Jaké reformy a proč (357) MONOGRAFIE 10. část

28. leden 2015 | 07.00 |

Úvodní poznámka k tomuto textu viz:http://radimvalencik.pise.cz/1991-jake-reformy-a-proc-347-o-monografii.html

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb (10)

Radim Valenčík a kol.

4.3. Existenciální základy ekonomie produktivní spotřeby

Neoklasická ekonomie předpokládá, že osobní spotřeba, resp. spotřeba domácností je neproduktivní fenomén. Přijetí tohoto předpokladu znamená, že lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by přispívala k tvorbě budoucího příjmu (např. formou nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru v podobě lidského či sociálního kapitálu).
Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních složek spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

Vidíme tedy, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahující volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku. Především je zřejmé, že v době, kdy začíná přechod ke vzdělanostní společnosti (vzděláním popoháněné či na vzdělání založené společnosti), nelze opomenout produktivní charakter spotřeby.

M. Friedman v Teorii spotřební funkce ukazuje a dokazuje, že ať již domácnosti spoří nebo spotřebovávají, tak či onak vytvářejí své majetkové portfolio stávající se z finančních i fyzických aktiv, lidského a nikoli lidského majetku, přičemž se chovají tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (výnosů) z tohoto portfolia. Friedmanova postřehu týkajícího se cílové orientace chování domácností i jednotlivců si u nás povšimnul M. Sojka (1996) i R. Holman (1999). Odsud již je jen malý krůček k ekonomii produktivní spotřeby.

Osobní spotřebou ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší je najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.

Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který, při pozornějším pohledu na věc, vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost "oddiskontovat" budoucí prožitky, vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou současně dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.

Předpokládejme nyní, že účelovost ekonomického jednání lidí a tím i účelovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen "koneckonců") určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto účelovost vyjádřit takto:

Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

Strukturu aktiv domácnosti, tj. "rodinné portfolio" lze členit a prezentovat různým způsobem (neexistuje ustálená deskripce aktiv srovnatelná s účetní v případě firmy), např.:

- aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, apod.),

- aktiva ve formě finančního kapitálu (pokud domácnost vlastní úspory, obligace, akcie, apod.),

- aktiva ve formě lidského kapitálu (vzdělání členů domácnosti, jejich zdraví, apod.)

- aktiva v podobě sociálního kapitálu (společenské kontakty a společenské postavení členů domácnosti).

Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která "on-line", v reálném čase není s to plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, "prožitkově ocenit" jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.

Náš existenciální svět (Dasein, svět přítomného bytí) je světem vztahování se k budoucímu (hledání smyslu) a zpřítomňování minulého. Základem vztahování se ke světu v souladu s naplněním tohoto smyslu našeho žití je svobodný rozvoj naší individuality a plné uplatňování našich schopností jako produktivního faktoru. Obojí velmi úzce souvisí s výše popsaným mechanismem přenosu prožitků a vzniku nových.

Na tomto základě lze vysvětlit i fenomén nenávisti, o kterém (s využitím citace ze Shakespearova Kupce benátského) hovoří P. Čírtek v 6. bodě svého příspěvku. Nenávist vzniká jako představa, že likvidací (zabitím, exemplárním potrestáním nějaké osoby či skupiny osob, toho, koho nenávidíme, tj. nepřítele) si otevřeme cestu k naplnění rozhodující části našich pozitivních preferencí. Na akt likvidace nenáviděného objektu se jako na zprostředkování uspokojení velké části potřeb přenášejí všechna pozitivní očekávání a mění se v onen výjimečný pocit (prožitek) nenávisti. Přesně podle logiky přenosu prožitků na zprostředkování. Odsud vyplývá i řada praktických závěrů, jak tento fenomén omezit v situacích, kdy je nenávist vytvářena na základě mylné představy. Kdy si likvidací osoby či osob, které jsou objektem nenávisti, nenávidějící subjekt nepomůže. A protože teorii lze i zneužít, lze odsud vyvodit i praktické závěry, které dávají odpověď na otázku, jak nenávist rozněcovat.

Především však ukazuje, že nakolik se podaří systémovými změnami vytvářet rovnost příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, nakolik se podaří vytvářet podmínky pro plný rozvoj a plné uplatňování lidských schopností, natolik budeme podporovat takový systém motivací člověka, který bude upřednostňovat úsilí vyvinuté k ochraně obecně přijatých zásad, před pokušením získat bezprostřední osobní výhodu jejich porušením.

