Úvodní poznámka k tomuto textu viz:radimvalencik.pise.cz/...

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb (3)

Radim Valenčík a kol.

3. Financování od/...

Marné snění o netržním řešení – tak by bylo možné stručně nazvat hlavní myšlenku úvodu k této kapitole. Pokud chceme najít realistické východisko k řešení současných problémů, musíme porozumět trhu, tomu v čem je silný, i tomu, kde má slabiny. Návazně pak trpělivě hledat cesty jeho postupné, přirozeného a dlouhodobého zdokonalování. A to i (přesněji v dobách přelomových zejména) v oblastech, kde dosud nepůsobil. V našem případě se jedná o tržní kontrakty týkající se vztahu mezi poskytovatelem produktivních služeb a jejich nabyvatelem (tím, komu napomohly navýšit, uchovat či lépe uplatnit jeho lidský kapitál). Budeme je nazývat HCC (Human Capital Contracs). Právě takové kontrakty totiž umožňují, aby se odvětví produktivních služeb – obrazně řečeno – postavila na vlastní nohy, tj. aby se ekonomické efekty, které působením produktivních služeb vznikají, vracely zpět jako zdroje jejich financování. A to nikoli tím, že o tom někdo rozhodne, ale že budou působit relativně stabilní a postupně zdokonalované tržní mechanismy, které to umožní.

Jedním z paradoxů současné doby je její hektičnost, překotnost změn – a to spíše změn k horšímu. Přesto – či přesněji právě proto – důraz na dlouhodobou představu o možnostech budoucího vývoje, dlouhodobost návratnosti efektů, podporu přirozených tendencí tak, aby mohly být realizovány převážně spontánně působícími společenskými silami, je cesta k odpovědi na nynější hádanku dějin, tj. k rozuzlení současných problémů. Někomu se to možná zdá nereálné – jak v turbulentní době uhájit dlouhodobost a spontaneitu? Ten, kdo pochopí, o co jde, a je schopen do naplnění vize investovat, ten se již nevzdá, protože i v dílčích neúspěších vidí jak zdroj nového poznání, tak i částečné potvrzení správnosti toho, do čeho investoval a co přinese výsledek.

3.1. HCC a financování odvětví produktivních služeb

Myšlenka financovat jednu z forem produktivních služeb - terciární vzdělání - formou HCC byla poprvé formulována v roce 1955 M. Friedmanem (The Role of Government in Education). Ještě před tím, než napsal Teorii spotřební funkce (vydanou v roce 1957), kde formuluje myšlenku produktivní spotřeby, tj. spotřeby umožňující nabývání a uchování lidského kapitálu.

Od šedesátých let minulého století do současné doby jsme svědky řady pokusů uplatnit tuto myšlenku v praxi v různých obměnách s různými výsledky. Za nejzdařilejší byl považován delší dobu australský systém HECS, po určitou dobu se nadějným stal systém MyRichUncel v USA. V souvislost s navržením, zdokonalením a analýzou fungování těchto systémů vzniklo velké množství odborných prací, ze kterých mezi teoreticky nejvýznamnější patří práce N. Barra, B. Johnstonea, M. Pallaciose, H. Vossensteyna. Poslední ze jmenovaných podstatným způsobem upřesnil pojem HCC a pokusil se rozšířit jeho uplatnění i na oblast financování péče o zdraví.

V následujícím textu oproti dosavadním přístupům:

- Upřesňujeme o jaké HCC jde (klíčovou roli zde hraje pojem přenesené ceny).

- Rozšiřujeme využití HCC na oblast zprostředkovaného využití přenesené ceny (tj. tam, kde se efekty produktivních služeb projevují např. prodloužením horizontu produktivního uplatnění), v rámci toho rozlišujeme mezi bezprostředním a zprostředkovaným uplatněním principu přenesené ceny.

- Prokazujeme souvislost mezi perspektivním směrem ekonomického vývoje spojeného s růstem role produktivních služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

- Vytváříme obecný model uvedeného typu HCC, který umožní v případech všech typů produktivních služeb vytvořit zpětnou vazbu mezi jejich ekonomickými efekty (a oceněním těchto efektů na různých trzích) a jejich financováním (resp. ověřit hypotézu, zda se jedná o dostatečně obecný princip).

- Na základě modelu HCC oceňujeme efekty produktivních služeb (zejména v oblasti vzdělání a zdraví).

