Jak jsem se stal revizionistou?

26. prosinec 2012 | 08.47 |

Jak jsem se stal revizionistou?
Včera (25.12.2012) na můj článek "2012: Od kradení "v malém" ke kradení "ve velkém"
reagoval na Facebooku K. K. následovně:
"Vis Radime, mam pocit, ze si hybernoval poslednich 20 let a ted ses vzbudil, a kricis, ze hori. Ze hori, bylo jasne uz v roce 1992-3, kdyz zacala mala privatizace (kradeni v malem), pak velka privatizace (=kradeni ve velkem) jiz jenom potvrdila nastoleny zlodejsky smer(tenkrat jsem jeste pravnicil a delal taky privatizacni projekty,a jiz bylo tenkrat vsjo jasno, s Klausem a Kocarnikem v cele,s Mackem a Novakem apod v zadech), a ten Vas debilni velikan Zemak to jenom v roce 1998/9 zazdil. A tys ses v roce 2011-2 vzbudil?? Ja myslel, ze jsi: a) starsi nez ja, b)profesor (tj.clovek co umi pozorovat a uvazovat), c) vnimal jiz dlouho co se deje. ALe evidentne ani jedno z a)-c) neni pravdou protoze jdes s krizkem po funusu, a tak se ptam, co jsi delal poslednich 20 let. A uz prestan s tou obranou toho podvodnicka Ratha. Je tam, kde ma byt (jenom mu chybi podstatne sirsi spolecnost!)"
Věnuji tomuto názoru větší pozornost ze dvou důvodů:
- Za prvé: Není kradení jako kradení. To, co proběhlo v souvislosti s transformací české, česko-slovenské, ale i dalších ekonomik, bylo procesem, který měl úplně jinou logiku.
- Za druhé: Pokud se chceme vyznat v současné době a dát si odpověď na otázku "co (s tím) dělat?", nemůžeme vycházet z paušálního naštvání a plést vše dohromady.
Nejdříve trochu z historie
V roce 1955 opublikoval jugoslávský partyzán a znalec Marxova díla Milovan Djilas (1911-1997) knihu "Nová třída: K analýze komunistického systému". Tehdy v bývalé Jugoslávii vrcholila roztržka mezi stalinisty a titovci, která měla i mezinárodní dimenzi. Šlo o to, zda Moskva bude všude a bez jakéhokoli odporu uplatňovat svůj vliv (bude jen jeden "model socialismu"), nebo vliv Moskvy na dění ve státech, kde zvítězili komunisté, bude omezen a bude se zkoušet více různých modelů. M. Djilas si svou knihou okamžitě znepřátelil obě znepřátelené strany a stal se největším vyvrhelem, tedy - jak se tehdy říkalo - revizionistou.
Již v roce 1955 (!) si totiž dovolil napsat, že na bázi výkonu funkcí správy znárodněného majetku vznikla nová třída. Ta si z možnosti využívat sice jen jednu, ale podstatnou součást toho, čím je určen vlastnický vztah, začala vytvářet privilegia. M. Djilas sice dal určitá doporučení, jak uhájit cestu k beztřídní společnosti, spíše se však klonil k tomu, že "nová třída" bude posilovat svou pozici, oddělovat se od zbytku společnosti a postupně se pokusí přeměnit svou neplnohodnotnou vlastnickou pozici v plnohodnotnou.
Dílo M. Djilase jsem neznal (z pochopitelných důvodů se o něm v učebnicích nepsalo, jako kacíř byl odsouzen dávno před tím, než jsem bral rozum, a tak se neobjevoval ani v novinách, v knihovnách jeho práce rovněž nebyly). Nic zlého netuše (vrátil jsem se z pětiletých studií matematiky v tehdy svobodomyslné Oděse, kde jsem prožil pět let v dostatečné vzdálenosti od normalizačního procesu) jsem v roce 1981 napsal dva příspěvky do časopisu Politická ekonomie, kde jsem zformuloval některé myšlenky, obdobné těm Djilasovým, ale s podstatně více skrytým poselstvím. A byl průšvih. Djilasův spolubojovník (se kterým přecházel s Titovou partyzánskou armádou hory, kde šlo "hodně o život") Pavel Dušan Nikolič (coby upřímný stalinista utekl do Československa a patřil mezi ty, co se hlásili k označení "Krvavý pes Tito" hlásanému z Mosky) okamžitě rozpoznal, o co v článcích jde. A napsal do Politické ekonomie rozbor, kde mě z příslušných revizionistických zločinů obvinil.
Tehdejší výkonný redaktor Imre Rubik mně zatelefonoval a s velkými obavami o můj osud sdělil, co mě potkalo. No a co má být, řekl jsem. Ubráním se sám, stačí, když mně dáte možnost opublikovat odpověď na P. Nikoliče. Protože doba už nebyla úplně normalizační a v redakci časopisu zůstali někteří rozumní lidé, dostal jsem souhlas. Dal jsem si záležet. Odpověď, kterou jsem napsal, byla stručná, ale přesná. Doložil jsem, že ten, kdo se staví proti Marxovi, nejsem já, ale P. Nikolič. To nebylo tak těžké, protože tehdejší dogmatický výklad se od skutečného Marxova díla velmi odchýlil. Jenže - kdo to mohl oficiálně přiznat? A tak jsem tehdy vyvázl, dokonce jsem mohl v Politické ekonomii dál publikovat, čehož jsem využíval.
S P. Nikoličem jsem se pak několikrát setkal. Byl již hodně starý a nemocný. Některé věci jsme si vyjasnili a snad jsme k sobě našli i ne nepřátelský vztah. Na jeho příkladu jsem pochopil, jak jsou dějiny nejen kruté, ale i zlomyslné. A jak proti sobě dokážou postavit ty, kteří jsou ochotni za sebe prolít krev. Ale to již je jiná historie.
Klausova transformace
Jakkoli jsem si přál to, aby se socialismu podařilo překonat problémy, které narůstaly, bylo zřejmé, že "nová třída" posiluje své postavení a je připravena svést zápas o získání moci. Kdo se naučí žít v privilegovaných podmínkách, ten chce víc a víc. (Současná Čína je krásnou ukázkou toho, jak takový proces probíhá.) Nešlo ani tak o to, co se dělo u nás. Naši soudruzi (to slovo používám bez ironie, protože si určitou úctu zaslouží) brali socialismus vážně a věřili v jeho budoucnost více než sovětská "věrchuška", zejména ta, která se vytvořila ve svazových republikách. Celý východní blok však nazrál k transformaci a tak došlo k tomu, co se dalo poměrně snadno předpovědět (pokud se ovšem člověk opíral o teorii). (Já jsem se spletl v odhadu o dva roky, stejně mě však někteří podezírali, že mám nějaké in-side informace - ne neměl jsem a nemám, mám jen dobrý "čtecí model".)
Zde se musím V. Klause zastat oproti tomu, co jsem v úvodu citoval z reakce K. K. Jeho "kupónovka" bylo skoro to nejlepší, co se dalo dělat, pokud neměla privatizace proběhnout jako "malá domů", jako privatizace "nakrátko", kdy si nomenklatura prostě vezme to, čím disponuje. Tedy tak, jak tomu bylo v případě našeho velkého vzoru - Sovětského svazu. Rozhodnuto bylo jako vždy "o nás a bez nás", V. Klaus se pokusil o určité odpoutání ekonomiky od nomenklaturních struktur, což se částečně (lépe než kde jinde) podařilo.
To, že k určitému propojení (a němž si např. P. Cibulka myslí, že bylo promyšlené a připravené) došlo, je logické. Mně se na způsobu privatizace nelíbila vysoká míra byrokratických prvků, které přeměně "neplnohodnotné vlastnické pozice v plnohodnotnou" nahrávaly. Podílel jsem se na přípravě demokratické verze privatizace, ale přiznám se, že tehdy asi nebyla šance ji prosadit a průtahy by nahrály "nomenklaturní privatizaci nakrátko".
(Ještě malá poznámka: "Plnohodnotná vlastnická pozice" není totéž, co plnohodnotné vlastnictví, proto to v Rusku nefunguje tak úplně dobře.)
Na závěr ještě k tomu nejdůležitějšímu
Za prvé: Problém současné společnosti, tedy to, že institucionální systém významně (a až moc významně) ovládly struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, je problémem podstatně jiným, než byl ten, který byl spojen s vítězstvím "nové třídy". Nyní je tento systém v krizi a hledá se řešení. K tomu (kromě článku již zmíněného v úvodu též) viz:
Za druhé: Jakákoli revoluce prováděná z pozice politické moci a usilující jen o změnu vlastnických vztahů vede (a to z podstaty věci) k nestabilnímu výsledku. Ti, co se dostanou k dispozičním privilegiím, se jich nevzdají, budou se jich držet, budou posilovat svá vlastnická práva a číhat na to, až se z "nové třídy polovlastníků" stanou "starou třídou vlastníků". Žádný samosprávný model této erozi nezabrání, může ji jen zpomalit a usměrnit. Pokud bychom měli hovořit o skutečné revoluci, pak jde o tu, která již nejen nazrála, ale doba pro ni přezrála. Jde o revoluci typu té průmyslové, se kterou již naše civilizace zkušenosti má. Jejím základem i převážnou částí obsahu jsou změny ve způsobu produkce. K tomu viz (považuji to za nejdůležitější pro pochopení současnosti - a v logice věci je to jeden z nejméně navštěvovaných článků na mém bloku):

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Jak jsem se stal revizionistou? dušan 27. 12. 2012 - 03:29