Radimvalencik | REFORMY (290) Mertl k Hamplovi

V rámci přípravné diskuse k 18. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, viz

radimvalencik.pise.cz/...

uveřejňuji příspěvek vědeckého pracovníka VŠFS Jana Mertla, kterým reaguje na dříve zveřejněný příspěvek O. Hampla:

Reakce na příspěvek O. Hampla z pohledu sociálních modelů

Jan Mertl

Tabulka, kterou prezentuje pan Hampl, je evidentně inspirována současným tristním stavem rodinné politiky, kdy míra reprodukce je hluboko pod záchovnou mírou a rodičovství je často spíše trestem, o stabilitě rodin nemluvě. Potud v pořádku, problém vidím v tom, že na základě zmíněné situace se uvažuje poměrně nesystémově a především mimo rámec doložených sociálních modelů.

Je zřejmé, že zásadní rozpor mezi klasickým univerzalistickým a liberálním sociálním modelem v rodinné politice tkví v tom, že univerzalistický model ve své původní podobě usiluje o financování generační reprodukce z veřejných zdrojů: považuje tedy rodičovství za sociální událost a jako takovou je ochoten ji "profinancovávat" z veřejných rozpočtů. Naopak liberální model akcentuje, že rodičovství je svobodnou volbou každého občana a nejlepší, co se může udělat, je nechat lidem jejich peníze, aby si tak mohli své rodiny co nejlépe rozvíjet a financovat sami.

To jsou pochopitelně extrémy, v praxi platí, že většina vyspělých zemí v rámci rodinné politiky minimálně kompenzuje příjmovou diferenciaci a dobu péče o dítě ve vazbě na situaci na trhu práce. Mezi základní trendy rodinné politiky vyspělých zemí v současné době patří slučitelnost pracovního a rodinného života, podpora služeb pro rodiny (po vzoru zejména skandinávských zemí), rovné šance pro děti bez ohledu na sociální postavení rodičů a podpora rodin skrze prokazatelně účinné způsoby, nikoli dílčí opatření s diskutabilními efekty. Jakkoli je obtížné až nemožné přímo ovlivnit porodnost sociálně-ekonomickými nástroji, je velmi podstatné vytvářet podnětné prorodinné prostředí včetně adekvátního finančního rámce, v němž si budou moci občané svoje priority v oblasti rodiny úspěšně realizovat. Nicméně i tak není vhodné, abychom současnou nepříznivou situaci rodinné politiky transformovali do principu, že budeme z veřejných zdrojů v podstatě náklady na další generaci financovat všude, kde to je jen trochu odůvodněné (jak popisuje zveřejněná tabulka). Podpora z veřejných rozpočtů je pro rodinnou politiku podmínka nutná, ale nikoli postačující.

Z tohoto hlediska lze náklady ušlé příležitosti v rodinné politice spatřovat reálně hlavně tam, kde skutečně dojde ke kvantifikovatelnému výpadku příjmů či podstatnému zvýšení nákladů v souvislosti s péčí o dítě. To lze kompenzovat náhradními dobami v sociálním důchodovém pojištění, resp. univerzálními přídavky na dítě (protože výdaje na dítě jsou v zásadě nezávislé na příjmu rodiče). Stejně tak se jeví jako relativně vyhovující výše rodičovského příspěvku, jež je ve tříleté výměře podobná jako výše minimální mzdy. Pokud bychom chtěli zvýšit podporu ekonomicky aktivních žen, nabízí se zvýšení dávky peněžité pomoci v mateřství na 100 procent původního čistého příjmu v rozhodném období, případně i prodloužení doby poskytování této dávky. Mimo diskusi jsou pochopitelně adekvátní investice do zdravotnictví a školství, jejichž kvalita a dostupnost je klíčová pro vývoj dětí i rodinnou situaci obecně. Nemá však příliš velký smysl masivně investovat z veřejných prostředků "do dalších generací, kde to jde" – na rozdíl od jiných veřejných investic to nemá příliš velký ekonomický fundament, protože by se de facto jednalo o další transfery současným rodičům a další generaci by to významnější efekt pro její kvalitu života nepřineslo. Stejně tak dávky typu porodného mají efekt spíše psychologický než finanční, v rámci sociální politiky je nutno sledovat životní úroveň rodin s dětmi jako takových, respektive obecně domácností a nikoli ji primárně stimulovat dílčími jednorázovými kroky.

Pro úplnost je třeba dodat, že příčiny neuspokojivé situace v oblasti rodiny je třeba hledat také mimo finanční aspekty: současné trendy v mezilidských vztazích, kdy je akcentován princip práva na individuální volbu partnera za (téměř) každých okolností na principu "necítím, jdu", případně "přátelství s benefity" a legislativní úprava manželských vztahů, která nijak nekomplikuje proces ukončení manželství, pochopitelně stabilitě rodin ani důvěře v trvalejší partnerské vztahy nijak nenahrávají. V této souvislosti je zřejmé, že i podpora matek samoživitelek, jakkoli je jistě vedena dobrým úmyslem pokrýt vznikající tíživou sociální situaci takových domácností, se může obracet proti reprodukčnímu chování, kdy ženy často volí možnost mít (typicky jedno) dítě samy ("single matky") a pobírat příslušné dávky, resp. též alimenty od expartnera a žít s dítětem osaměle.

Jinak řečeno, současná situace v rodinné politice je skutečně ušlou příležitostí, protože málokterá společnost se chová z hlediska dalších generací tak podivně a kontraproduktivně jako ta současná (pokud si to porovnáme se situací v historii). Nicméně je problematické tuto ušlou příležitost kvantifikovat pouze jako ušlé peníze a takto to začít v sociálním systému kompenzovat. Příčiny jsou výrazně hlubší a jejich řešení tkví zejména ve změně přístupu k rodině a roli, kterou má rodičovství v životě hrát. Pokud k této změně budou potřeba i dodatečné výdaje, je určitě dobře je do rodinné politiky přesměrovat, ale v zásadě jen do té míry, dokud budou vyrovnávat "ztráty", resp. kompenzovat méně výhodnou pozici rodin s dětmi za jinak stejných podmínek (ceteris paribus). V opačném případě hrozí distorze jaksi "z druhé strany" – ukáže se, že pouhá alokace zdrojů na rodinnou politiku bez vazby na faktické chování podporovaných subjektů nemá příliš oslnivé výsledky a při nesprávné technice může rodiny a jejich společenskou pozici i destabilizovat.

(Pokračování příspěvkem dalšího autora)