V odvětvích bezprostředně spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu lze využít HCC. Mezi tato odvětví patří především vzdělání a péče o zdraví, lze do nich zahrnout i výchovu v rodině, zabezpečení bydlení mladým rodinám, kulturu, některé oblasti relaxačních a rekreačních aktivit, lázeňství, pracovního poradenství apod. Ekonomické efekty, které v těchto odvětvích vznikají, mají podobu urychlení profesního uplatnění, dosažení lepšího profesního uplatnění, prodloužení zenitu i horizontu produktivního uplatnění.

Obecný modele HCC (návazně specifikovaný na jednotlivé oblasti produktivních služeb) založený na přenesené ceně a zprostředkovaném využití přenesené ceny (viz dále) umožňuje ukázat, jak ekonomické efekty vznikající v daných odvětvích prostřednictvím mechanismů (a tudíž nikoli prostřednictvím rozhodnutí různých subjektů působících v institucionálním systému) slouží jako zdroje financování těch subjektů, které se o ně zasloužily (poskytovatel produktivní služby, uživatel produktivní služby, příp. zprostředkovatel), a jak jsou rozděleny podle podílu těchto subjektů na jejich dosažení. Přenesená cena je kontrakt, při kterém nabyvatel produktivní služby:

- platí až z toho, co mu produktivní služba vynese,

- podle toho, kolik mu vynese,

- přímo tomu, kdo mu ji poskytl.

Umožňuje diverzifikaci rizika současně s financováním investice do lidského kapitálu z budoucích výnosů. Prostřednictvím ní lze financovat např. vysokoškolské vzdělání, ale třeba i startovní byty mladých rodin či imigrantů.

Pojem přenesená cena vychází z toho, že do oblasti kontraktu typu HCC se přenášejí ocenění z jiného trhu (např. trhu profesního uplatnění) a z jiného časového období. Zobecňuje pojem ceny z hlediska vzájemného propojení jednotlivých trhů.

Efekty některých produktivních služeb se projevují až v oblasti prodloužení zenitu a zejména horizontu produktivního uplatnění. V tomto případě hovoříme o zprostředkovaném využití přenesené ceny, protože podmínkou ocenění efektů je fungování pojišťovacích trhů, resp. trhu penzijního a zdravotního pojištění.

Definování a nastavení mechanismů, které umožňují vytvořit zpětnou vazbu mezi ekonomickými efekty produktivních služeb a financováním těch, kteří se o tyto efekty zasloužili, proto předpokládá mj. i plně zásluhový systém penzijního pojištění.

Pojem "ekonomika založená na produktivních službách" používáme v obdobném smyslu jako pojem "knowledge society". Považujeme jej z přesnější z několika důvodů:

- Je komplexnější. Nejde jen o vzdělání ale i další atributy lidského kapitálu. A nejde jen o jejich nabývání, ale i uchování a uplatnění.

- Nepřímo ukazuje na to, že k pochopení toho ekonomického systému, ke kterému se vyvíjí naše společnost, budeme potřebovat mikroekonomickou teorii, která překračuje rámce neoklasické ekonomie. Ta neuvažuje produktivní (zdrojový) charakter spotřeby.

Zdokonalování trhu obecně a konkrétně prostřednictvím HCC

Analýza problematiky vývoje tržního mechanismu v konkrétně daných společenských podmínkách z hlediska využívání možností paretovských zlepšení, které jsou tímto vývojem umožněny, patří k nejvýznamnějším úkolům mikroekonomické teorie. Bezprostředně souvisí s tím, co se nazývá odstraňování nedokonalostí tržního mechanismu. Je to přesnější výraz, než někdy používaný pojem "tržní selhání". Ten nevyjadřuje zcela přesně podstatu toho, o co jde. Neselhává trh (který je obecným základem každého aktu směny), ale projevují se různé okolnosti, v nichž se konkrétní akty směny uskutečňují. To, co se v prvním přiblížení jeví jako tzv. tržní selhání, je projevem nevyvinutosti tržního mechanismu a řada problémů spojených s tzv. tržními selháními je řešitelná formou vývoje tržního mechanismu, resp. aktivní rolí státu při odstraňování nedokonalostí či nevyvinutosti trhu.

Jednou z příčin omezujících vstup do některých odvětví jsou výnosy z rozsahu, resp. vysoké pořizovací náklady na fixní kapitál, který je nutný k využití výnosů z rozsahu. Ne každý má dostatek prostředků, aby mohl vyrábět konkurenceschopná auta či stíhací letouny. Vývoj kapitálového trhu (který je součástí tržního mechanismu a má podobu zdokonalování mechanismu) odstraňuje omezení vstupu do těchto odvětví, umožňuje kolektivní investování, odstraňuje tento typ omezení konkurence.

