REFORMY (247) Mertl: Sociální modely/2

3. říjen 2015 | 07.00 |

Do seriálu o reformách zařazuji na pokračování příspěvek J. Mertla. Patří do kategorie příspěvků, které projdou recenzním řízením. Příspěvek obsahuje řadu podnětů, pokrývá aktuální problematiku, využívá reprezentativní teoretické zdroje a má komplexní charakter – proto velmi ocením reakce na něj jako zahájení intenzivní přípravné diskuse k vědecké konferenci Lidský kapitál a investice do vzdělání (18. ročník), která proběhne 28. listopadu v prostorách Vysoké školy finanční a správní, viz:http://radimvalencik.pise.cz/2637-reformy-203-informace-o-konferenci-lk-2015.html

Toto je druhá ze čtyř částí (seznam literatury uveřejňuji v první části):

Sociální modely, kooperativnost a rozvoj lidského kapitálu

II. část

Jan Mertl

Sociální modely

Teoretickou oporou pro rozvoj lidského kapitálu jsou sociálně-politické teorie a přístupy s dlouhou tradicí a možností schematického vymezení. Významný názor na sociální politiku uvádí již K. Engliš. Za sociální politiku považuje "... praktické snažení, aby společenský celek byl vypěstěn a přetvořen co nejideálněji. Hybným perem sociální politiky není milosrdenství, nýbrž spravedlnost a společenská účelnost ..." (Engliš, 1916). Je orientována na člověka, jeho životní úroveň a možnosti rozvoje.

Každé členění funkcí je jistou schematizací. V reálném životě je třeba respektovat, že funkce sociální politiky spolu vzájemně souvisí, působí komplexně. Funkce mohou mít a mají na objekty svého působení velice diferencovaný vliv. Nejčastěji jsou uváděny tyto funkce: ochranná, rozdělovací a přerozdělovací, homogenizační, stimulační, preventivní (Krebs, 2010).

Uvedené funkce vznikaly postupně a vyvíjí se s ohledem na čas a prostor (situaci v jednotlivých zemí). Měly proto v historickém vývoji různou váhu (význam) v sociální politice vůbec a státu zvláště. Z vývojového pohledu lze poukázat na skutečnost, že některé funkce (ochranná a rozdělovací) patří k funkcím prvotním (základním), další pak k funkcím odvozeným. Jedním z nesnadných úkolů veřejné politiky (Potůček, 2005), jako významného subjektu sociální politiky, je harmonizace (slaďování, optimalizace) těchto funkcí v praktickém politickém dění.

Přitom musí respektovat určité základní principy, tj. myšlenkové postupy, vedoucí ideje, které jsou pro ni určující, které jsou jí vlastní a které se v ní také více či méně zřetelně promítají. Jejich optikou jsou nakonec posuzovány a hodnoceny i efekty sociální politiky. Jde o:

princip spravedlnosti (vždy subjektivní; různá kritéria),

princip ekvivalence,

princip solidarity (dobrovolná, povinná),

princip subsidiarity (nejprve pomoc sám, pak rodina, obec, nakonec stát),

princip participace.

Sociální politika obecně pracuje s několika (Titmuss, 1969, Esping-Andersen, 1990) diferencovanými modely tzv. welfare state (státu blahobytu) a je schopna respektovat daný typ welfare state historicky a institucionálně existující v dané zemi-sociální praxi (Bergh, 2004). Jedná se o tyto základní modely:

univerzalistický (koncept určité úrovně sociálních práv),

konzervativní/výkonový (založen na zohlednění pracovní a sociální participace jedince),

liberální (tržně-konformní, s minimální-reziduální rolí státu).

Je zřejmé, že tři základní sociální modely (liberální, konzervativní a univerzalistický) kopírují strategie, které lze vysledovat v analyzovaných hrách ve společnosti (Osborne, 2004).

Univerzalistický model je založen na kooperativní strategii, kde užitky jednotlivce jsou podřízeny efektivitě systému jako celku a sociálním právům každého hráče.

Konzervativní model je založen na strategii produktivity, které podřizuje a z níž odvozuje legitimitu nároků a práv hráče.

Liberální model pod hlavičkou individuální svobody legitimizuje nekooperativní strategii a společnost pojímá jako hru jedinců, kde klíčové, co je garantováno je, svoboda hrát dle pravidel, která jsou ale minimalizována co do svého rozsahu a četnosti regulací. 

Tím není řečeno, že by se daný typ welfare state nemohl (z)měnit, empirická zkušenost však dokládá, že to není příliš obvyklé a pokud vůbec, pak ve velmi dlouhém horizontu. Pozorujeme spíše diferenciaci jednotlivých sociálních modelů dle odvětví (např. penze versus zdravotnictví). Tudíž charakter welfare state v sociální praxi určitého státu či regionu (odrážející se např. i v klíčových právních dokumentech daného státu) je významným komponentem sociálně-politických analýz.

