Radimvalencik | R2017/044/M: Jurásek: Postavení důchodců/2

Další podklad k monografii Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem je z pera Miroslava Juráska. Uveřejňuji první část jeho příspěvku, do které zařazuji i přehled teoretické literatury, o kterou se autor opírá. V navazující hlavní části (kterou uveřejním zítra) budu pokračovat analýzou spotřeby seniorů a formulováním závěrů.

Druhá část:

Spotřebitelské chování českých seniorů pohledem teorie životního cyklu - 2. část

Miroslav Jurásek

Spotřeba seniorů v ČR v číslech

Jak vypadá typický český důchodce (pro zjednodušení předpokládejme je starší 65 let)? Poněvadž spotřeba je limitována disponibilním důchodem, je dobré se nejdříve podívat, z čeho je krytá jejich spotřeba. Český důchodce nekryje své spotřební výdaje z příjmů, které mu plynuly z výdělečné činnosti, protože již zpravidla nepracuje: "ve srovnání se Západem chodí do práce jen zlomek seniorů"[1]. Naneštěstí se tak často děje nikoliv z jeho svobodného rozhodnutí či nižší pracovní morálky, ale z nedostatečných příležitostí (Petráňová – Mejstřík, 2013).

Na okraj poznamenejme, že důchodový věk je přesně oním obdobím predikovaným Johnem Maynardem Keynesem v jeho eseji "Economic Possibilities for our Grandchildren"[2] z roku 1930, kdy má přestat "hon za bohatstvím" a zvyšování sociálního statusu; senioři by se již měli plně věnovat svým neekonomickým činnostem, které pojímá Keynes jako užitečnější. V tomto chápání práce začíná být spíše způsobem seberealizace.

V současné době jsou zatím podmínky pro práci důchodců (+65) vytvořeny především ve velkých městech (Koťátková 2016). Do budoucna (a plně v souladu s Keynesovou predikcí) by situaci mohl řešit systém zkrácených lidí, který již nyní podporuje zaměstnanost starších osob (Řezníčková 2016).

Čeští důchodci jsou tak ve velké míře nuceni vyjít s tím, co jim poskytne stát; zhruba 93% (viz Zajíčková – Zajíček 2016) příjmů důchodců jsou tvořeny systémem důchodového zabezpečení. Jak je vidět, domácnosti českých důchodců jsou neúměrně závislé na vládě.

V tomto ohledu se však situace mění. Současní třicátníci neočekávají od státu téměř nic, podle vlastního mínění (Traxler 2016) o "důstojné stáří" se budou muset postarat sami a během aktivního pracovního života si našetřit dostatek finančních prostředků. Traxler (2016) doporučuje k udržení si životní úrovně i v důchodovém věku odkládat si 10% ze svého příjmu po celou dobu výdělečné činnosti, což lze ilustrovat následujícím obrázkem.

Zdroj: Traxler (2016)

Ale ani s pomocí státu (tj. při poskytování penzí, které jsou mnohem vyšší než ty, jaké očekává generace dnešních třicátníků) se seniorům nedaří udržet si životní úroveň, jak se uvádí ve studii Z. Pernese (2014). Reálná spotřeba tzv. nezbytných výrobků a služeb poklesla o 41%; na důstojný život českému důchodci jeho důchod nepostačuje, proto si musí buď přivydělávat (v českém prostředí se tak ale neděje, jak bylo ukázáno dříve), anebo spotřebu krýt z jiných zdrojů, např. odprodejem dříve nastřádaného majetku (v tom horším případě) či úsporami.

Nicméně realita je taková, že u řady českých domácností příjem v produktivním věku není dostatečný k tomu, aby se mohly vytvářet rezervy na stáří: zhruba pětina českých domácností má problém vyjít se svým příjmem. V případě domácností seniorů bez pracujících má problém vyjít se svými příjmy (tj. i včetně dřívějších úspor) až třetina z nich (Bedřichová 2016). Tato situace je o to tíživější, že senioři již nemají možnost (anebo jen v omezené míře) vstoupit na trh práce a zlepšit své ekonomické postavení. Do budoucna se dá předpokládat, že tato otázka bude představovat pro českou vládu velmi palčivý sociální problém.

Tento stav nedokážou vykompenzovat jiné české domácnosti, které jsou naopak schopné generovat úspory, což ale závisí na počtu členů v domácnosti (osamělým důchodcům se žije hůře), na zdravotním stavu jejich členů a na tom, zda stále pracují (aspoň někdo z této domácnosti). Pro specialisty na marketing je bezesporu cennou informací to, že domácnosti seniorů se stávají významnou skupinou spotřebitelů na trhu: jejich schopnost spotřebovávat tzv. zbytné statky (tj. mobily, počítače, zahraniční dovolené) roste (viz Zajíčková – Zajíčková 2016); tento trend se bude do budoucna nejspíše ještě prohlubovat čili spotřeba (alespoň u části domácnosti seniorů) nemusí nutně klesat.

Závěr

I když je možné z důvodu výše řečeného odmítnout teorii životního cyklu jako nefunkční, její vypovídající hodnota spočívá v něčem jiném. Lidé bezesporu projektují svou spotřebu do budoucnosti. Faktory jako současné a budoucí bohatství (složené z bohatství v podobě lidského kapitálu a ostatního bohatství jako třeba akcie, nemovitosti), současný a budoucí příjem, pravděpodobné zajištění ve stáří atd. jsou brány do úvahy a jedinec se na jejich základě rozhoduje o svém spotřebitelském chování nyní i v budoucnosti.

Aniž si to možná uvědomují, i finanční poradci nepřímo vycházejí z teorie životního cyklu, když svým klientům radí, kolik si uspořit na důchod, aby nesnížili svou životní úroveň, tj. aby zachovali svou spotřebu, což v souladu s teorií životního cyklu znamená snahu o dosažení rovnoměrné spotřeby v průběhu celého života.

Jenomže tyto rady jsou často nerealistické a nad možnostmi řady domácností seniorů. Nepracující penzisté jsou sice nuceni žít z úspor (to je plně v souladu s teorií životního cyklu), nicméně k jejich střádání dochází často až v době těsně před odchodem do důchodu (dá se tedy očekávat, že jejich výše nemusí stačit k udržení si stabilní životní úrovně v důchodovém věku).

Jelikož u nikoliv zanedbatelného procenta nebyly během produktivního věku vytvořeny dostatečné finanční rezervy, k čerpání úspor nemůže ani dojít (to je v rozporu s předloženou teorií). V jiných případech jsou naopak úspory důchodci generovány, tj. tito senioři nespotřebují celý svůj disponibilní důchod, jak předpokládá teorie životního cyklu. To je možné přičíst prohlubující se majetkové nerovnosti, která se z produktivního věku bude přenášet i mezi seniory. 

(Pokračování dalším příspěvkem)