REFORMY (11) P. Kohout a příčina našich problémů

11. únor 2015 | 07.00 |

Uveřejňuji druhou část reakce na podnětný článek P. Kohout pro Českou pozici poměrně pěkný Učebnicový článek s názvem "Když začne inflaci pumpovat Evropa". Včera jsem se věnoval tomu, jak velmi dobře pracuje s předpoklady platnosti učebnicových poznatků, aby ukázal odlišnost "čerpávání peněz do ekonomiky" v USA a v EU. Dnes se věnuji skrytější vrstvě jeho článku, která ukazuje, proč není možné ekonomický růst stavět na současném základě, proč musí dojít k podstatné změně charakteru ekonomiky i ekonomického růstu, a to co nejdříve, zkrátka proč stávající setrvačný růst již vyčerpal své možnosti.

K tomu opět technická poznámka: Článek P. Kohouta uveřejňuji celý ještě jednou. Jednak proto, že stojí za to, jednak proto, že to, o co v něm z výše uvedeného hlediska jde, je dobré vidět v příslušném kontextu. Na rozdíl od včerejšího dne to nejdůležitější zvýrazňuji modře.

Zde je celý článek P. Kohouta (s modrým zvýrazněním):

Po dlouhé době – po řadě let nerozhodnosti a otálení – se Evropská centrální banka rozhodla vpouštět do ekonomiky peníze vytvořené z ničeho a zahájila program kvantitativního uvolňování. Odhadnout jeho inflační dopad je obtížné, ale jeho vliv bude značný. Otázkou je, zda je vyšší inflace to, co Evropa opravdu potřebuje. Skutečné příčiny stagnace jsou jiné.

Nejprve je třeba vysvětlit, co kvantitativní uvolňování (quantitative easing, QE) je – jeho cílem by mělo být uvolnění zpomalené ekonomiky zvýšením množství peněz. V evropském případě jde o to, že Evropská centrální banka (ECB) na svém lednovém zasedání odsouhlasila podporu evropské ekonomiky formou nákupů státních a firemních dluhopisů v objemu 60 miliard eur měsíčně minimálně do září 2016.

Vyšší sazby nutí domácnosti a firmy více ukládat peníze, méně spotřebovávat a investovat. Při zvýšení sazeb klesá inflace i ekonomická aktivita.

Každá učebnice měnové politiky vysvětluje účinky zvýšení nebo snížení úrokových sazeb centrální bankou. Vyšší sazby nutí domácnosti a firmy více ukládat peníze, méně spotřebovávat a investovat. Při zvýšení sazeb klesá inflace i ekonomická aktivita. Tato politika zvaná "měnová restrikce" funguje jako aspirin a sedativum pro ekonomiku, které hrozí inflační horečka.

S velkým úspěchem byla ve světě použita v 80. letech, kdy dokázala účinně snížit vysokou inflaci. V české ekonomice byla aplikována v roce 1997. Tehdy vysoké úrokové sazby snížily inflaci, ovšem s vedlejším efektem, jímž byla hospodářská recese a bankovní krize.

Snížení sazeb má teoreticky fungovat opačně – jako povzbuzující prostředek pro ekonomiku v recesi nebo stagnaci. Nízké sazby mají pobízet domácnosti brát si hypotéky a spotřebitelské úvěry, podniky pak podnikatelské úvěry a vydávat dluhopisy. Zároveň podniky i domácnosti nemají důvod ukládat peníze v bankách (neboť sazby jsou nízké), takže více investují do produktivních investic, respektive více utrácejí za spotřebu.

Hezká teorie. Během několika desítek let, kdy byla používána tímto způsobem, dokonce občas fungovala. V roce 2008 se ale ukázalo, že střídání sedativ a povzbuzujících prostředků v režii centrálních bank coby "lékařů ekonomiky" narazilo na hranice svých možností. Když po 11. září 2001 americký Federální rezervní systém (Fed) preventivně snížil úrokové sazby na nejnižší úroveň od počátku 60. let, šlo o pořádnou dávku povzbuzující drogy. Další americká ekonomika dostala v době invaze do Iráku. Pak sice sazby opět rostly, ale na nezdravý růst úvěrů v podobě hypoteční krize bylo zaděláno.