Tendence, sociální strategie a jejich současná podoba

Zároveň je zjevné, že ve společnosti se hraje řada různých her, které ve výsledku mají za cíl boj o sporé zdroje spíše než jejich tvorbu. Jde tedy o to nikoli vytvořit nové hodnoty, ale přerozdělit nebo ještě lépe řečeno si přivlastnit ty, které už vytvořeny jsou. Tyto hodnoty samozřejmě nemusí být pouze hmotné, ale mohou být právě charakteru kultivace lidského kapitálu a tudíž mít i nehmotný, silně abstraktní charakter. Popis těchto her (Valenčík, 2011) ukazuje, že ve výsledku jsou tyto hry výhodné pro silnější hráče, disponující informacemi a zdroji – tedy fakticky pro ty, kteří už ve výhodném postavení jsou a v podstatě by měli pomáhat těm, kteří to potřebují anebo, a to je podstatnější, jsou teprve ve startovní či kvalifikační části své životní dráhy a jsou tedy vázáni na interakci s ostatními z podstaty. Pokud tyto procesy selhávají, selhává i přenos nehmotných aktiv a kultivace lidského kapitálu jako celku. Je sice pravda, že jedinec se vzdělává sám a pečuje o své zdraví také sám, ale k těmto činnostem musí mít partnery (učitele, lékaře), kteří mu příslušné služby/činnosti poskytují. V tomto směru je metodologický individualismus omezený proto, že pomíjí nutnost nastavení sociálně-ekonomických systémů tak, aby tyto interakce podporovaly, umožňovaly a prohlubovaly, ideálně na dlouhodobé bázi (kurikula, absolventské sítě, dispenzární a preventivní péče a podobně). Pokud to selhává, dochází k fragmentaci systémů, selhávání dlouhodobých interakcí a celkově suboptimálním výsledkům systému.

Současně se vynořuje otázka příjmové diferenciace a distribuce zdrojů (Stiglitz, 2011). Je zřejmé, že kriticky souvisí především s tím, co bude za peníze a co bude nikoli zadarmo, ale dostupné bez zatížení subjektu, který daný statek spotřebovává. Je stále zřejmější, že monetizace jednotlivých oblastí života je rovněž společenským konstruktem: empiricky viděno, za co se na vesnici neplatilo, ve městě se platí a tak lze pokračovat i nadále. Například v penzijním systému dříve platilo daleko více, že děti se staraly o své rodiče osobně v rámci soužití a tudíž rodiče nepotřebovali tolik financí k tomu, aby zabezpečili svoji důstojnou existenci v penzi. Dnes tomu tak často tolik nebývá (a důvodem není citová vyprahlost, ale jiný charakter života), nicméně to generuje nároky na penzijní systém a jeho finanční rozměr.

V minulosti byl klíčovým místem získávání zdrojů trh práce: existovaly dokonce národohospodářské teorie (Engliš, 1930), (Engliš, 1932), které práci přikládaly jedinou hodnotovou bázi (tzv. národní kooperativa). V současné době tomu tak v praxi již není. Stále více lidí pracuje na pozicích, které jsou výrazně pod úrovní dosaženého vzdělání: ekonomika neumí využít, natož zafinancovat získané kompetence absolventů. Též se nechápe, že duševní práci nelze provozovat stejným stylem jako fyzickou a měřit ji pouze odpracovanými hodinami apod. Peníze se ve společnosti rozdělují převážně jinak než přes kompetence, vzdělání a práci: stále více zdrojů teče přes kapitálové trhy, majetkové renty a podobně, to jak se člověk snaží a co umí je sice podstatné, ale rozhodující pro jeho ocenění nebo dokonce sociální pozici jsou jiné faktory. Stále více lidí touží především získat tzv. pasivní příjem – tedy příjem, který trh práce obchází a získává aktiva z jiných zdrojů, především z trhu kapitálu a spekulativních obchodů. A jsou ve výhodě oproti příjemcům mezd, protože jejich příjem je nezávislý na jejich osobní aktivitě a hodnocení zaměstnavatelem. Samostatným problémem jsou tzv. "zbyteční lidé" – nezaměstnaní a za daných požadavků na pracovní sílu i nezaměstnatelní.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: REFORMY (247) Mertl: Sociální modely/2 ondrey 03. 10. 2015 - 19:32
RE: REFORMY (247) Mertl: Sociální modely/2 jan 07. 10. 2015 - 09:49