Z hlediska výše řečeného můžeme rozlišit mikroekonomickou roli státu na:

- Přímou, která spočívá v nahrazení role tržního mechanismu funkcí státu (alokací, redistribucí, regulací).

- Nepřímou, která spočívá v podpoře vývoje tržního mechanismu a odstraňování jeho nedokonalostí či nevyvinutosti.

Obecně platí, že dnes se vývoj ve většině oblastí zrychluje. Platí to i pro vývoj tržního mechanismu. Nejdynamičtějším segmentem vývoje tržního mechanismu jsou finanční trhy. Dochází zde:

- ke vzniku a zdokonalování nových produktů a derivátů,

- interakci globálních a lokálních finančních trhů,

- interakci soukromého a veřejného investování a pojištění,

- zdokonalování institucionálního rámce,

- zdokonalování technické infrastruktury finančních trhů,

- vstupu finančních trhů (formou poskytování půjček, pojištění apod.) do těch sfér společenského života, kde dříve nepůsobily.

Redukce transakčních nákladů na uskutečnění směny zůstává i dnes jedním z hlavních tahů vývoje finančních trhů. I dnes je redukce transakčních nákladů jednou z hlavních podmínek uskutečnění těch aktů směny (a dosažení těch paretovských zlepšení), které by jinak neproběhly (a k nimž by bez toho nedošlo).

Již jsme uvedli, nepřímá role států spočívá v tom, že stát postupně pomáhá odstraňovat nedostatky tržního mechanismu a umožňuje tak působení tržního mechanismu i v oblastech, které byly dříve nepředstavitelné. Toto postupné zdokonalování může mít řadu podob, např.:

- vytváření pravidel, které odstraňují nedostatky tržního mechanismu,

- vytváření organizací, které napomáhají odstraňovat nedostatky tržního mechanismu.

Velmi vhodným příkladem ilustrování možnosti využití a odlišných efektů či důsledků přímé a nepřímé mikroekonomické role státu v oblasti sociálního investování je oblast propopulační politiky. S nízkou populační dynamikou, příp. i poklesem populace se potýká většina vyspělých zemí, včetně naší. Často se uvádí, že tento problém ohrožuje i stabilitu penzijního systému, zejména pokud jde o penzijní systém založený na průběžném financování. Podívejme se nyní, jak lze použít jednu či druhou formu uplatnění mikroekonomické role státu:

- V případě, že použijeme přímou formu, která spočívá v nahrazení role tržního mechanismu funkcí státu (alokací, redistribucí, regulací), znamená to, že různým způsobem budeme dotovat domácnosti, v nichž dojde ke zvýšení potomstva. To lze příspěvkem na dítě nebo daňovými úlevami. Můžeme například zvýšit rodičovský příspěvek až na takovou částku, kdy se významná část domácností rozhodne zvýšit počet dětí. Může však dojít k tomu, že tím podpoříme především populační aktivitu těch rodin, jejichž potomci budou ze solidárních systémů spíše čerpat po většinu svého produktivního života, než aby do nich přispívali. Místo toho, abychom takovou formou posílili solidární sociální systémy, dojde k jejich oslabení.

- V případě, že použijeme nepřímou formu, která spočívá v podpoře vývoje tržního mechanismu a odstraňování jeho nedokonalostí či nevyvinutosti, můžeme domácnosti stimulovat nejen podle toho, zda si pořídí dítě, ale také podle toho, jak je vychovají a jak se jejich potomek uplatní v době své profesní zralosti. Můžeme například část prostředků, kterými dospělý potomek přispívá do sociálních systémů, odvádět ve prospěch důchodového účtu jeho rodičů. Jedná se vlastně o určitý typ kontraktu mezi státem a domácností, který využívá princip přenesené ceny, o kterém bude řeč dále.

Odlišnost obou forem uplatnění mikroekonomické role státu v daném případě je zřejmá. Všimněme si přitom zejména následujícího:

- Přímá forma uplatnění mikroekonomické role státu v oblasti sociálního investování může vyvolat řadu vedlejší negativních účinků. Řada rodin si kupř. pořídí dítě a bude čerpat příslušnou sociální dávku. Tyto rodiny (respektive někteří jejich členové) však nebudou pracovat, takže nebudou produkovat zdroje, ze kterých by dané sociální dávky mohly být vypláceny.