Profesionální makroekonomové byli spokojeni s poklesem veřejného dluhu. Nikdo – opravdu nikdo, aspoň ne v Evropě – nevaroval před nebezpečným nárůstem objemu dluhu soukromého.

Zhruba v té době Evropa čelila stagnaci své největší ekonomiky Německa. ECB jednala dle teorie – snižovala úrokové sazby. Úvěry nebyly v Evropě nikdy levnější ani dostupnější než od ledna 2005 do září 2008. Objem podnikatelských úvěrů během 3,5 roku vzrostl v eurozóně o 50 procent. V některých zemích soukromé zadlužení ještě rapidněji – ve Španělsku o 105 a v Irsku dokonce o 128 procent. Profesionální makroekonomové byli spokojeni s poklesem veřejného dluhu. Nikdo – opravdu nikdo, aspoň ne v Evropě – nevaroval před nebezpečným nárůstem objemu dluhu soukromého.

Dluhová bublina praskla v USA v září 2008. Příběh Lehman Brothers vynechme, byl mnohokrát probrán. Americká vláda reagovala na krizi programem TARP (Troubled Asset Relief Program, česky zhruba Program úlevy problémových aktiv). Šlo o sérii nákupů problémových cenných papírů v celkové výši 431 miliard dolarů, například akcií General Motors, pojišťovny AIG či finanční skupiny Citigroup. Kontroverzní krok. Program TARP však zřejmě skončí mnohem menší ztrátou, než se kritici obávali – většina zachráněných podniků splácí dluh vládě za svou záchranu.

Fed reagoval třemi kvantitativními uvolňováními. První začalo v listopadu 2008. Poslední skončilo v říjnu 2014. Během této doby vzrostla účetní bilance Fedu ze zhruba 900 miliard dolarů na ohromujících téměř 4500 miliard. Z větší části v důsledku kvantitativního uvolňování. Hodnotit dopady programů TARP a QE je obtížné, neboť nikdo nikdy nespočítá, jak by se pravděpodobně americká ekonomika vyvíjela bez nich. Faktem však je, že se dostala z bankovní krize i z hospodářské recese. Americké ekonomice lze leccos vytknout, ale pokud jde o zaměstnanost, průmyslovou výrobu, podnikové zisky, ceny akcií a objemy úvěrů, všechny tyto ukazatele hovoří jasnou řečí – krize je dávno pryč.

Ano, americký Fed kupoval dluhopisy federální vlády za peníze vytvořené z ničeho. Ty však nešly do oběhu jako inflační oběživo, ale zůstaly v bilanci Fedu na účtech rezerv komerčních bank.

Nepotvrdily se obavy některých kritiků, že QE bude mít za následek vysokou inflaci. Měříme-li ji indexem spotřebitelských cen, v průběhu QE činila průměrně 1,8 procenta ročně. Pokud objemem peněz v ekonomice (což je míra bližší původnímu pojetí inflace), pak okolo čtyř procent ročně – pod dlouhodobým průměrem přibližně sedm procent. Americký program QE tedy nezpůsobil vysokou inflaci. Populární vysvětlení "centrální banka kupuje dluhopisy za inflační peníze vytvořené z ničeho a financuje tak vládní deficit" je v tomto případě neúplné a zavádějící.

Ano, americký Fed kupoval dluhopisy federální vlády za peníze vytvořené z ničeho. Ty však nešly do oběhu jako inflační oběživo, ale zůstaly v bilanci Fedu na účtech rezerv komerčních bank. Fed koupil státní dluhopis od komerční banky, například Bank of America. Na účtu jejích aktiv ubyl dluhopis a přibyly peněžní rezervy uložené u Fedu. Objem peněz v oběhu se v zásadě nezměnil.

Jaký byl smysl tohoto cvičení, když ne pumpování peněz do oběhu? Zmanipulovat trh dluhopisů, aby úrokové sazby těch dlouhodobých poklesly. Nižší úrokové sazby u dlouhodobých dluhů měly zlevnit dlouhodobé investiční úvěry a hypotéky. A vskutku, úrokový výnos desetiletého federálního dluhopisu poklesl z 3,45 procenta ročně na 2,35 koncem října 2014. Cíl amerického QE byl splněn. O absenci inflačních tlaků také svědčí, že kurz amerického dolaru od října 2008 do října 2014 posílil z 1,34 na 1,27 za euro.

