Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Uveřejňuji další příspěvek v rámci diskuse před 19. ročníkem mezinárodní vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Autorem je profesor Pavel Sitůček. Příspěvek vychází z knihy Václava Klause a je mimořádně aktuální z hlediska toho, co je skutečná ekonomická věda a jakou by měla či může sehrát (toto je druhá část):
Aby ekonomická věda (a její dějiny) nebyla lidovou tvořivostí resp. sluníčkářským kejklířstvím - 2. část
Pavel Sirůček
Ad: Klaus, V.: Velcí ekonomové jsou mou inspirací. Publikace č. 22/2015. Praha: Institut Václava Klause, 2015. 184 s. ISBN 978-80-7542-005-3 (tištěné vydání) & další texty V. Klause.
II.
Bližší informace upřesňují, že T. Sedláček se měl umístit na 87. místě v evropské (tedy nikoli globální) části žebříčku, přesněji v kategorii německy mluvící oblasti. Bezpochyby velmi obratný rétor a komerčně značně zdatný podnikatel se svou sebeprezentací, kabaretní bavič a pro někoho i charismatický PhDr. T. Sedláček[i] tak předstihl například, mimo jiné, P. R. Krugmana a umístil se hned za J. E. Stiglitzem.[ii]
Autorovi těchto řádků naskakuje další parafráze: "Kdyby tak bylo více Klausů a méně ...". Potom by možná i úroveň ekonomické gramotnosti, třeba právě (a to zdaleka nejenom) v oblasti ekonomických teorií i autentické kritiky standardních ekonomických postulátů nebyla tak tristní, jako je – bohužel – tomu dnes.
K čemuž významně přispívá fatální absence alespoň minimální povědomosti ohledně dějin sociálně-ekonomických učení (jejichž znalost i výuka je pro pochopení ekonomie nenahraditelná), ale též dějin hospodářských, politických i obecných. Magisterští studenti ekonomie nejenže v řadě případů nikdy neslyšeli jména jako Smith, Mill, Marshall, Walras, Friedman či Keynes nebo Samuelson (o autorech a koncepcích mimo "hlavní proudy" už ani nemluvě), ale dokonce mnozí nedovedou ani zařadit do správného století události typu průmyslové revoluce, "Velké krize" či světových válek nebo nedávných otřesů finančních. A nezřídka ani nechápou, proč se mají "biflovat" něco, co přece lze snadno a rychle najít na internetu. Ovšem právě znalost historie je nezbytná k porozumění světu a přispívá i k pocitu sounáležitosti, v neposlední řadě včetně dnes tolik potřebného docenění národní identity.
Dramaticky klesající kvalita vzdělání – např. na vysokých školách ekonomického zaměření – je důsledkem celé řady různorodých faktorů. Za všechny namátkou připomeňme naprostou bezkoncepčnost a neplánovitost školských politik (kdy vzdělávání nekoresponduje se společenskými potřebami), minimálně problematické financování (např. právě vysokých škol, a to z hlediska objemu prostředků i efektivnosti a smysluplnosti jejich rozdělování) či související praxi "létajících profesorů", pověstnou čárkovací metodu za tzv. vědecké aktivity a publikace i pověstný tuzemský vědecký "kafemlýnek".
Dále zmiňme nebezpečný postmoderní relativismus (kdy naprosto stejnou váhu má mít informace o filozofii Aristotela i o kačeru Donaldovi), destrukci výuky zdaleka nejenom matematiky především na středních školách, pseudoliberální likvidaci povinných osnov či studijních základů (resp. bezbřehou liberalizaci obecně) a další neblahé tzv. nové trendy, neustále se zaklínající potřebami či osobností žáka. S přílišným důrazem na vymýšlení si, hraní, zábavu apod. i na možnost volby ohledně toho, co, a jak, se má vlastně studovat. S čímž úzce souvisí naivní experimenty s cílem údajného "učení bez námahy a pouze zábavou a hrou". Módou se stalo kritizovat naše školství za přílišný důraz na vědění a znalosti, které jsou ve skutečnosti naopak zcela nedostatečné. Tažení proti tzv. "biflování" je ve skutečnosti bojem proti učení se vůbec. Tzv. diskuze a neustálé debaty,[iii] tzv. eseje či prezentace tzv. vlastních názorů, bez adekvátních znalostí (které je ovšem nutno i pracně a namáhavě nabiflovat, což platí i ohledně ekonomických teorií) jsou však pouhým plytkým žvaněním, bez obsahu i významu. Všechno opravdu nelze "vygooglovat".
Žáci i studenti jsou dnes daleko drzejší,
[v] mnohem arogantnější i daleko méně vychovaní a současně více uzavření do umělého virtuálního světa. Škola jim přitom především neposkytuje náležitý řád. Pokud tento absentuje, mění se škola v pouhou "zábavnou instituci". A již negarantuje nejenom potřebné znalosti a vědomosti, ale v mnoha případech ani učební návyky, nezbytné pro další studium. Studenti přicházející na střední i vysoké školy jsou silně nevyrovnaní. Současně dnešní žáci a studenti, nezřídka s komicky hypertrofovaným sebevědomím, prosazují svá tzv. práva na cokoli a přitom obvykle naprosto přehlížejí jakékoli povinnosti. Svoboda je zaměňována za neukázněnost a nevychovanost. I touha po vzdělání je v současnosti obecně menší, než např. v 90. letech minulého století. Společnost jako celek nebezpečně hloupne – což může být v dimenzích integrované Evropy umocněno "naředěním" obyvatelstva migrací – a stále méně jejích členů je do formování společnosti či do politiky smysluplně zapojeno. Svět se přitom jeví stále složitější, přibývá informací (včetně záplavy informačního spamu) a orientace v rychle se měnícím světě je pro stále větší počet lidí pořád obtížnější. Z národa se stává atomizovaná, levná síla, která nezná (zdaleka nejen) historii, nezná potřebné souvislosti a světu nerozumí.
Nikoli nepodstatnou roli hraje pokračující nebezpečné zpochybňování jakýchkoli autorit. Kantor dříve požíval u rodičů (i dětí) adekvátní autority a měl i náležitou prestiž. V "nové" době nikoli, spíše naopak. Stále klesající statut učitelské profese souvisí samozřejmě i s platovým podhodnocením. Nicméně je třeba si uvědomit, že zvýšení platů učitelů okamžitě kvalitu výuky nezvýší. Významnější je proto skutečnost, že žáci už dnes nejsou žáky, studenti studenty, nýbrž nesmyslně jde o přehnaně hýčkané "klienty". Pokud tito něco neumí či neznají, vina je vždy automaticky pouze na straně vzdělávací instituce a kantora.
[vi] O to více je v současnosti nezastupitelná a významná osobnost učitele. Skutečných osobností, a následováníhodných vzorů, se však bolestně nedostává.
Negativní roli sehrává snaha o povinnou inkluzi "za každou cenu". Nejenom, že jde o projekt nepřipravený, ale i samotná idea je nešťastná, pochybná a silně diskutabilní.Pokrytecká a především iluzorní představa, že v jedné třídě budou šťastně prosperovat naprosto všichni žáci bez rozdílu, způsobí, že ve skutečnosti budou trpět handicapovaní i nehandicapovaní. A rodič, který své např. talentovanější dítě nebude chtít nechat stresovat, trpět a zaostávat začne poptávat instituce soukromé ...
[i] Tituly psány dle ies.fsv.cuni.cz/... [cit. 24. 12. 2015]. Zřejmě disertaci stále neobhájil ...
[ii] Ve zmíněném, 122 členném, "německém" žebříčku coby "ekonomové" figurují: 10. A. K. Sen, 18. N. Paech, 26. M. Yunus, 31. A. Ockenfels, 35. H. W. Sinn, 38. B. Weder di Maurová, 50. T. Straubhaar, 72.-73. G. Schwarz, 74,-75. A. Falk, 76.-78. E. Fehr, 84.-85. U. J. Heuser, 86. J. E. Stiglitz, 87. Tomáš Sedláček, 92.-94. H. Ch. Binswanger, 96.-97. A. Brunetti, 100. G. Faltin, 107.-108. P. R. Krugman, 109.-110. P. Bofinger, 119.-120. F. Malik a 121. J. Weidmann. Na "stupních vítězů" se zde seřadili politik E. Snowden, architektka Z. Hadidová a papež Benedikt XVI. Spisovatel M. Kundera se umístil na 47. místě, kritik N. Chomsky se dělí 41.-43. pořadí atd. Pro úplnost uveďme ekonomy a ekonomky uváděné v "globálním" (203 členném) žebříčku: 3. M. Yunus, 20. J. E. Stiglitz, 31. A. K. Sen, 33. P. R. Krugman, 67. J. D. Sachs, 78. Y. Varoufakis, 105. N. Okonjo-Iwealaová, 110. F. Fukuyma (uváděn jako ekonom), 119. D. Acemoglu, 123. J. Rifkin, 139. T. Piketty, 153. H. J. Chang, 155. D. C. North, 162. K. Ohmae, 163. R. Hausmann, 168. H. W. Sinn, 175. M. Porter, 176. D. Moyová, 178. J. Attali, 183. D. Rodrik, 188. E. Duflová, 197. A. Kudrin a 201. T. Peters.
[iii] "V našich základních školách se hojně debatuje, neustále a o všem. Vzpomínám si, že Bernard Shaw jednou řekl, že debata vždycky nabude na dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví. Vzpomínám si také, jak mi s chloubou řekl jeden učitel výchovy k občanství na 2. stupni, že je to úžasné, na co děti nepřijdou. "Představte si, že už sedmou hodinu debatujeme v sedmé třídě o tom, co je to duše. Já vždycky přivedu někoho, kdo k tomu má blízko a je debata, třeba různé faráře, nebo psychiatra." Doporučil jsem mu, aby na osmou hodinu pozval někoho z opravny pneumatik, že tam o duších taky hodně vědí, a udělal jsem si nepřítele na doživotí. Tento debatní klenot však nevyniká nijak příliš ze standardu středoškolských debat. Je to nezávazné plácání, při kterém se hodnotí rychlá reakce, bulvární povrchní záblesky a uvedení bizarních zajímavostí. Tak lze vychovat v lepším případě dobré povrchní společníky, v horším pivní filosofy" (Piťha, P.: Velká iluze českého školství. Přednáška 2. 4. 2008 při zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové. Dostupné na revuepolitika.cz/... [cit. 14. 1. 2016]).
[iv] " ... Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného množství vědomostí člověk dost dobře nemůže přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnávat. Představa, že si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá ..." (Piťha, P.: Velká iluze českého školství. Přednáška 2. 4. 2008 při zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové. Dostupné na revuepolitika.cz/... [cit. 14. 1. 2016]).
[v] "Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj. neukáznění, že se to projevuje chaotičností myšlení, neschopností něco domyslet. Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jen dobrý, výborný, skvělý, perfektní, Waw! a někdy máš smůlu. Tato smůla, která není náhodná smůla, ale nutný důsledek drzé lenosti, bohorovnosti a nedotknutelnosti, se po vyjití školy změní v rány osudu. V běžném životě se na ně na rozdíl od škol nefouká a nerozdávají se utěšující dobrůtky" (Piťha, P.: Velká iluze českého školství. Přednáška 2. 4. 2008 při zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové. Dostupné na revuepolitika.cz/... [cit. 14. 1. 2016]). V obecnější poloze lze připomenout, že zdaleka nejen díky vzdělávacímu systému jsou do nemilosrdné globální konkurence vrháni mladí lidé "zhýčkaní" a nepřipravení. Což lze konstatovat v dimenzích celé Evropy, kdy poválečná prosperita trvající cca čtyři dekády přináší i "zhýčkané" a daleko "méně obezřetné" (např. ohledně nástupu válečných konfliktů) generace, těžce tápající v řešení stávajících závažných problémů. Především Západní Evropa přitom propadla nebezpečné "iluzi bezbolestnosti", kdy je fatálně přehlíženo, že i (pro mnohé zcela samozřejmá) prosperita a bezpečnost vždy i něco stojí a vždy i "bolí". A, že existují také nepřátelé a věci "nesluníčkové".
[vi] Např. učitelé na soukromých tzv. vysokých školách by mohli vyprávět ... Mohli, leč obvykle veřejně nevyprávějí. Obávají se ztráty zaměstnání. Nároky klesají, tzv. zkoušky se opakují tak dlouho, až uspěje každý. Každý dnes může studovat cokoli, každý může vyučovat cokoli i vydávat skripta a učebnice o čemkoli.
(Pokračování další částí)