5. Bariéry přechodu ke společnosti založené na produktivních službách

Posílení role produktivních služeb v ekonomickém systému předpokládá vysokou míru vytvoření rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Ještě v 80. - 90. létech byla snaha myšlenku sociálního státu nahradit dynamičtější koncepcí společnosti vyšší míry rovnosti příležitostí ke společenskému vzestupu nezávislému na výchozí majetkové či příjmové situaci. Tento přístup byl z pozice tehdejší konzervativní snahy o uchování sociálního státu kritizován a blokován jako "ústupek neoliberalismu". Důsledkem nepochopení doby bylo, že na přelomu minulého a tohoto milénia se ve většině zemí západního civilizačního okruhu zcela zjevně prosazuje investování do společenské pozice jako faktor velmi rychle narůstající ekonomické segregace společnosti. Faktor pozičního investování uvolnil, jak si ukážeme, ještě další společenské síly, které dnes vytvářejí velmi silné bariéry pro realizaci komplexu nezbytných reforem, čímž blokují i přirozené směřování společnosti ke společnosti, jejíž ekonomika je založená na produktivních službách. Nyní se naše civilizace nachází v období určitého historického excesu, který na jedné straně znamená prudký nárůst civilizačních rizik, na druhé straně si stále naléhavěji vyžaduje komplexní politickoekonomickou reflexi a na ni navazující praktickou odpověď na otázku, co dělat.

5.1. Fenomén investování do společenské pozice

Převládnutí pozičního investování nad vytvářením podmínek pro rovnost příležitostí se stalo živnou půdou (ekonomickou základnou), ze které vyrůstají společenské síly, které blokují přirozené směřování vývoje společnosti, na které nasměrovaly ekonomický i celý společenský vývoj do slepé uličky stupňujících se konfrontací, ekonomického útlumu a postupné devastace společnosti. Proto nejdříve podrobíme tento fenomén podrobnější analýze.

Investování do společenské pozice a nedokonalosti kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité nádoby:

- Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a vznikají i podněty pro investování do společenské pozice.

- Nakolik jsou odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do společenské pozice "vytlačováno" z ekonomického systému.

Koncem předminulého století vyšla kniha amerického ekonoma T. Veblena Teorie zahálčivé třídy (v roce 1899, u nás přesně o sto let později) a okamžitě se stala bestsellerem. Je v ní řada pasáží, které lze interpretovat jako investice do společenské pozice s cílem dosáhnout zvýšení budoucího příjmu. Např.:

- "s kulturním pokrokem se majetek stává stále více trofejí svědčící o úspěšném výsledku v majetkové hře odehrávající se mezi členy skupin... příležitost získat si vyznamenání" (Veblen 1999, s. 28.);

- "touha vyniknout bohatstvím a úrovní majetku a tím dosíci úcty a vzbudit závist svých bližních" (Veblen 1999, s. 31.);

- "okázalá spotřeba drahých statků je pro zahálčivého gentlemana cestou k získání úctyhodnosti" (Veblen 1999, s. 63.).

Otázkou je, nakolik postihl jejich ekonomickou podstatu a zda jeho analýza není zavádějící. "Demonstrativní spotřeba", "okázalá spotřeba" či "prestižní spotřeba" není ničím jiným než projevem investování do společenské pozice, dosažení společenské pozice je pak investicí do společenské pozice, která má umožnit budoucí příjem. Tj. "demonstrativní spotřeba" není "spotřebou pro spotřebu", není samoúčelem, ale jednou ze složek majetkového portfolia, od níž se očekává budoucí příjem. Jak jsme uvedli výše, díky okázalé, demonstrativní spotřebě může člověk získat řadu kontaktů, z nichž získá budoucí příjem. Typický příklad je třeba příklad advokáta, daňového poradce, lékaře, který okázale spotřebovává – ukazuje tím, že je úspěšný a schopný a tím si láká nové zákazníky.