Američtí centrální bankéři tedy neprováděli inflační tisk nekrytých peněz s cílem sanovat banky nebo oslabit dolar, ale snížit dlouhodobé úrokové sazby. Tento úkol se jim povedl. Evropa ale je v úplně jiné situaci. Většina makroekonomických údajů vypadá vysloveně špatně. Německo je tentokrát v relativně dobré situaci, ale ani největší evropská ekonomika nemůže táhnout hospodářství celého kontinentu navěky.

Cílem ECB skutečně je zvýšit objem peněz v oběhu i inflaci a navíc oslabit kurz měny. Žádný z těchto tří bodů si Fed nekladl za cíl.

Také bankovnictví a finanční trhy v Evropě jsou v jiné situaci než v USA. V první řadě není třeba manipulovat trh kvůli snížení úrokových sazeb. Výnosy dluhopisů byly již dlouho před oznámením evropského programu QE extrémně nízké, v některých případech dokonce záporné. Evropa je ovšem na rozdíl od USA předlužená – objem bankovních úvěrů vzhledem k velikosti ekonomiky mnohem vyšší. Dluhy již v Evropě nemají kam růst, proto ani ekonomika neroste.

V případě ECB tedy půjde o to, že centrální banka bude kupovat dluhopisy za inflační peníze vytvořené z ničeho, čímž přispěje k financování státních deficitů. Cílem ECB skutečně je zvýšit objem peněz v oběhu i inflaci a navíc oslabit kurz měny. Žádný z těchto tří bodů si Fed nekladl za cíl. Dělají-li tedy dva totéž, není to totéž. Smysl QE v provedení ECB se mnohem víc blíží měnovým intervencím České národní banky. Rozdíl je pouze v tom, že ČNB kupovala dluhopisy členských států eurozóny za inflační koruny konvertované na eura, zatímco ECB bude kupovat dluhopisy členských států eurozóny za inflační eura bez nutnosti měnové konverze.

Jaký bude praktický dopad evropského kvantitativního uvolňování? Do finančního systému eurozóny poplyne 60 miliard nově vytvořených inflačních eur měsíčně. Ročně tato částka odpovídá zhruba 7,6 procenta všech úvěrů podnikům a domácnostem, 5,5 procenta HDP eurozóny, případně 7,1 procenta měnové zásoby M3 (takzvané široké peníze).

Ne všechny nově vytvořené peníze vejdou do oběhu a způsobí růst cen

Čistě teoreticky by tedy evropská inflace mohla vzrůst o 5,5 až 7,1 procentního bodu ročně. V praxi se to nestane, neboť ne všechny nově vytvořené peníze vejdou do oběhu a způsobí růst cen. Kdyby však jen desetina nových peněz vstoupila do oběhu, inflace by mohla vzrůst o 0,6 procentního bodu. K tomu je třeba přičíst vliv slabšího eura, který může být nezanedbatelný, zejména pokud ceny energií začnou časem opět růst.

Odhadnout inflační dopad evropského kvantitativního uvolňování je tedy obtížné, ale jeho vliv bude bezpochyby nepřehlédnutelný. Otázkou je, zda vyšší inflace je to, co Evropa opravdu potřebuje. Skutečné příčiny stagnace jsou jinde – například vysoké daně, byrokracie, mizerné podnikatelské prostředí ve většině zemí či banky přetížené špatnými úvěry z let 2005 až 2008. Nic z toho kvantitativní uvolňování neřeší. A ani řešit nemůže.

