Radimvalencik | R2016/170: Diskuse LK: Blahout: Chyby v myšlení/2

Uveřejňuji další příspěvek v rámci diskuse před 19. ročníkem mezinárodní vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Autorem je Michal Blahout, pedagog a doktorand na VŠFS. Toto je druhá ze tří částí:

Behaviorální ekonomie a chyby v lidském myšlení – 2. část

Michal Blahout

Úvodní poznámka:

Cílem tohoto pracovního textu je upozornit na některé časté chyby v lidském myšlení, a to zejména v souvislosti s otázkami kultivace lidského kapitálu.

Ukotvení:

Tato chyba spočívá v tom, že když se člověk setká s něčím novým (věcí, jevem, osobou) tak si o této věci udělá první dojem, se kterým bude v budoucnu danou věc vždy poměřovat. Pokud je uveden nový statek na trh za určitou cenu. Lidé se dosud s podobným produktem nesetkali a tak nemají představu, kolik by mohl stát. Pokud je cena nastavena vysoko, tak si ho lidé zafixují jako luxusní statek a když se později objeví za nižší cenu, tak mají pocit, že si kupují levně něco drahého. (např.: zaváděcí cena 20 000, druhá cena 15 000). Pokud by původní, zavádějící cena byla nastavena nižší například na 10 000 a následně zvýšena na 15 000, tak by lidem přišlo, že si kupují draze něco levného. I když se bude jednat o ten samý statek za tu samou cenu (15 000), tak v případě první varianty ho lidé budou kupovat více.

Příklad:

Tohle je pozorovat na příběhu Jamese Assela, který se živil jako prodejce klasických perel. Jednou se rozhodl ve Francii prodávat i černé perly, které jsou co do počtu vzácnější, ale na pohled vypadají hůře. Tedy nasadil nízkou cenu (v porovnání s klasickými perlami) a doufal, že je tak prodá. Leč nikdo je nekupoval. Lidé si je zafixovali jako levné a podřadné zboží. Následně se přesunul do New Yorku, kde tytéž perly začal nabízet za vysokou cenu a udělal jim reklamu, jako velmi drahému a luxusnímu zboží. V této situaci začali lidé tyto perly kupovat. Přestože se jednalo o stejný produkt, byla ochota lidí perly kupovat závislá na tom, jak byly uvedeny.

Pokud by lidé opravdu jednali racionálně, zvažovali by užitek z těchto statků, tak by nemělo záležet na jejich prezentaci. Můžeme argumentovat, že lidé mají užitek z pocitu luxusu, který si koupí těchto perel dopřávají.

Je tedy faktem, že když kupujeme nový produkt, tak cena, za kterou ho koupíme, se stává měřítkem pro všechny ostatní ceny.

To se dá ověřit experimentem, o který jsem se pokusil, ale moc se mi nepovedl. (Neměl jsem se ptát, kolik byste byli ochotni zaplatit, ale abyste odhadli cenu.) kdy se vyzvou účastníci, aby si napsali na papír poslední dvojčíslí svého rodného čísla. Už jenom toto stačí, aby ti s vyšším dvojčíslím hádali i vyšší cenu. Protože toto číslo se stane jakousi kotvou, v jakých rámcích budeme vůbec uvažovat.

Toto můžeme zkusit otestovat na experimentu, kdy studentům ukážeme nějakou věc a řekneme jim cenu (jednou nízkou a jednou vysokou). Pak studentům řekneme, že už se to nedá sehnat a vyzveme je, ať napíši cenu (rozmezí), za kterou by byli ochotni danou věc koupit. Nebo jim ukázat věc podobnou i s cenou a nechat je cenu odhadovat.

Další možností je nechat studenty hádat váhu předmětů, kdy je rozdělíme do dvou skupin, přičemž v jedné skupině bude první hádat velkou váhu a v druhé váhu malou. Pak porovnat výsledky, zda se ostatní nechali ovlivnit odhadem prvního.

Podobně je to i v jiných situacích. Pokud se někdo uvede jako ten chytrý, který umí dobře poradit, tak od něj budou lidé rady přijímat mnohem ochotněji, než u někoho jiného.

Pokud člověk hraje poprvé nějakou hru, tak jeho první výsledek ukotví, jak bude vnímat své schopni v hraní dané hry v budoucnu. Pokud jeho první hra bude skvělá (třeba díky náhodě), tak mu pozdější průměrné výsledky přijdou jako špatné. Když jeho první hra bude fiasko, tak mu pozdější průměrné výsledky přijdou jako úspěch a bude z nich mít větší užitek.

Každá generace má svůj oblíbený hudební žánr a nelíbí se jí žánry generace následující. Tedy jaký bude mít člověk oblíbený hudební styl, záleží na době, ve které se narodil. První hudba, kterou si oblíbí se tak stává kotvou, se kterou bude poměřovat ostatní styly, se kterými se v budoucnu setká.

Dabing a původní znění. Pokud někdo viděl film či seriál v původním znění, tak mu přijde dabing jako špatný. Stejně tak naopak. Pokud člověk viděl film či seriál nejdříve v dabované verzi a posléze v původním znění, tak mu původní znění přijde jako špatné. Stejně tak když existují dvě dabingové verze ke stejnému filmu, tak se člověku bude líbit víc ta, kterou uslyší jako první.  To by se opět dalo experimentálně ověřit, kdy rozdělíme pokusné subjekty na dvě skupiny a pustíme jim krátký film, který bude mít dvě dabingové verze. První skupině pustíme nejdříve verzi A a pak verzi B a druhé skupině nejdříve verzi B a pak verzi A. Pak se jich zeptáme, která verze byla lepší. Každá skupina pak bude preferovat tu, kterou slyšela jako první.

Extrémní myšlení:

Lidé často uvažují v extrémech. Například někteří lidé jsou obrovskými zastánci EU a přijmou cokoliv, co v Bruselu vyplodí. Pak jsou tu tací, kteří jsou zarytí odpůrci a nepřiznají EU ani oprávněnou zásluhu. Někteří lidé tedy nezvažují, zda má něco pozitivní a negativní implikace, ale jsou buď zásadně pro, nebo proti. Pokud přijde někdo byť s malou a konstruktivní kritikou, tak je hned zavržen a odsouzen jako zastánce opačného názoru.

Když se člověk v nějakém extrému zklame, tak se často místo revize chyb uchýlí k druhému extrému. Přičemž každý extrém je špatný. Před první světovou válkou ve společnosti převládala touha po válce, která vyústila v první světovou válku. Tento extrém vedl k ničivé válce a účastníci jí byli tak otřeseni, že se uchýlili k druhému extrému, zabránit válce za jakoukoliv cenu, (politika appeasementu) což opět vedlo k válce. Kdyby se mocnosti nebály rozpoutání další války a rázně zakročily, nemuselo k druhé světové válce dojít.  Stejně tak období po první světové válce bylo charakteristické výrazným, až extrémním nacionalismem, což mělo vliv na rozpoutání druhé světové války. Poválečné období až do současnosti je zase charakteristické druhým extrémem a to je potírání vlastenectví, ba snaha postavit ho mimo zákon a to povede zase k válce. Přičemž rozumný způsob je použít vlastenectví k asertivnímu sebeprosazení a obraně, ale ne k ospravedlnění útlaku jiných. Každý extrém je špatný. I extrémní dobro vede ke zvrácenosti.

Jedním extrémem je považovat se za nadřazený nad ostatními, druhým extrémem je nehájit si své.

Tyto extrémní postoje mají dopady na vnímání reality. Například když se dva lidé koukají na stejný zápas, přičemž každý je zarytým fanouškem jiného klubu. Pokud dojde ke sporné situaci, tak i když oba sledovali stejný zápas a viděli to samé, tak jeden bude přesvědčený, že došlo k porušení pravidel a druhý, že nikoliv. Nejde o to, že by jeden lhal, ale o to, že oba vnímají tu samou věc rozdílně díky jejich postojům.

To se pak přenáší do vyšších rovin, třebas do hledání schody na úrovni politiky či mezinárodní vztahů, kdy lidé jednu a tu samou věc vnímají rozdílně. Pak lze jen těžko najít shodu. Například ústupek území bude jedna strana vnímat jako přehnaný a druhá jako nedostateční.

Extrémní myšlení také projevuje předpokladem extrémního vyznění myšlenek. Pokud člověk prohlásí, že by cizinci neměli mít stejná práva jako občané nebo že bychom si měli více hájit své zájmy, tak je hned považován za rasistu a nejradši by všem ostatním udělal to, co Fašisté Židům. Na druhou stanu když někdo řekne, že bychom měli více pomáhat je hned považován za podporovatele migrace. Tedy když někdo přijde se střízlivým pohledem na problematiku, která bude mít něco z obou extrémů, bude považován zastánci každého extrému za zastánce extrému opačného.

"Co je pro jednu moc, to je pro druhou málo."

Když člověk prohlásí, že by byl pro svobodný Tibet, tak je z něj hned zastánce lámaismu.

(Pokračování další částí)