Nepřímá forma je spojena s využitím kontraktů (přesněji HCC) na principu přenesené ceny, předpokládá rozvinutý kapitálový trh a státní oporu při zabezpečení příslušného typu kontraktů. Nepřímá forma vede k podstatně vyšší efektivnosti a současně i spravedlnosti než přímá. Při využití možnosti nepřímé formy hraje významnou (či dokonce klíčovou) roli vzdělání. Obecně platí závislost: čím vyšší vzdělání a schopnost uplatnit poznatky vzdělání v praxi, tím vyšší pravděpodobnost, že dotyčná osoba dosáhne vysokého příjmu. To, co jsme si ukázali na tomto ilustrativním příkladu, platí obecně v celé oblasti systému sociálního pojištění a sociálního investování s veřejnou podporou. V některých případech (kdy se ekonomické efekty produktivních služeb projeví až v prodloužení zenitu a především horizontu plnohodnotného produktivního uplatnění člověka) nelze princip přenesené ceny uplatnit přímo. Lze jej však uplatnit zprostředkovaně, což ovšem předpokládá existenci plně zásluhového systému penzijního pojištění.

Přímá alokační a redistribuční funkce státu pak může být kombinována s nepřímou funkcí státu, tj. podporou působení trhu a odstraňováním jeho nedokonalostí (zejména v oblasti pojišťovacích a kapitálových trhů). Přesné identifikování (rozlišení a pojmenování) jednotlivých funkcí státu a hledání způsobu jejich optimálního kombinování v konkrétně daných společenských podmínkách je základním předpokladem úspěšnosti reforem v této oblasti.

K dalším sociálně ekonomickým systémům tohoto typu patří (alespoň zčásti):

- Kultura (která hraje mimořádně významnou roli při vytváření lidských motivací a především motivací spojených s přesahem stávajícího prožitkového horizontu člověka, k jehož významu se dostaneme ve 4. kapitole věnované problematice lidského štěstí).

- Bytová politika (která například bezprostředně souvisí s možností uplatnění lidského kapitálu).

- Péče o rodinu.

- Aktivní politika zaměstnanosti.

- Řešení problematiky sociálního ohrožení či sociálního vyloučení z hlediska příjmově, etnicky či jinak definovaných skupin obyvatelstva.

- Apod.

Výše uvedené systémy nazýváme sociálně ekonomickými, protože mají jak významné sociální stránky, tak hrají důležitou roli i v ekonomickém vývoji, a to nejen na straně vstupů, ale i výstupů (toho, co je výsledkem - pozitivním, příp. i negativním) jejich reálného fungování v rámci celospolečenského vývoje.

Reforma financování investic do vrcholových forem vzdělání (vysokoškolského a celoživotního) je tedy klíčem k reformě všech sociálně investičních a sociálně pojišťovacích subsystémů veřejných financí. Řešení tedy není ve vnucených parametrických změnách, kterými je paušálně prodlužováno období, dokdy musí člověk pracovat, pokud nechce mít velmi nízké příjmy z veřejného penzijního systému, ale ve vytvoření podmínek, dokdy chce být produktivně činný (těší ho to, dává to smysl jeho životu, udržuje ho to v kondici fyzické a psychické) a dokdy může být produktivně činný. Zde jsou obrovské rezervy.

Toto je cesta k reformě systémů sociálního pojištění a sociálního investování s veřejnou podporou (v případě systému vzdělání a systému zdravotní péče současně i ekonomicky produktivních) systémů, která by nejen "nebolela", ale naopak byla pro člověka, napomáhala mu intenzivněji naplnit bohatství jeho života a prodloužit mu jeho plnohodnotný život. Tyto změny jsou nejen možné, ale odpovídají obsahu a charakteru vzniku vzdělanostní společnosti.

Lze třeba realizovat reformu financování systému zdravotní péče tak, aby byl orientován nikoli na nominální délku života, ale na reálnou délku života, tj. na prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka? Ano, znamená to mj. přesun služeb poskytovaných systémem zdravotní péče do oblasti monitorování zdravotní situace a prevence. Příslušnou zainteresovanost lze vytvořit propojením systémů financování vzdělání, péče o zdraví a penzijního systému. A to – jak jsme již ukázali – prostřednictvím zprostředkovaného využití principu přenesené ceny.

Realizace souběžné (komplexní) reformy financování základních sociálních subsystémů (vzdělání, péče o zdraví, penzijního pojištění) a v návaznosti na to i v rámci možností navazujících sociálních subsystémů (financování bydlení, rodinnou politiku, politiku zaměstnanosti apod.) tedy znamená:

- Vzájemné propojení reformy těch systémů sociálního pojištění a sociálního investování, které fungují s veřejnou podporou.

- Místo centrálního přerozdělování jsou využívány nové produkty kapitálového a pojišťovacího trhu, které vytvářejí potřebnou zainteresovanost, generují inovace a eliminují majetkové bariéry v oblasti nabývání, uchování a uplatnění schopností; při využití těchto produktů hraje nezastupitelnou roli stát.