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/kdyz-zacne-inflaci-pumpovat-evropa-duq-/tema.aspx?c=A150206_151447_pozice-tema_kasa#utm_source=email&utm_medium=text&utm_campaign=lidovky.directmail

K tomu:

Tvrdím, že růstový potenciál současné globální ekonomiky, resp. ekonomiky ve vyspělých zemích se již vyčerpal. P. Kohout ve svém článku naznačuje možná víc, než tuší. Vezměme si jeho formulaci"investují do produktivních investic, respektive více utrácejí za spotřebu". V čem je základní rozdíl mezi produktivními investicemi a utrácením za spotřebu? V tom, že produktivní investice jsou zdrojem prostředků, které umožňují investice splatit, utrácení za spotřebu nebo neproduktivní investice tyto prostředky nevytvářejí. Proto právě neproduktivní investice a neproduktivní spotřeba vedou k "nebezpečnému nárůstu objemu dluhu soukromého". A aby v současné době byly investice produktivní, musí koneckonců vést i k produktivní spotřebě, tj. k takové spotřebě, která si vydělá na splácení dluhu, který při jejím financování (tj. financování této spotřeby) může vzniknout.

To je podstata toho, o co jde. Nejen investice firem, ale i spotřeba domácností musejí být produktivní. Pokud by investice firem nevedly k produkci statků, které umožňují či podmiňují produktivní spotřebu, růstový prostor by se uzavíral, jak toho jsme opakovaně svědky, příp. měnil v bubliny, jejichž splasknutí vyvolá další kolo finanční krize.

Jak si však tuto produktivní spotřebu představit? Je to spotřeba v podobě využívání produktivních služeb, tj. služeb, které bezprostředně působí na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Ty umožňují člověku vydělat prostředky, kterými se splatí dluh vznikající při jejich financování. Právě tímto se otevře nový růstový prostor, prostor pro novou ekonomiku. Dokud nepřejdeme k této ekonomice, budou se problémy nadíle vyhrocovat. Finanční ekonomiku můžeme znovu a znovu povzbuzovat čerpáním peněz do ekonomiky a znehodnocováním úspor, ale tím jen znovu a znovu budeme postrkovat ekonomiku do slepé uličky, ze které se pak budeme dostávat obtížněji a obtížněji. Mj. i proto, že tím budeme uvolňovat nebezpečné společenské síly.

Přeorientovat ekonomický růst směrem k ekonomice založené na produktivních službách typu vzdělání, péče o zdraví, ale též třeba výchovy v rodině či lázeňství atd. lze ovšem jen tehdy, pokud budou splněny dvě vzájemně související podmínky:

1. Vzniknou finanční nástroje pro financování investic do lidského kapitálu tak, aby se vytvořila rovnost příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu nezávisle na výchozí majetkové pozici člověka. Proto, aby mohly být dostatečně a plně využívány investiční příležitosti v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

2. Bude překonána nepříznivá tendence segregace společnosti na bázi investování do společenské pozice, které vede k vytváření stále více nerovných podmínek pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. (Mj. překročení určitých hranic této tendence, která se v současné intenzitě začala projevovat až na začátku tohoto milénia, se spolu s důsledky, které vyvolala, stala s hlavním spouštěcím mechanismem současný problémů; ty začínáme pociťovat tak nepříjemně, že si klademe otázku civilizačního přežití.)

P. Kohout nemá pravdu jen v jednom. Totiž v tom, když (dokonce dvakrát za sebou) říká: "Nikdo – opravdu nikdo, aspoň ne v Evropě – nevaroval před nebezpečným nárůstem objemu dluhu soukromého."

Snadno si lze ověřit v archivu našeho teoretického semináře nazvaný "Ekonomie produktivní spotřeby", který se pravidelně s téměř týdenní frekvencí schází od října 2003 na VŠFS, že o tomto problému hovoříme už o té doby (tedy ještě celou "pětiletku" před krizí v roce 2008), co byl seminář odstartován, viz:

http://www.vsfs.cz/?id=1111-archiv

Přesněji – náš teoretický seminář byl odstartován právě proto, abychom udělali vše pro odvrácení toho, kam vede setrvačný vývoj. Zkušenost z našeho semináře (a nejen ta) ukazuje, jak nesmírně obtížné to je. Právě proto je ovšem důležité nepolevovat v úsilí. Ostatně – v současné době máme poprvé v rukou komplexní koncept, který ukazuje, proč a jak problémy vznikly i jak je řešit. Mám tím na mysli výsledek týmové práce – odbornou monografii "Financování a perspektivy produktivních služeb", která je v pracovní verzi dostupná ke stažení na:

http://radimvalencik.pise.cz/2021-jake-reformy-a-proc-360-monografie-souhrnne.html

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře