Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Jak to tak vypadá, začíná se úspěšně rozjíždět předkonferenční diskuse. S potěšením uveřejňuji reakci J. Mertla na příspěvky z předcházejících dní:
Reakce na HCC a redistribuci
Jan Mertl
Možná, že některé dílčí formulace k tomuto v příspěvku mohou být zavádějící či příliš obecné. Proto se pokusím vytvořit konkrétnější příklad ohledně příslušných schémat.
Dejme tomu, že náklady na vzdělání daného člověka budou např. 75 000 Kč ročně, tj. 375 000 Kč za 5 let VŠ studia. V ideálním případě dojde k tomu, že tržní cena práce (mzda) tohoto člověka bude navýšena natolik, aby prostřednictvím jeho produktivního uplatnění po dostatečně dlouhou dobu tyto náklady mohly být uhrazeny, a zvýší se tak hodnota (jeho) lidského kapitálu na trhu práce – daný člověk bude "nositelem" svého produktivního uplatnění a ideálně za nízkých transakčních nákladů, tedy přímé vazby mezi poskytující institucí a absolventem, se příslušný mechanismus uvede v činnost.
To je zřejmě ideální případ HCC kontraktů a pokud ho nezkazíme komerčním úvěrováním či jinými schématy nesprávně pracujícími s (reálným) problémem nedostupnosti zdrojů ex ante (v době studia), poskytne tento mechanismus způsob jak financovat zvýšení produktivního uplatnění jedince.
V praxi je však výše zmíněné poměrně zásadně komplikováno dalšími faktory (příklady), na něž v příspěvku narážím.
1) Sociální dostupnost příslušných schémat. Je zjevné, že vysokopříjmoví občané jsou ohledně HCC kontraktů v lepší pozici, protože např. mohou část přenesené ceny uhradit rovnou a nemusejí se obírat schématy zpětných úhrad – prostě do svého "lidského kapitálu" (a možná tím i do pozice) investují rovnou, aniž by řešili následnou rentabilitu či zvýšení svého produktivního uplatnění. Naopak nízkopříjmoví občané mohou i přes příslib budoucího ohodnocení být ve složité situaci, která jim zabrání/omezí možnost pozitiv HCC schémat využívat, je zde i faktor nejistoty, protože doba mezi nabýváním a efektivním uplatněním schopností je poměrně dlouhá (5-10 let dle typu uplatnění).
2) Tržní ohodnocení jednotlivých variant produktivního uplatnění. Je zřejmé a statisticky prokazatelné, že trh práce neoceňuje profese a produktivní uplatnění rovnoměrně ve vazbě na věcný význam a náročnost práce a existují profese, kde i přes značné pracovní zatížení i kvalifikační požadavky je ohodnocení slabé a naopak. Může se tedy stát, že tržní cena nebude postačovat k tomu, aby daný člověk v daném oboru produktivní uplatnění realizoval. To samotné HCC kontrakty příliš nezlepší a je nutno se tím zabývat zvlášť.
3) Může nastat i to, že z individuálních důvodů nebude produktivní uplatnění daného člověka dostatečně dlouhé/intenzivní. Jedná se například o rodičovství nebo o změnu zdravotního stavu. To je ovšem pole spíš pro sociální systém jako takový, zmiňuji to spíše pro úplnost.
Z těchto důvodů se domnívám, že by využitelnost zmíněných principů mohla a měla být posílena existencí redistribučních mechanismů zvyšujících dostupnost a snižující rizikovost příslušných schémat.
Jsem si samozřejmě vědom, že klíčové pro HCC kontrakty je ocenění konkrétních efektů konkrétních poskytovatelů, které se promítnou do jimi stanovené ceny poskytovaných služeb. Proto hovořím o paralelních, respektive by možná bylo lepší mluvit o externích či podpůrných fondech, které umožní pro konkrétní případy změnit parametry daného HCC vztahu, aniž by to rušilo jeho základní podstatu ve smyslu kvantifikace přínosu a motivace pro zvyšování produktivního uplatnění. Tak zůstane zachována přenesená cena a její stanovení na bázi kvantifikace příslušných, konkrétním poskytovatelem "zajištěných" efektů, ale současně bude možné omezit negativní efekty, které jsou s těmito mechanismy spojené, zejména tedy sníží náklady na jednotlivce a tím i dále sníží rizikovost příslušných kontraktů.
Konkrétní podoba takovýchto schémat spočívá v
1) Financování vymezených činností/aktivit ze státního rozpočtu, které sníží nákladovost daného oboru/typu vzdělání pro všechny studenty vysokých škol. Takto mohou být financovány např. provozní náklady či investice do budov a zařízení.
2) Dotace na vybrané obory, které jsou buď tržně málo hodnocené, nebo společensky žádoucí, resp. dosud "tržně neobjevené". Taková podpora opět může být plošná v rámci oboru bez ohledu na konkrétního poskytovatele.
3) Stipendia/slevy pro konkrétního studenta, na základě sociálně/zdravotních či jiných existenciálních kritérií. Ani tato technika nemění podstatně "pozici" jednotlivých poskytovatelů, pokud bychom nebrali v úvahu snahu nabrat co nejvíce "podporovaných" studentů bez ohledu na další věci
Tyto formy podpory podle mého názoru nijak nepodlamují konkrétní efekty či pozitiva poskytovaná konkrétním poskytovatelem služeb a je nutno na jejich provozování vytvořit příslušná schémata financování (která jsem možná zjednodušeně nazval paralelní fondy). Konkrétní poskytovatelé si i za těchto schémat budou moci plně realizovat motivaci pro co nejlepší produktivní uplatnění svých klientů.
Je zřejmé, že relativní složitost těchto návrhů je dána tím, že se pohybujeme v "terénu" individualizovaných schémat financování. V rámci sociálních modelů lze samozřejmě zvážit i opticky jednodušší schémata financování produktivního uplatnění, jako je prostá absolventská daň nebo financování univerzálního školství z všeobecných daní, jako je tomu v severských zemích. To by ale předpokládalo vyšší úroveň využití vzdělání ekonomikou a systematické nastavení hospodářství na akceptaci vzdělávacích efektů jinými technikami (věcněji) než přes individuální "cenové" motivace, proto se tím v příspěvku nezabývám.
(Pokračování dalším příspěvkem)