti (u nás a zejména v globálním kontextu) se natolik změní, že jako prioritní vyvstanou zcela jiné problémy; otázkou je, zda při jejich řešení bude moci teorie napomoci.
Viz:
http://radimvalencik.pise.cz/1759-jake-reformy-a-proc-265-anketa-k-monografii.html

Když jsem dopsal čtyřdílný seriál o Listopadu 1989, uvědomil jsem si, že hlavní poselství toho, co jsem napsal, velmi úzce s odpovědí na uvedenou otázku souvisí. Jde totiž o to, zda se bude zvyšovat intenzita a rozsah konfrontací a s nimi spojených animozit u nás i v našem okolí (a kam až toto hrocení dojde), nebo zda (a do jaké míry) si lidé začnou postupně uvědomovat, že tudy cesta nevede. Každá změna k lepšímu kdykoli v historii vždy předpokládala sjednocení lidí zdola. A naopak – když síty reprezentující reakci, útlak obyčejných lidí, zlo, které se vymklo kontrole, se snažily udržet svou pozici ve společnosti, dělaly to právě formou vyvolávání a hrocení konfrontací i s nimi spojených animozit. Tak tomu bylo vždy a tak je tomu i nyní. Tomu odpovídá i zkušenost z Listopadu 1989, kterou si právě z tohoto hlediska stojí zato připomenout i v rámci seriálu o reformách. Mj. i proto, že letošní průběh připomenutí polokulatého výročí této události velmi mnoho napoví o tom, co nás čeká v nejbližší budoucnosti. Zde je druhá část seriálu:

Při hodnocení toho, jak probíhaly změny v roce 1989, se zapomíná (a dodávám – velmi "rádo" zapomíná), jakou roli sehrálo to, co lze (byť i s dodatečným upřesněním) nazvat "vnitrostranický odboj", tj. snaha o změnu režimu produkovaná silami uvnitř KSČM. Především se však zapomíná na nejdůležitější složku tohoto odboje – angažovanost řadových členů KSČ. Těch, kteří s členstvím v KSČ nespojovali žádná kariérní očekávání a kteří si uchovali dost střízlivého rozumu.

To, že se na tyto normální a poctivé lidi, bez kterých by nebyl žádný Listopad, zapomíná, plnilo a plní svůj účel. A projevuje se to pak v takovém paradoxu, že Milouš Jakeš i Petr Cibulka vidí příčinu změn (kdo za tím stál) zcela stejně: Vrcholná komunistická nomenklatura napojená na tajné služby, která sledovala své ambice a v podstatě je i svou přetransformací do nových podmínek dosáhla.

A jak to bylo ve skutečnosti? K odpovědi na tuto otázku si vypůjčím některé myšlenky a pasáže z článku, který jsem napsal před dvěma roky:

"Nejdříve trochu z historie

V roce 1955 opublikoval jugoslávský partyzán a znalec Marxova díla Milovan Djilas (1911-1997) knihu "Nová třída: K analýze komunistického systému". Tehdy v bývalé Jugoslávii vrcholila roztržka mezi stalinisty a titovci, která měla i mezinárodní dimenzi. Šlo o to, zda Moskva bude všude a bez jakéhokoli odporu uplatňovat svůj vliv (bude jen jeden "model socialismu"), nebo vliv Moskvy na dění ve státech, kde zvítězili komunisté, bude omezen a bude se zkoušet více různých modelů. M. Djilas si svou knihou okamžitě znepřátelil obě znepřátelené strany a stal se největším vyvrhelem, tedy - jak se tehdy říkalo - revizionistou.

Již v roce 1955 (!) si totiž dovolil napsat, že na bázi výkonu funkcí správy znárodněného majetku vznikla nová třída. Ta si z možnosti využívat sice jen jednu, ale podstatnou součást toho, čím je určen vlastnický vztah, začala vytvářet privilegia. M. Djilas sice dal určitá doporučení, jak uhájit cestu k beztřídní společnosti, spíše se však klonil k tomu, že "nová třída" bude posilovat svou pozici, oddělovat se od zbytku společnosti a postupně se pokusí přeměnit svou neplnohodnotnou vlastnickou pozici v plnohodnotnou."

Viz celé: http://radimvalencik.pise.cz/14-jak-jsem-se-stal-revizionistou.html

Odboj (dá-li se to tak nazvat) či odpor proti minulému režimu lze rozlišit podle několika kritérií na síly působící:

1. Zvenku (z pozice mimo KSČ) a zevnitř (z pozice uvnitř KSČ).

2. Shora (z pozice mocných) a zdola (z pozice řadových občanů).

K tomu dvě, spíše technické, poznámky:

- V realitě neexistují ostré hranice, takže třeba taková Obroda sdružující bývalé členy KSČ se nedá jednoznačně zařadit podle toho, zda šlo o odboj "zvenku" či "zevnitř".

- Jednotlivé složky odboje či odporu se mezi sebou různým způsobem a v různých situacích takticky i strategiky, krátkodobě i dlouhodobě propojovaly.

Zde je potřebu zdůraznit, že v rámci odboje "zevnitř" (z pozice uvnitř KSČ) podstatným způsobem lišila složka "shora" od složky "zdola":

- Části (i když u nás podstatně menší, než v jiných zemích) složky "zevnitř a shora" šlo přesně o to, co popsal M. Djilas: Přeměnit neplnohodnotná vlastnická práva v plnohodnotná. Ukončit socialistický experiment a hodně na tom vydělat. (V Rusku a jeho sovětských satelitech vývoj proběhl prakticky plně podle tohoto scénáře, u nás i nejvýše postavení soudruzi a podstatná část střední nomenklatury věřili v budoucnost socialismu; v tom jsme byli určitou anomálií.)

- Prakticky celá složka "zevnitř a zdola" viděla budoucnost jednoznačně jako pozitivní reformování socialismu.

Dokonce i ti, jejichž přímí potomci potom úspěšně zvládli transformaci neplnohodnotných vlastnických práv v plnohodnotná, se ještě během Listopadu a po něm angažovali ve prospěch uchování principů socialismu. Snad i proto vznikl kapitalismus založený jen na působení různých lobbystických skupin, nikoli však na nadvládě oligarchů stojících nad zákony. Postupná destrukce institucionálního systému pak u nás probíhala až mnohem později, mnohem pomaleji a už ne jako výsledek transformace socialismu. Probíhala jako důsledek působení globálních trendů ovládnutí vyspělých zemí působením toho, co nazývám struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Ať se to komu líbí nebo ne, bez té složky odboje či odporu, kterou lze nazvat "zevnitř a zdola", by žádné změny v listopadu 1989 nebyly. To platí i o roli, kterou sehrály Lidové milice. Ty postupně měnily svůj status a vedení strany stále více zahleděné do svých vlastních sporů jim stále méně důvěřovalo. Potupně se Lidové milice stávaly stále kritičtější k tehdejšímu vedení. Přibližně od roku 1988 stály Lidové milice na straně většiny lidí (jak jim to mj. ukládala přísaha) – a to zcela vědomě a bez toho, aby z toho očekávaly jakýkoli prospěch. To, co se událo v případě jejich pokusu o zneužití, je výsledkem tlaku zdola, nikoli intrik shora, jak to vidí M. Jakeš. Vím to, protože jsem byl u toho, byl jsem dokonce velmi důsledně prošetřován a závěr, o kterém hovořím, vyplynul i z výsledků šetření, nepřímo je obsažen i ve Wikipedii v příslušném kontextu, viz:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Radim_Valen%C4%8D%C3%ADk

(V příštím pokračování podrobnosti o tom, jak probíhal Listopad)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 4.56 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jaké reformy a proč (278) Odkaz Listopadu 2 ondrey 11. 11. 2014 - 02:00
RE: Jaké reformy a proč (278) Odkaz Listopadu 2 huyer 11. 11. 2014 - 07:23