R. Reich v knize Dílo národů  - Příprava na kapitalismus 21. století o téměř sto let později ukazuje, kam až by mohla tendence k ekonomické segregaci vyrůstající z investování do společenské pozice vést:

"Symboličtí analytikové se budou snažit lišit od zbytku obyvatelstva svými globálními kontakty, dobrými školami, příjemným životním stylem, skvělou zdravotní péčí a dostatečným množstvím bezpečnostních strážců. Dokončí tak své odtržení od americké Unie. Obce a městské enklávy, v nichž žijí, a symbolickoanalytické zóny, v nichž pracují, se nebudou ničím podobat zbytku Ameriky. Nebude mezi nimi existovat žádné přímé spojení. Nejchudší občané Ameriky budou zatím izolováni ve svých městských a venkovských enklávách, v nichž bude vládnout zoufalství. A stále větší část mladých mužů bude plnit americká vězení. Zbytek obyvatelstva, který bude postupně chudnout, bude mít pocit, že se žádný z těchto trendů nedá změnit." (Reich 1995 s. 335.)

Životaschopnost a dravost pozičního investování je dána zejména tím, že vede ke vnucené konkurenci. K tomu dále přispívá skutečnost, že poziční investování využívá nedokonalostí vývoje lidských preferencí (prožitkového mechanismu), je založeno na "spojení příjemného s užitečným" (přesněji v ekonomickém smyslu – výhodným), vytváří skupinovou psychologii, včetně silných konvencí a destruuje předpoklady fungování kapitálového trhu v oblasti investování do lidských schopností. Nepřímo pak vyvolává potřebu sociálně orientovaného přerozdělování a determinuje v oblasti společenského vědomí předpoklady pro takový výsledek veřejné volby, který vede k tendencím rozšiřovat sociálně orientované přerozdělování. Tím rozšiřuje i oblast, ve které lze prostřednictvím pozičního investování dosahovat výhody.

Lze si představit, jak tento fenomén vznikl. Při vytváření majetkového portfolia mají domácnosti tendenci upřednostňovat příjemné (to je dáno setrvačností vývoje lidské prožitkové struktury, např. v určitém věku s oblibou souložíme, aniž by si tento akt kladl vždy za cíl rozmnožit potomstvo, nebo lovíme zvěř, aniž bychom tak činili z hladu). Fenomén prestižní spotřeby ukázal, že lze spojit "příjemné s užitečným", upřednostňovat příjemné a současně tím dobývat společenskou pozici, která umožňuje získat společenské kontakty, přístup k informacím apod. a stává se tak předpokladem dosažení budoucího příjmu. Umožňuje rovněž vyloučit ty, co "na to nemají", z konkurence.

Kvaziproduktivní spotřeba se historicky vyvinula ze spotřeby neproduktivní. V dějinách vždy existovaly domácnosti, které dosahovaly vysokých příjmů a ty nedokázaly produktivně využít. Původně neproduktivní spotřeba statků pořizovaných z těchto výdajů spontánně vytvořila určité konvence, působila na vytváření společenské pozice, vyvolávala imitační efekty a následně i záměrné investování do společenské pozice.

Současná ekonomická teorie narazila na řadu příkladů toho, jak investice do společenské pozice ovlivňují transakční (směnné vztahy) a jak je výnos do společenské pozice dosahován (k jejich popisu používá pojmy jako "poziční statky", "dobývání renty", "asymetrie informací", "bariéra rozpočtového omezení domácností" a její využívání či spíše zneužívání při vytváření a prohlubování "ekonomické segregace" atd.). Polarita investování do schopností a investování do pozice významným způsobem obráží problémy současného vývoje společnosti. V jednom i druhém případě taková investice vynáší, ovšem původ výnosu je odlišný:

- V prvním případě člověk se svými schopnostmi něco vyprodukuje, výnos z investic do jeho schopností tak má reálnou protihodnotu. Z ekonomického hlediska se jedná o "hru s kladným součtem". Všude tam, kde taková situace vzniká, se nabízejí možnosti paretovských zlepšení.

- Ve druhém případě umožňuje společenská pozice dosáhnout přerozdělení zisků ve prospěch toho, kdo má tuto pozici výhodnější. Z ekonomického hlediska se jedná o "hru se záporným součtem" (tj. pokud si má někdo zvýšit užitek, musí se užitek někoho druhého snížit, přičemž se současně snižuje alokační efektivnost systému).

Investováním do společenské pozice jsou nejvíce ovlivnitelné transakční vztahy v oblasti finančních trhů, směnné vztahy založené na dělbě budoucích výnosů. Ty mají totiž velmi komplikovanou strukturu a jak ten, kdo poskytuje investiční prostředky (a poptává investiční příležitosti), tak ten, kdo poskytuje investiční příležitosti (a poptává investiční prostředky), trpí deficitem informací. Mj. právě proto, že finanční trhy jsou "zamořeny" investováním do společenské pozice, vyskytuje se v této oblasti (v lokálním i globálním měřítku) značné množství negativních jevů a k finančním trhům (jejich společenské funkci) panuje značná nedůvěra, ne-li averze. Žádné "přerozdělování zisků" ovšem problém neřeší. Již proto, že druhou oblastí, kde se nejvíce projevují důsledky investování do pozice, jsou transakční vztahy mezi soukromými a veřejnými subjekty. Existuje jediná cesta, která umožňuje "vytlačit" investování do společenské pozice a která umožňuje zlomit trend "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých", prohlubování ekonomické segregace společnosti apod. – a to je cesta vytvoření podmínek, za kterých bude možné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje schopností lidí.

Jak si ukážeme dále, dochází k prorůstání sociálních sítí (konexí, známostí) založených na výše popsaném pozičním investování se sociálními sítěmi, které mají podobu struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. (Kdy – mj. – se právě porušování obecně přijatých zásad stává zdrojem majetku, který investování do společenské pozice umožňuje.) Proto je reálné řešení problémů mnohem obtížnější, proto je potřeba velmi silná a elegantní teorie a proto každý, kdo pochopí, o co jde, bude hrát při prosazení reforem umožňujících řešit současné problémy významnou roli.

Uvedeme některé významné kontexty pozičního investování:

1. Poziční investování, též investování do společenské pozice je přeměna majetkové (příjmové) výhody ve výsadu (privilegium). Jedná se o investování, od kterého je očekáván budoucí výnos na základě omezení možnosti využití investičních příležitostí, kterými disponuje někdo jiný.

2. Vystupuje v polaritě s investováním do schopností.

3. Existuje velké množství nejrůznějších forem pozičního investování od méně nebezpečných až k velmi destruktivním:

- okázalá spotřeba – móda, sledování módních trendů,

- luxus a demonstrace luxusu jako "rozpoznávací znamení",

- právní nejistota, právní zmatečnost a růst role placených právníků (vyhrává nikoli ten, kdo má věcnou pravdu, ale kdo si může dovolit lepšího právníka),

- snižování úrovně bezpečnosti a "vyselektování" těch, co v dané oblasti nejsou sto zajistit svoji bezpečnost,

- prestižní klubová spotřeba,

- zbrojení a uzbrojování, hrozba použití síly a použití síly.

Ve všech hrách spojených s pozičním investováním vyhrává ten, kdo je schopen investovat více. Druhý ztrácí buď vše, nebo alespoň část toho, co měl, a to jak v průběhu hry (to, co sám investuje do společenské pozice), tak zejména v důsledku prohry.

4. Důsledkem pozičních her je ekonomická a následně i sociální segregace společnosti, selhávání liberální demokracie, kdy vítězství ve volbách si lze zajistit formou investování do takových forem společenské pozice jako je:

- image pěstované prostřednictvím reklamy,

- ovládání veřejného mínění sdělovacími prostředky,

- korumpováním institucí,

Apod.

Poziční investování vede k prohlubování ekonomické (sociální, komunikační, vlivové...) segregaci společnosti.

5. Rozvoj odvětví produktivní spotřeby předpokládá vytvoření rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatňování lidských schopností (lidského kapitálu). Investování do společenské pozice působí přímo proti tomuto základnímu přirozenému trendu vývoje společnosti, podlamuje základ ekonomiky založené na roli produktivních služeb.

6. Právě tak, jako lze rozlišit investování do společenské pozice a investování do schopností, lze rozlišit:

- poziční a schopnostní potřeby,

- poziční a schopnostní spotřebu.

Mezi důsledky poziční a schopnostní spotřeby je zásadní rozdíl:

- Schopnostní spotřeba minimálně zatěžuje přírodní prostředí, schopnostní potřeby lze uspokojovat s nulovými či minimálními nároky na přírodní zdroje, současně však uplatnění schopností (formou zvýšené inovační aktivity) vede k úsporám přírodních zdrojů. Tj. schopnostní spotřeba dělá ekonomický růst trvale udržitelným.

- Poziční spotřeba je naopak zpravidla spojena se spotřebou značný přírodních zdrojů a někdy působí na přírodní prostředí přímo katastroficky. Navíc v jejím důsledku dochází ke snižování inovační aktivity.

7. S tím souvisí to, co lze nazvat "paradox pozičního investování": Poziční spotřeba (právě ona na rozdíl od schopnostní spotřeby) dělá ekonomický růst omezeným. Převaha poziční spotřeby ve společnosti vede k tomu, že dříve nebo později bude muset dojít k boji o omezené zdroje, což vede k tomu, že je nutné stále více posilovat poziční investování, aby nedošlo k prohře v tomto boji. – Tragickému vyústění tohoto typu společenského vývoje se lze vyhnout vytvořením společenských podmínek (spojených s vyšší mírou rovnosti příležitostí a omezením pozičního investování), za kterých budou základem ekonomiky produktivní služby.

8. Právě v konkurenci o získání prostředků pozičního investování došlo k rozbujení fenoménu porušování obecně přijatých zásad, k plné destrukci "zvyklostí", oligarchizaci společnosti, která neustále překračuje meze toho, co je považováno za "přijatelné". Současně došlo i k propojení sociálních sítí založených na dvou typech nejsilnějších afinit:

- Afinit vycházejících z pozičního investování.

- Afinit vzniklých na základě informace o porušování obecně přijatých zásad (a s tím souvisejícím vzájemným vydíráním, krytím a protěžováním).

(Poslednímu bodu je věnována následující subkapitola.)

5.3. Propojení pozičního investování a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad

Při "čtení" společenské reality prostřednictvím obecné teorie je velmi důležité volit správnou posloupnost kroků. Velmi obecný a velmi jednoduchý model, pokud je správně zvolen, pak umožní formou postupného rozšiřování a konkretizace identifikovat to nejdůležitější.[1]

Vyjdeme z toho, že prakticky v jakémkoli společenství lidí (na pracovišti, v instituci, neformálním společenství apod.) mohou vznikat koalice za účelem získání výhod pro ty, kteří (pokud vytvoří koalice s dostatečným vlivem v daném společenství) jsou členy této koalice, a to na úkor těch, kteří členy koalice nejsou.

Pro jednoduchost budeme uvažovat, že toto společenství je tvořeno třemi osobami (v terminologii teorie her hráči).[2] Pokud každý z nich má stejný vliv na rozhodování v systému, pak pokud dva z těchto hráčů vytvoří koalici, mohou rozhodovat v rámci možností o rozdělení výplat v daném systému. Pokud definujeme množinu možných rozdělení výplat, tak (za velmi obecných podmínek, které odpovídají relevantním případům v praxi) každý hráč musí v každé ze dvou dvoučlenných koalic, do kterých může vstoupit, požadovat stejnou výplatu. Pokud by totiž požadoval vyšší výplatu, vytvořila by se koalice ostatních dvou hráčů. Tím jsou určena tři možná rozdělení výplat, která mohou vzniknout se stejnou pravděpodobností (pokud na systém nepůsobí vnější vlivy).[3]

Nyní předpokládejme, že na systém působí vnější vlivy v podobě afinit (vztahů spřízněnosti) mezi hráči. Hráči k sobě mohou mít pozitivní afinity (sympatie) či negativní afinity (antipatie). Tyto afinity mohou být jednostranné či oboustranné. Tyto afinity mohou předurčit vznik koalic. Pokud např. jeden hráč ke druhému chová pozitivní afinitu a jiné afinity v systému nejsou, vznikla by při stejném rozdělení výplat, jaké by odpovídalo množině tří možných rozdělení bez uvažování afinit, koalice hráče, který má pozitivní afinitu k druhému hráči, a toho hráče, ke kterému má tento hráč afinitu.

Predeterminování koalic afinitami ovšem platí pouze v případě původní množiny tří možných, stejně pravděpodobných výplat. Pokud se hráč, který by se pod vlivem působících afinit ocitl mimo koalici, vzdal části své výplaty, může se obnovit situace, kdy jsou všechny tři možné koalice stejně pravděpodobné. Tj. pokud budeme afinitu považovat za dodatečnou výplatu k výplatě získané v původní hře, můžeme určit i velikost výplat v případě, že působí afinity mezi hráči. Takto lze mj. ocenit cenu, kterou má pro hráče účast v různých sociálních sítích, které ovlivňují tvorbu koalic v různých společenstvích.

Doposud neděláme nic jiného než to, že velmi prostě formulujeme určitý koncept, kterým lze nahlížet to, jak se vytvářejí koalice v různých společenstvích pod vlivem vnějších vlivů (v daném případě afinit, které mohou vznikat jak na základě přirozených sympatií či antipatií, ale např. i pod vlivem různých sociálních sítí). Nyní se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Totiž vymezení podmínek, za kterých je působením afinit koalice predeterminována, tj. kdy nelze ústupkem v rozdělování výplat vykompenzovat vnější vliv. Jaké předpoklady musí být splněny, aby ten, kdo by se jinak ocitl mimo koalici, mohl formou kompenzace (snížením své výplaty) zůstat ve hře (tj. měl stejnou pravděpodobnost na účast ve vítězné koalici jako ostatní hráči)? V logice věci se jedná o následující dva předpoklady:

1. Musí být o příslušných afinitách informován.

2. Musí mít možnost vzdát se části své výplaty, kterou by měl v původní hře (tj. ve hře, ve které se neuvažuje vliv afinit).

Připomeňme si nyní fenomén investování do společenské pozice, resp. fenomén pozičního investování. Jedná se pořizování statků (včetně služeb), které umožňují demonstrovat vyšší příjmovou majetkovou pozici a na základě toho vytvářet pozitivní afinity mezi těmi, jejichž příjem umožňuje tyto statky pořizovat. Na základě pozičního investování se vytváří určitá společenská segregace, tj. nerovnost příležitostí při využívání investičních příležitostí.

Jakmile při predeterminování koalic působí afinity založené na pozičním investování, je vyloučena možnost kompenzovat tyto afinity ústupkem ve velikosti vyjednávané výplaty. Nižší příjem je totiž právě to, co člověka vyřazuje z účasti v síti pozitivních afinit založených na pozičním investování. Tj. v případě afinit vznikajících na bázi pozičního investování dochází k výraznému predeterminování koalic.

Aplikace modelu vycházejícího z teorie her umožňuje odhalit ještě další a významnější faktor predeterminující vznik koalic. Ve snaze získat prostředky pro poziční investování více či méně často dochází k tomu, že někteří hráči porušují obecně přijaté zásady (morální zvyklosti, zákony apod.), aby pro sebe získali jednostrannou výhodu. Tento společenský jev se modeluje hrou typu Tragédie společného. Hráči, kteří porušují obecně přijaté zásady, se vystavují riziku, že v případě, pokud budou přistiženi, vůči nim budou uplatněny sankce (budou potrestáni).

Empirický výzkum na základě modelu se zabýval mj. i otázkou, co udělá hráč, který ve hře typu Tragédie společného (společné pastviny či společné zásoby vody) zjistí, že jiný hráč porušil obecně přijaté zásady. Většinou se uvažují alternativy – a) oznámí to ostatním, b) začne rovněž porušovat obecně přijaté zásady, c) neudělá nic. Existuje však ještě jedna možnost, jak se hráč, který zjistil porušování obecně přijatých zásad, zachová. Totiž to, že začne hráče porušujícího obecně přijaté zásady vydírat. Návazně na to i krýt, příp. protěžovat v rámci institucionálních struktur. Vztahy vydírání, krytí a protěžování bývají vzájemné. Podstatné je, že afinity, které na tomto základě vznikají, nelze vykompenzovat ústupkem ve výplatě, a to právě proto, že o nich nejsou ostatní hráči informováni.

Jakmile se v určitém společenském systému rozbují vztahy vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad, snižuje se pro určitou část hráčů riziko, že budou odhaleni a potrestáni. Naopak. Podmínkou toho, aby se někdo stal součástí sítě afinit, která predeterminuje vznik koalic v různých společenstvích lidí (včetně různých institucí a to i těch, které mají bránit porušování obecně přijatých zásad), je právě to, "aby se na něho něco vědělo", tj. aby se porušení obecně přijatých zásad dopustil. V této situaci dochází k prorůstání institucionálního systému společnosti tím, co jsme nazvali strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.[4]

Podstatný výsledek úvah odvozených od modelu predeterminování koalic pod vlivem afinit a modelu vycházejícího ze hry typu Tragédie společného je, že za určitých podmínek může ve společnosti dojít k tomu, že na sítě afinit vznikajících na bázi pozičního investování, naváže tvorba sítí finit založených na vzájemném vydírání, krytí a protěžování v důsledku toho, že určitá část hráčů o sobě vzájemně ví, že porušují obecně přijaté zásady, zatímco většina ostatních hráčů tuto informaci nemá.[5]

Hlavní problém, který v důsledku toho vzniká, souvisí s otázkou, proč se v současné době tak obtížně prosazují trendy směřující se společnosti založené na produktivních službách. Pro její vznik je totiž nezbytné vytvoření určité míry rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Propojení pozičního investování a působení struktur založených na vzájemném krytí rovnost příležitostí, a to právě v dané oblasti, podstatným způsobem omezuje. Jedná se hlavní bariéru naplnění pozitivní vize.

K překonávání této bariéry je nezbytným a hlavním předpokladem přesné teoretické uchopení dvou problémových okruhů:

1. Obsahu přeměn souvisejících s přechodem k ekonomice založené na produktivních službách, nové kvalitě i nových možnostech dynamického růstu na tomto základě. Formulování a propracování pozitivní vize a její konkretizace do podoby konkrétních vzájemně provazujících reforem vycházejících z konkrétně daných podmínek jednotlivých zemí.

2. Bariér, které jsou vytvářeny propojením sítí, které vznikají na bázi pozičního investování a vzájemného krytí porušování obecně přijatelných zásad. Vytvoření teoretického konceptu, který umožňuje "zviditelnit" podstatné aspekty současného dění, pojmenovat standardní situace. Na základě toho posílit osvětové a expertní funkce ekonomické teorie při ochraně a zvýšení efektivnosti institucionálního systému společnosti (obnově narušeních funkcí státu).

Teorie, zejména její politickoekonomická část, má v této oblasti nezastupitelnou roli. Bez ní jsou jakékoli pokusy o řešení současných problémů předem ztracené. Z toho vyplývá i zodpovědnost, kterou v dané oblasti má.

(Pokračování další částí)



[1] Následující pasáže jsou populární formou výkladu matematického modelu publikovaného v pojednání O. Černíka a R. Valenčíka (2013) a dalších. Nejde však jen o verbální vyjádření matematických výsledků, ale i o postižení některých klíčových momentů společenského dění, které je na jedné straně nad rámec matematických prostředků, na druhé straně se bez nich neobejde.

[2] Předpoklad, že se jedná jen o tři hráče je velmi omezující. Analýza v případě čtyř hráčů je podstatně náročnější. Nicméně pro naše účely je i případ tří hráčů dostačující.

[3]Tento případ velmi podrobně analyzují Neumann-Morgenstern ve své klasické práci a množinu tří možných rozdělení nazývají vnitřně a vnějšně stabilní množinou. Těchto množin je v takovém systému více, toto je ovšem jediná s konečným počtem prvků a je to i jediná diskrétní množina tohoto typu.

[4] Pojem "struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad" považují někteří za příliš dlouhý. Pokud však chceme vyjádřit, jak tento fenomén vznikl, ukázat jeho souvislost s hrou typu Tragédie společného, pak nezbývá, než je používat v rozvinuté podobě.

[5]Nelze pochopitelně doložit statickými údaji, a to právě proto, že se hráči vzájemně kryjí. Lze doložit kazuisticky, tj. popisem různých případů, kdy dochází k dysfunkcím institucí zjevně v důsledku penetrace institucionálního systému strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Existence struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad o sobě dává vědět vždy, když dochází ke konfliktu mezi těmito strukturami a když se někdo, kdo působí v některé z nich, dopouští indiskrece. Následně pak dochází k tlumení indiskrece, při které koordinovaně působí ostatní struktury tohoto typu. Podrobnějšímu popisu mechanismu tlumení indiskrece se budeme věnovat v další části.

Velké množství příkladů, kde je na příkladu analýzy různých kauz doloženo, že institucionální systém ČR i jiných zemí je podstatným způsobem ovládán výše uvedeným typem struktur najdeme na blogu http://radimvalencik.pise.cz.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář