Úvodní poznámka k tomuto textu viz:radimvalencik.pise.cz/...
Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb (5)
3.3. Penzijní systém – zprostředkované uplatnění přenesené ceny
Z povahy mechanismu zprostředkovaného uplatnění přenesené ceny na bázi HCC vyplývá, že čím větší míru zásluhovosti se podaří promítnout do penzijního systému založeného na průběžném financování, tím účinnější vazbu mezi efekty odvětví produktivních služeb (zejména celoživotního vzdělávání a péče o zdraví) a zdroji jejich financování lze zajistit.
V této části ukážeme reálné možnosti, které se v tomto směru nabízejí v našich podmínkách v návaznosti na současný stav. Poté si ukážeme možnost posílení zásluhovosti oproti modelům NDC systémů uplatňovaných ve světě či navrhovaného u nás tak, aby se posílily motivace všech zúčastněných subjektů (pojištěnců, poskytovatelů vzdělávacích a zdravotních služeb, příp. i navazujících odvětví produktivních služeb) k prodloužení období dobrovolného produktivního uplatnění člověka.
3.3.1 Výchozí situace v ČR
Dnešní český penzijní systém je netransparentní, nesrozumitelný atd., a to i ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR z roku 2010. Z tohoto pohledu je účelné ho (první pilíř) reformovat tak, aby se zprůhlednil – "vyčistil" od nejrůznějších nánosů minulosti. Do historie české penzijní politiky se zapsal Ústavní soud ČR svým nálezem z roku 2010. Ideově zřejmě vyšel z názoru, že české "důchodové pojištění" by mělo být sociálním pojištěním, které dnes, zejména v Německu, je založeno především na principu (pojistné) ekvivalence mezi penzí a pojistným. Platné redukční hranice, obsažené v § 15 zákona o důchodovém pojištění, prohlásil soud za protiústavní, "neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečně ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svoboda vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců" (Ústavní soud, 2010). Zrušený § 15 obsahoval 2 redukční hranice a 3 sazby: 10 500 Kč (zápočet 100 % do této výše) a 27 000 Kč (zápočet 30 % do této hranice a 10 % nad ní). Soud v této souvislosti v nálezu také uvedl, že "složitá konstrukce důchodového systému je natolik netransparentní, že je pro své adresáty de facto zcela nesrozumitelná".
Vláda musela zareagovat rychle, protože § 15 byl zrušen k 30. 9. 2011. Reakce nebyla zásadní, jak by odpovídalo nálezu ústavního soudu. 1. redukční hranice byla nově jen parametrizována jako 44 % průměrné celostátní mzdy (PM), do této hranice se výdělky i nadále neredukují. Největší změnou bylo stanovení 2. redukční hranice na 400 % PM, místo dosavadních cca 114 % s tím, že do této podstatně zvýšené hranice bude nově (po přechodném období) platit redukční sazba 26 % a nad ní 0 %. Obrázek 3.1 ukazuje, že v rozmezí hrubé mzdy do 40 000 Kč měsíčně byly změny malé. K zajímavému zvýšení budoucích penzí dochází jen u nejvyšších výdělků, což je dáno i zastropováním důchodu 2. redukční hranicí až na úrovni 400 % průměrné celostátní mzdy. Tento strop ovšem výrazně přesahuje zastropení doporučované světovými experty – na úrovni 125-200 % PM.
Obrázek 3.1. - 3.:
Vlastní výtvor (Vostatek)
Za povšimnutí na obrázku 3.1 stojí i zvláštní tvar penzijní křivky před i po malé důchodové reformě. Demonstrujeme to více na obrázku 3.2 srovnáním s norskou křivkou. Norsko od roku 2011 zavedlo (plně ekvivalentní) systém NDC, doplněný zvýšením nízkých důchodů z NDC "garantovanou penzí". Na obrázku vidíme poměrně nízké zastropování důchodu z NDC na úrovni nižší než 120 % PM. Křivka NDC do tohoto stropu probíhá plynule od nuly: na obrázku je to vidět jen částečně, protože většina klientů se mzdou do mediánu má penzi z NDC zvýšenou příplatkem – garantovanou penzí, přitom rezidenti bez penze NDC mají garantováno 36 % hrubé PM (45 % čisté PM). K Norsku je třeba dodat, že tam mají ještě dva systémy podnikových penzí a seniorský příspěvek na bydlení. (Volba Norska je dána dostupností dat – skandinávské penzijní systémy totiž vesměs primárně nevycházejí z PM, ale ze specifických sociálních ukazatelů, označovaných jako "základní částky". Tvary penzijních křivek jsou v těchto zemích velmi podobné.)
Česká penzijní křivka odráží konstrukci obou "výměr" starobního důchodu. Kombinace nízké solidární "základní výměry", určené pro pojištěnce s dlouhou dobou účasti na systému, s "procentní výměrou", která je výrazně solidární od vcelku nahodile zvoleného bodu (44 % PM), nemá základní koncepční, systémovou logiku. Na druhé straně je většina klientů do mediánové mzdy (86 % PM) pokryta na úrovni odpovídající sociálně-demokratickým systémům veřejných penzí.
Za nejvhodnější řešení pro nejbližší dobu se ukazuje kombinace rovného důchodu a NDC, vycházející z parametrů veřejného penzijního pilíře platných od roku 2015 (návrh zpracoval J. Vostatek) – viz obrázek 3.3.
Dnešní konglomerát je v tomto návrhu nahrazen dvěma veřejnými penzijními pilíři: rovným důchodem na úrovni 25-30 % průměrné celostátní mzdy a plně ekvivalentním sociálním starobním pojištěním s pojistným na úrovni 9-12 % ze mzdy. Toto doporučení je v souladu s expertizou Světové banky pro MPSV v roce 2003 i s doporučeními Světové banky, platnými od roku 2003 dodnes a opírajícími se o zkušenosti se zaváděním systémů sociálního pojištění typu NDC ve světě.
3.3.2. Základní funkce penzijního systému
Vždy je důležité přesně definovat objekty, s nimiž teoreticky pracujeme. V našem případě např. - co je to vlastně systém penzijního pojištění, proti jakému riziku pojišťuje, resp. co je pojistnou událostí v tomto systému? Domníváme se - a to je jedna ze zásadních otázek -, že pojistnou událostí je případ, kdy člověk v důsledku procesu narůstajícího věku ztrácí (z různých příčin) schopnost získat prostředky k zabezpečení svého důstojného života formou produktivní (výdělečné) činnosti.
Z toho pak vyplývá, že hlavní typ solidarity, o který v systému jde, je solidarita mezi těmi, kteří chtějí a mohou být produktivně činní i ve vyšším věku (u kterých pojistná událost nenastala) a těmi, kteří nemohou či nechtějí (nemohou, protože jsou již psychicky vyčerpáni v daném oboru zaměstnání) získat prostředky formou produktivní činnosti.
Z tohoto pak vyplývá, že čím silnější motivace do systému dáme (a to pro všechny zúčastněné) k prodloužení horizontu i zenitu produktivního uplatnění, tj. čím více bude systém zásluhový, tím bude i solidárnější, pokud jde o tento hlavní typ solidarity. (Solidaritu mezi těmi, kteří si dostatečnými příjmy v plně zásluhovém systému vytvořili dostatek prostředků na tento hlavní typ pojištění, a těmi, kteří nikoli, je třeba řešit mimo pojistný systém a z jiných zdrojů, např. formou jednotné dávky vyplácené po splnění určitých podmínek.)
Pak můžeme uvažovat např. o následujícím:
- Systém nemusí mít nastavenu hranici odchodu do důchodu.
- Z hlediska plné zásluhovosti by se mělo uvažovat i časové rozlišení odvodů do systému (reálná hodnota peněz v čase).
Do budoucna pak můžeme uvažovat o tom, jak důležité je racionální projektování celoživotní dráhy profesního uplatnění, jakou roli zde má vzdělání na všech stupních, jakou roli mají profesní organizace, jaké možnosti nadstandardních forem zdravotního pojištění takové motivaci odpovídají, jaké jsou možnosti přechodů mezi profesemi apod.
Perspektivně jde o to, aby průběžný systém představoval nejspolehlivější formu úspor pro financování poproduktivního období života člověka.
Reformování systému tímto směrem je dlouhodobou záležitostí, přesahuje jedno volební období a předpokládá důsledné "prokomunikování" dané problematiky s odbornou sférou i veřejností tak, aby se vědělo, o co jde, a jaké jsou záruky trvalé stability systému.
K výše uvedenému je třeba poznamenat určitou korekci. Důchodové pojištění (pokud to tak budeme nazývat) je specifický typ pojištění. U "běžného" pojištění lze předpokládat, že většina lidí se chová tak, aby pojistná událost v jejich případě nenastala. S výjimkou patologických případů či pojistných podvodníků si zřejmě nikdo nepřeje, aby ho už konečně vykradli, aby už konečně vyhořel, aby už konečně havaroval, když si tolik let platí pojištění proti vykradení, požáru či havárii. Do této kategorie by mohly spadat invalidní či pozůstalostní důchody – pojištění proti riziku, že člověk "předčasně" z důvodu nemoci či úrazu s trvalými následky ztratí možnost pracovat v produktivním věku či pojištění proti riziku úmrtí osoby, na kterou je člověk odkázán výživou.
Takovéto pojištění (většinou) funguje na principu průběžného systému a solidarity. Kdyby si měl každý sám na svůj účet spořit pro případ, že např. vyhoří, bude vykraden či havaruje, jistě by to pojištění bylo mnohem dražší. Ti, které nepostihne pojistná událost, jsou po finanční stránce solidární s těmi, kteří jsou pojistnou událostí postiženi, a považuje se za přirozené, že ze systému pojištění čerpají mnohem méně, než do něj vložili, nebo nečerpají vůbec nic.
V případě starobního důchodu je situace jiná. Částlidí se na důchod těší. A vůbec to neznamená, že musí přestat pracovat. Často jim jde spíše o to, aby konečně mohli dělat to, co je baví, těší či zajímá, ale co v současném ekonomickém systému není náležitě honorováno. Důchodci mohou "pracovat" v takové míře a rozsahu, jak jim vyhovuje. Mohu mít radost toho, že konečně mohou dělat něco užitečného pro druhé třeba jen za malou protislužbu, za vynaložené náklady či zcela zdarma. Díky důchodu jsou v situaci, kdy v jejich případě o peníze může jít až v poslední řadě. Mohou se více nebo dokonce plně věnovat svým dětem a vnoučatům nebo svým zálibám. Pojištění starobního důchodu je tedy specifické v tom smyslu, že se jedná o kombinaci pojištění a spoření. Proto musí být založeno nejen na solidaritě, ale do jisté míry i na (nejen) finanční zásluhovosti. Koneckonců i pojištění obvyklého typu umožňuje v některých případech možnost vyššího pojistného spojeného s nadstandardním plněním v případě pojistné události.
Pojistná událost v zásluhovém penzijním systému tedy nastává ve dvou případech:
- Když někdo v důsledku zvyšování věku ztrácí schopnost vykonávat produktivní činnost, kterou by jinak vykonával i nadále a která mu zajišťovala dostatek prostředků pro důstojný život.
- Když si někdo zvolil profesní dráhu, která mu nepřináší dostatečné uspokojení, a současně si v systému vytvoří dostatek prostředků, aby se mohl věnovat nevýdělečné či méně výdělečné činnosti, po které touží.
Oba případy mohou být a zpravidla též bývají kombinovány, resp. žádný z nich zpravidla nevystupuje v čisté podobě, a to jak z hlediska životních prožitků, tak i příjmu: Člověk odchází vykonávat činnost, která ho více baví, méně zatěžuje a současně může mít i doplňkový příjem.
Tím významnější bude racionální projektování dráhy celoživotního uplatnění, výchova k tomuto umění, nalezené cest spojení "příjemného s užitečným", kde jsou velké rezervy. A jsem přesvědčen, že právě ekonomika založená na produktivních službách nabídne obrovské množství pracovních příležitostí, které bude možné moci ve vyšším věku vykonávat s potěšením. Využívat k tomu např. životní zkušenosti a mezigenerační nadhled.
Všimněme si, že to, jak se díváme na roli, funkci či podobu penzijního systému velmi úzce souvisí s pojetím člověka, dokonce i s otázkou, v čem spočívá lidské štěstí či co je náplní smyslu jeho života. Proto – ovšem nejen proto – se budeme věnovat této otázce samostatně.
3.3.3. Plně zásluhový systém
Ideální penzijní systém skutečně patrně neexistuje. Ale ekonomové vždy hledají nějaké optimum v podobě nějakého typu rovnováhy. Bylo by otázku rovnováhy (ve smyslu vyrovnání protichůdných tendencí) nastolit v případě penzijního systému. Pokusme se vytvořit obecný model plně zásluhového penzijního systému, viz obrázek 3.4:
Obrázek 3.4. - 3.5-:
K tomu:
1. Na horizontální ose je velikost celoživotních odvodů do systému určité osoby v reálných hodnotách ci (tj. jednak je nutné v podrobnějším modelu uvažovat, že příjem člověka se mění, dále pak i to, že peníze odvedené do systému mají větší hodnotu než peníze odvedené později, v neposlední řadě pak i to, že různí lidé odvádějí peníze do systému různou dobu).
2. Na vertikální ose je uveden základ pro výpočet výplaty důchodu (podíl, který může příslušná osoba čerpat z objemu peněz, které byly v běžném roce do systému odvedeny, po odpočtu částky, která připadá na výplatu základní dávky). Vlastní důchod se pak vypočítá podle toho, kolik bylo v běžném roce do systému odvedeno, a počtu let, po které bude z toho, co daná osoba do systému odvedla, svůj důchod čerpat podle statisticky vyčíslené průměrné doby dožití.
3. D1 (dále viz (α× R2020)/L2020) je základní důchodová dávka. Objem peněz na základní dávku je stanoven jako procentuální částka z objemu peněz, které byly v běžném roce do systému odvedeny. Velikost částky, která je pro každou osobu v systému stejná, je pak podílem objemu peněz na základní dávku děleným počtem osob, které mají nárok na její čerpání.
4. D1Z1 je linie výplat podle zásluhovosti. Čím je strmější, tím větší je zásluhovost v systému. Pokud by byla vodorovná a začínala v D1, dostávali by všichni stejnou důchodovou dávku.
K tomu nástin proměnných a vztahů mezi nimi:
Dejme tomu, že:
R2020 je celková suma prostředků, která byla vybrána do průběžného systému (1. pilíře) v tomto roce (např.) 2020.
α je procentuálně stanovený koeficient, který říká, jaká část z R2020 připadne na základní dávky (tuto základní dávku dostane každý)
α× R2020 je částka určená na výplatu základních dávek (např. 30 % z toho, co se v daném roce vybere)
L2020 je počet účastníků systému v roce 2020 – jsou to ti a jen ti, co již odešli do důchodu a čerpají ze systému
(α× R2020)/L2020 (1)
je velikost dávky, kterou dostane každý, kdo začal čerpat důchod
(1 - α) × R2020 (2)
je částka, která v systému zbude pro výplatu zásluhové složky
ci celoživotní částka, kterou pojištěnec, který odešel do důchodu, odvedl do systému
di očekávaná průměrná doba dožití příslušného jednotlivce
ci/di vyjádření nároku na částku, kterou může jednotlivec ze zásluhové složky čerpat
C/D = ∑ ci/di (3)
suma nároků všech osob, které čerpají ze zásluhové složky
(R2020 - α ×L2020)/ (C/D) (4)
"jednotka" nároku
((R2020 - α ×L2020)/ (C/D))×( ci/di) (5)
je důchod, který v daném roce dostane příslušná osoba ze zásluhové složky
(α× R2020)/L2020 + ((R2020 - α ×L2020)/ (C/D))×( ci/di) (6)
Je celkový důchod jednotlivce v systému
Co se stane, když v systému zvýšíme zásluhovost (jak ukazuje tečkovaná červená linie na obrázku 3.5):
Zdálo by se, že větší zásluhovost bude znamenat nižší výplaty základních dávek, tak jak je uvedeno na obrázku 3.6:
Obrázek 3.6. - 3.7.:
Základní dávka se sníží z D1 na D2, zato ty osoby, které do systému odvedly více, budou mít vyšší důchody.
Jenže tak to vůbec nemusí být. Uvědomme si, že více zásluhový systém je více motivující. Velká část lidí se bude snažit odvést během svého života do systému více, mj.:
- Intenzivněji si hledat práci v případě nezaměstnanosti.
- Prodloužit období svého produktivního uplatnění.
V důsledku toho pak celková částka odvedená do systému v běžném roce bude podstatně vyšší. A nezapomínejme, že to, co bude vyplaceno na základní dávky, se počítá jako procentuální částka z toho, co bylo celkově odvedeno. To však není všechno. V důsledku vyšší motivace klesne počet těch osob, které jsme označili jako "neúspěšné" (tj. těch, co se v systému "vezou"). Do určité míry zvyšování zásluhovosti systému tak bude základní dávka růst! Na vyšší míře zásluhovosti by tak měli mít zájem i ti, co jsou "neúspěšní". To popisuje obrázek 3.7:
Tím vzniká poměrně zajímavá poznávací situace, kterou neumím dostatečně jasně (ani pro sebe) interpretovat. Můžeme totiž hovořit o něčem jako "optimu neúspěšných". Udělejme si následující myšlenkový experiment.
1. Nechť platí tyto předpoklady:
- Nechť ti, co nazýváme "neúspěšnými" (příp. "laxními") mají zájem na maximalizaci základní dávky a se zásluhovou složkou nepočítají.
- Nechť jsou tito "neúspěšní" racionální a informovaní, takže jsou schopni volit parametr zásluhovost tak, aby (aniž by sami těžili ze zásluhové složky) měli maximální výplatu v podobě základní dávky.
2. Plně rovnostářský systém (neexistuje zásluhová složka) není motivující a tudíž není ani efektivní, odvody do něj nejsou velké a tudíž i základ pro výpočet procentuálně stanovené základní dávky je nízký, proto "neúspěšní" mají zájem na to, aby existovala přiměřená a pro ně optimální míra zásluhovosti, která činí jejich základní dávku maximální.
3. Optimum "neúspěšných" zabezpečuje dostatečnou efektivnost systému. Patrně odpovídá i něčemu, co by se dalo nazvat "ochranou před stresováním" či "přemotivováním", tj. aby každý byl systémem dostatečně motivován, ale ne stresován.
3.3.4. Čím začít? - krok, který lze učinit již nyní
Doposud jsme byli svědky několika více či méně úspěšných pokusů o oslabení prvního pilíře penzijního systému (daňovými úpravami, nevhodně nastavenou možností předčasného odchodu do důchodu, především pak vyvedením prostředků do tzv. druhého pilíře). Bylo by možné spekulovat, komu a proč vadí dlouhodobá stabilita prvního pilíře, co tím sleduje apod. Domníváme se, že vhodnější je udělat rázný a účinný krok k jeho stabilitě, který by neměl nikomu vadit a všem prospět.
Připomeňme východisko přístupu k dané problematice: Základem toho, co by měl systém penzijního pojištění řešit, je vytvoření solidární báze mezi těmi, co chtějí a mohou být i ve vyšším věku být produktivně činní, a těmi, co v důsledku zvyšování věku tuto schopnost z různých příčin (z nichž vliv některých lze omezit) tuto schopnost ztrácejí, a to na bázi pojištění. Tím vytvořit motivační prostředí k prodloužení horizontu dobrovolného produktivního uplatnění nejen pro ty, kterých se to týká bezprostředně, ale pro všechny přímé i nepřímé poskytovatele produktivních služeb, kteří mohou napomoci prodloužit období dobrovolného produktivního uplatnění člověka.
Přetvořit první pilíř v plně zásluhový (který by nejvíce výše uvedenému požadavku vyhovoval) je poměrně složitý společenský problém. Předpokládá to fundamentální, kvalifikovaně vedenou, otevřenou a delší celospolečenskou diskusi, pro kterou v současné době nevidím z několika důvodů nejvhodnější podmínky. (Mj. i proto, že ani vědecká obec se s teoretickou povahou uvedeného problému dostatečně nevyrovnala a někdy do ní pronikají exogenní vlivy zájmů, které s věcným řešením problému nemají příliš mnoho společného, rovněž tak v ní působí i některé stereotypy a předsudky.)
Krok, který máme na mysli, lze udělat s minimálními riziky, bez vyvolání nejrůznějších společenských averzí, ale s nesmírně významnými společenskými dopady téměř okamžitě: Umožnit každému, aby v den svého řádného odchodu o důchodu vstoupil do plně zásluhového "postgraduálního" (ve smyslu po své zralosti, nikoli poproduktivnosti) prvního pilíře. Tj. v den, kdy by měl člověk odejit formálně do důchodu, pokračuje ve své produktivní (výdělečné) činnosti, odvádí nadále dle stávajících podmínek odvody do penzijního systému, a to v plně zásluhovém systému výplat.
Pro představu: Každý měsíc, co člověk funguje v rámci postgraduálního penzijního systému (průběžného, plně zásluhového), se mu (podle zásady – co tam kdo dá, to dostane zpátky) zvyšuje k tomu, co dostane jako "normální penzi", dodatečná penze:
- O prostředky, které dal do systému navíc.
- O zhodnocení těchto prostředků minimální sazbou či alespoň o inflaci.
- O statisticky vyčíslené zkrácení doby průměrného dožití.
Tímto způsobem (při vhodném nastavení parametrů):
- by byl první pilíř významně stabilizován,
- je dost těch, co do postgraduálního prvního pilíře vstoupí,
- výhodu z toho budou mít i ti, kteří do něj nevstoupí ze zdravotních důvodů, z důvodu takové profesní dráhy, která to neumožňuje, apod.,
- již v takto redukované podobě bude systém poskytovat dostatečné stimuly pro zvýšení role těch, co poskytují či zprostředkují poskytování produktivních služeb umožňujících, aby byl člověk dlouhodobě psychicky a fyzicky fit,
- poskytne zkušenosti pro kvalifikovaně vedenou dlouhodobější společenskou diskusi o plné transformaci prvního pilíře v plně zásluhový.
(Pokračování další částí)