- To mj. umožní dosáhnout rovnováhy penzijního systému prohloubením solidarity mezi těmi, co mohou a chtějí pracovat i ve vyšším či vysokém věku, a těmi, které z různých důvodů (např. nedostatečné přípravy vzdělávacím a rekvalifikačním systémem, zdravotních problémů, neperspektivní profesní trajektorie apod.) profesní trhy vyřazují z možnosti produktivní činnosti.

Vlastní řešení si pak lze představit tak, že po dosažení určitého věku (40 - 50 let) a po splnění určitých kvalifikačních požadavků (které mohou být formulovány poměrně přesně a jejichž splnění může mít složku formální i testovatelnou) by člověk mohl dobrovolně volit zařazení do progresivní, resp. aktivní součásti systému veřejného penzijního pojištění spojeného se systémem zdravotní péče zaměřené na prodloužení produktivního života a systémem celoživotního vzdělávání. Mohlo by se např. jednat o následující předpoklady - dosažené vzdělání, dosahovaný příjem.

Současné systémy (zdravotnictví, penzijní systém apod.) možnost svobodné volby v dostatečné míře neumožňují. To mj. vede k demotivaci osob přispívajících do těchto systémů a je jednou (zdůrazněme, že nikoliv však jedinou) příčinou deficitů těchto systémů. Pokud stát vytvoří podmínky, pro komplexní reformu těchto systémů, tj. pokud půjde cestou rozvoje nepřímé role, lze se domnívat, že daná reforma bude mít pozitivní vliv na fungování celého tržního mechanismu.

3.2. Financování vysokého školství

3.2.1. Popis systému financování vysokého školství prostřednictvím HCC s ohledem na podmínky ČR

V dalším budeme uvažovat oblast vysokoškolského vzdělání, která z řady důvodů souvisí s konstituováním společnosti založené na produktivních službách nejbezprostředněji a ve které dochází nejintenzivněji k využívání sekundárních investičních příležitostí. Uplatnění principu přenesené ceny v této oblasti lze popsat následujícím způsobem:

1. Prvotním věřitelem je samotná vysoká škola, tj. ten, kdo "prodává" systém vzdělávacích služeb.

2. "Kupující" (student, resp. po absolvování studia absolvent) "platí" za poskytnutý systém služeb podle toho, co mu nabytí schopností prostřednictvím systému vzdělávacích služeb přinese – tj. odvádí ze svého příjmu po absolvování vysoké školy a po překročení určité hranice příjmu (jedno- či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku (např. 3–5 % z dosaženého příjmu) buď po předem stanovenou dobu (10–15 let), čímž je závazek vyrovnán (bez ohledu na to, kolik a kdy bylo reálně zaplaceno), nebo do vyrovnání závazku (který může být či nemusí být úročen).

Pokud mají být problémy spojené s nedokonalostmi a nevyvinutostí kapitálového trhu v oblasti financování řešeny, musí dojít k vývoji tržního mechanismu (a to konkrétně v oblasti kapitálového trhu) takovým směrem, aby byly eliminovány překážky formulované v předcházející části. Zejména pak musí být vyhověno následujícímu:

- Poskytovatel vzdělávacích služeb musí být zainteresován na jejich kvalitě, a to i přímo finančně, svým postavením v konkurenčním prostředí, tj. musí být vytvořeny i podmínky pro konkurenci mezi poskytovateli vzdělávacích služeb ve srovnatelných oborech.

- Nesmí existovat bariéra přístupu ke vzdělání, která by vyplývala z majetkové, resp. příjmové situace domácnosti či zájemce o poskytnutí vzdělávacích služeb.

Tyto požadavky mechanismus placení založený na přenesené ceně splňuje. Ve stručnosti lze říci, že každý platí nikoli přímo, ale až výnosem z toho, co si pořídil. Cena se přenáší z budoucnosti (kde vzniknou reálná tržní ocenění) do kontraktů uzavíraných v současnosti. Připomeňme, že právě ve smyslu tohoto přenosu budoucích tržních ocenění do parametrů současných kontraktů hovoříme o přenesené ceně.

Je zřejmé, že přenesená cena zobecňuje pojem ceny jako takové. Původní pojem ceny je spojen s předpokladem, že nabyvatel statku v době, kdy platí, je schopen – alespoň přibližně – odhadnout užitek, který mu pořízením statku vznikne, příp. výnos z použití statku. V případě poskytnutí vzdělávacích služeb je takový odhad velmi obtížný z důvodů pojednaných výše. Navíc může docházet k předem nepředvídatelným individuálním rozdílům, kvalita poskytnutých vzdělávacích služeb se projeví v celém portfoliu případů, spojených s uplatněním těch, kterým byly vzdělávací služby poskytnuty.

Přenesená cena v oblasti financování vysokoškolského vzdělání plní několik funkcí současně:

1. Funkci investiční (úvěrovou): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

2. Funkci solidární a pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

(Tato funkce se projevuje nejvíce u systémů typu absolventské daně. K tomu M. Palacios (2004, s. 76-77) uvádí: "Posledním argumentem podporujícím HCC (kontrakty založené na investování do lidského kapitálu – pozn. autorů učebnice) je, že tento systém rozděluje prostředky spravedlivě. Ekonomicky úspěšní absolventi odvádí vyšší splátky a studentům ve finanční tísni je umožněno splácení zkrátit (přerušit, odpustit,...). HCC tak napravuje regresivitu, která existuje v systému tradičních půjček: v systému HCC absolventi s vysokými příjmy nepřímo subvencují absolventy s příjmy vyššími. Tento proces je typickým cílem mnoha politických stran na celém světě. HCC je tak jedním z mála nástrojů, které umožňují dosáhnout politického cíle a zároveň zmenšit nerovnost. Systém HCC uspokojí jak ty, kteří mají jako cíl samotnou rovnost, tak i ty, kterým záleží na participaci tržních vztahů v systému financování VŠ." Výrazné rozptýlení rizika, tj. ochrana investora, ale i neúspěšných absolventů, je i u systémů splácení neúročeného závazku.

3. Funkci ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi na profesních trzích uplatňují. Tj. tato "přenesená cena" plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než by byla "skutečná cena" v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny hráče systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Všechny typy přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na sekundárních kapitálových trzích. Rovněž tak mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a následné (sekundární) ocenění původně "nenominálního" závazku. V obou případech pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.

K tomu M. Palacios (2004, s. 77-78) uvádí: "Investice do vzdělání je sama o sobě nelikvidním statkem, což se odráží ve vyšších požadavcích na návratnost v porovnání s investicemi, které lze běžně obchodovat. Vznik trhu s HCC (kontrakty založenými na investování do lidského kapitálu – pozn. autorů učebnice) však umožňuje část investice prodat a činí tak investici do vzdělání likvidní. V důsledku toho dochází ke snížení diskontní sazby požadované investorem a zvýšení hodnoty vzdělání pro studenta."

Souhrnně řečeno: Přenesená cena je tím, co umožňuje napravit nedostatky kapitálového trhu v oblasti investování do lidských schopností prostřednictvím poskytování vzdělávacích služeb.

3.1.3. Co bylo uděláno doposud?

Již v polovině 90. let se připravoval tzv. Botlíkův návrh na financování vysokých škol, který vycházel z australských zkušeností. Australský systém se ukazuje - i s odstupem téměř 20 let - jako nejvhodnější základ. Je založen na tom, že student platí (resp. může platit) až po ukončení vysoké škol procentuálně stanovenou část ze svého příjmu. A to ještě až tehdy, když má dostatečně vysoký příjem. Přímá platba je výrazně zvýhodněna. Na základě toho byl u nás zpracován výše zmíněný záměr zákona.

Na základě toho v roce 2001 připravil tým vedený P. Matějů zákon o změně financování na vysokých školách. P. Matějů byl spolu s poslankyní J. Mihalčinovou též jeho předkladatelem. V únoru 2002 tento zákon těsnou většinou neprošel. Návrh pracoval s podstatnou invencí, a to i oproti modelu uplatňovanému v Austrálii. Kladl důraz na to, aby způsob placení co nejvíce odpovídal tomu, jak funguje cena.

Podle tohoto návrhu každým rokem by tomu, kdo neplatí přímo, narůstal určitý závazek vůči fakultě. Tento závazek by nebyl úročen (což je podstatný moment systému). Přímé platby by byly výrazně zvýhodněny (až o 50 %).

Celý systém by vyrůstal na bázi uchování stávajícího způsobu financování jako jeho motivující nadstavba a postupně by na sebe přebíral těžiště financování. Riziko by nevznikalo ani na straně investora, který je v takovém systému současně poskytovatelem vzdělávacích služeb, ani na straně toho, komu jsou vzdělávací služby poskytovány. Nejsou potřeba banky ani žádné zvýhodněné úroky či jiné mimotržní prvky. V tomto systému je každá fakulta velmi silně zainteresována na tom, aby se její absolventi co nejlépe uplatnili. Pro studenta je to dokonce výhodnější, než studovat v nemotivujícím systému cechovního typu. Vysoké školy, zejména univerzity, by začaly systematicky vytvářet funkční absolventské sítě, umožňující zásadní zvýšení uplatnitelnosti absolventů. Způsob placení by umožňoval plnou informovanost všech zúčastněných stran o tom, jak se vyvíjí plat absolventů každé jednotlivé fakulty v dlouhodobější perspektivě.

Označením stávajícího postavení vysokých škol jako "systému cechovního typu" narážím na to, že oblast vysokého školství z hlediska svého chování v období, kdy nazrála nutnost přechodu ke vzdělanostní společnosti, má postavení a chová se jako oblast cechovně spoutaných řemesel na prahu průmyslové revoluce.

Byly promyšleny i detaily technické stránky, např. způsob odvodu prostředků od absolventů (obdobným způsobem, jakým se platí zdravotní či sociální pojištění) i to, jak by si samy fakulty mohly jednotlivé parametry nastavovat a jak by docházelo k jejich postupné deregulaci.

Další příležitost pro řešení problémů, které by znamenalo využití přirozených předpokladů naší země a zajistilo lepší perspektivu, bylo projednání zprávy OECD o stavu vysokého školství v ČR a na to navazující příprava tzv. Bílé knihy terciárního vzdělání v roce 2006. Zde byly jednak některé momenty systému doladěny a začleněny do vazeb na fungování celého systému vysokého školství. Ve snaze najít širší konsensus byly přijaty i některé kompromisy. Část akademické obce byla připravena se na cestu kvalifikovaně připravených reforem vydat. Proběhla intenzivní veřejná diskuse. Bohužel se tehdy proti celému systému vší silou postavila Paroubkova vláda, která si z antireformní politiky udělala laciný zdroj voličské přízně. Či alespoň se domnívala, že tomu tak bude. Byla hluchá ke všem argumentům a zakrátko na to doplatila.

^[1]

- Systém generuje informace o uplatnění absolventů jednotlivých vysokých škol a jednotlivých oborů, které jsou využitelné při investičním rozhodování nabyvatelů vzdělání, finančních institucí i zaměstnavatelů.

- Do systému mohou být zapojeny soukromé zdroje, aniž by se vytvářela majetková bariéra přístupu ke vzdělání.

- Změna současného systému (nastartování nového systému) bude postupná, přitom spojená zejména s tím, jak bude generovat informace o kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventů té či oné vysoké školy, toho či onoho oboru.

- Postupně bude systém působit na zkvalitnění studia i na nižších vzdělávacích stupních.

3.2.4. Role absolventských sítí univerzit

K představě o tom, jaké možnosti radikálního zvýšení efektivnosti univerzitních vzdělávacích služeb, je vhodné uvést něco o absolventských sítích univerzit. Pokud totiž říkáme, že hlavním produktem univerzit by měl být kvalitně vzdělaný student (jako lidský kapitál), opomíjíme, že nejde jen o studenta jako jednotlivce, ale o možnost spojenou s vytvářením kooperující absolventské sítě (jako sociálního kapitálu). K tomu uvádím pár řádek z dříve napsaného článku:

Od doby přijetí absolventa k jeho nástupu do prvního zaměstnání uplyne zpravidla pět let. Za tu dobu se hodně změní a vysoká škola jej proto připravuje na budoucí situaci v oblasti profesních trhů, nikoli na tu, jaká je v době zahájení jeho studia. Nejde jen o vstup do prvního zaměstnání, ale o jeho připravenost reagovat na měnící se požadavky profesních trhů dlouhou dobu po absolvování vysoké školy.

Z hlediska trendů v oblasti sektoru terciárních vzdělávacích služeb platí, že jsme stále více vystaveni globální konkurenci, která nás nutí srovnávat se s úrovní odpovídající světové špičce. A nejen to. Vzhledem k tomu, jak dynamický vývoj zde probíhá, nestačí napodobovat jen to nejlepší. Než by k tomu došlo, bylo by už pozdě. Měli bychom umět odhadnout, kam v dohledné době způsob poskytování vzdělávacích služeb dospěje a zaměřit se na dosažení komparativních výhod z hlediska toho, co bude standardem za několik málo let.

Z tohoto hlediska je nepřehlédnutelným faktem, že výrazně roste role absolventských sítí špičkových světových univerzit. Jde o zásadní změnu finálního produktu, kterým byl dosud lidský kapitál – člověk se svými schopnostmi nabytými prostřednictvím vzdělávacího servisu. Nyní se jím stává sociální kapitál – lidský kapitál, který nachází své uplatnění a je využíván prostřednictvím sociálních sítí.

Dnes již klasickou koncepci sociálního kapitálu vypracoval Pierre Bourdieu v 80. a 90. letech. Podle něj se jedná o "kapitál sociálních konexí, počestnosti a vážnosti". (U nás vyšla v roce 1998). Na něj navázal Manuel Castells svou prací "Informační věk – ekonomika, společnost a kultura", která vyšla v roce 1999. Její stěžejní myšlenkou je idea síťové společnosti, čili společnosti sítí (network society): "Sítě konstituují novou sociální morfologii našich společností a difúze síťové logiky podstatně modifikuje postupy a výsledky výrobních, zkušenostních mocenských a kulturních procesů. Zatím co síťová podoba sociální organizace existovala v jiných dobách a prostorech, nové informačně technologické paradigma poskytuje materiální základnu pro její expansivní proniknutí veškerou sociální strukturou. Kromě toho... tato síťová logika indukuje sociální determinaci vyšší úrovně, nežli logika specifických  sociálních zájmů vyjadřovaná sítěmi: moc toků získává nadřazené postavení nad toky moci. Přítomnost nebo nepřítomnost v síti a dynamika každé sítě vis-a-vis jiným sítím jsou rozhodujícími zdroji vlivu a změny v naší společnosti: společnosti, kterou proto můžeme, jak se sluší a patří, nazývat síťovou společností ..."

Je pozoruhodné, a v dějinách vědy o společnosti se to nestává často, jak teoretické řešení problematiky sociálního kapitálu a sociálních sítí koresponduje s výrazně rostoucí rolí špičkových univerzit při produkci absolventských sítí. Ukazuje se a potvrzuje, že klíčovou roli při tom mají informační toky. Vztah absolventa k jeho "mateřské vysoké škole” není jen záležitostí přirozených sympatií, vzpomínek na spolužáky, s nimiž se lze při různých příležitostech organizovaných univerzitou setkat. Špičkové univerzity poskytují svým absolventům celoživotní a informační servis, který je vybavuje nejnovějšími poznatky z oboru jejich uplatnění. Současně si tím univerzity zabezpečují zpětnou vazbu z hlediska ověření relevance výsledků poznání v praxi. Mnohem lépe se jim pak odhadují budoucí požadavky profesních trhů, pro které mohou připravovat svoji produkci.

Absolventské sítě hrají důležitou roli při uplatnění absolventů univerzit. Prostřednictvím absolventů, kteří již zastávají významná místa, se uplatňují noví absolventi. Přitom schopnost získávat špičkové odborníky v budoucnu zvyšuje hodnotu stávajících absolventů ve firmě. Firma nekupuje "zajíce v pytli”, ale toho, koho ti, co se ve firmě osvědčují, již znají z týmové práce na univerzitě. Firmy si navíc uvědomují, jak zcela zásadní význam (při realizaci jejich investiční a odbytové strategie) pro ně má spolupráce s univerzitami schopnými tvořit globální absolventské sítě.

Z hlediska našich "malých českých poměrů” však v této souvislosti vystupuje do popředí spíše otázka: Proč tyto tendence nepozorujeme u nás doma? Proč se u nás naše univerzity nejenže nesnaží o něco podobného, ale hrají spíše mrtvého brouka, který nevidí a neslyší? Odpověď je jednoduchá. Funkční absolventské sítě s výše popsanými atributy začaly vznikat tam, kde byly univerzity zainteresovány pozičně i finančně na uplatnění svých absolventů. Uplatnění absolventů bylo prvotním a nejdůležitějším stimulem, který vedl a vede k zásadní proměně finálního produktu. V našich podmínkách však zainteresovanost vysokých škol na uplatnění svých absolventů v podstatě neexistuje, rozhodně ne finanční a rozhodně ne v tom smyslu, že by si vysoké školy z tohoto hlediska konkurovaly. A tak jen nárokují více a více peněz, ignorují to, co se odehrává ve světě a produkují stále větší procento nezaměstnaných. Za zmínku stojí, že možnost a nutnost využití výše uvedených možností si u nás uvědomují některé soukromé vysoké školy.

V 5. kapitole věnované problematice bariér reforem, které by umožnily zrod společnosti, jejíž ekonomiky je založena na produktivních službách, ukážeme jednu z hlavních příčin, proč jsou možnosti vytváření absolventských sítí univerzit využívány ve zjevně nedostatečné míře. Konkrétně pak to, jaké jiné sociální sítě se vytvářejí a působí proto uplatnění schopností.

(Pokračování další částí)