REFORMY (139) Evoluce finančních trhů 16

V rámci diskuse o reformách uveřejňuji ještě další pokračování analýzy evoluce finančních trhů prostřednictvím teorie kooperativních her. Jedná se sice o problematiku velmi abstraktní, nicméně klíčovou z hlediska logiky vývoje finančního trhu a možností realizovat reformy v dané oblasti.

Třetí část pokračování:

Lze namítnout, že fenomén zádrhele má jen velmi omezenou roli, že v praxi je jeho vliv "překrýván" řadou dalších vlivů, které jsme z "čistého" modelu vyloučili, například:

- Subjekty, které na finančním trhu vystupují, mají jen velmi omezenou evidenci investičních příležitostí (svých vlastních a zejména pak toho druhého subjektu). V podstatě jen odhadují budoucí výnos a mohou ho odhadovat odlišně.

- Využití investičních příležitostí jedním subjektem má vliv (zpravidla negativní, ale může mít i pozitivní) na využití investičních příležitostí druhým subjektem.

- Subjekty finančního trhu se vždy nacházejí v určitém prostředí (nejen ekonomickém, ale společenském), disponují odlišnými informacemi i vlivem, tj. jejich postavení není zpravidla zcela symetrické.

- Na finančním trhu působí subjekty velmi odlišné povahy – velké finanční instituce, velké korporace, malé a střední podniky, jednotlivci či domácností, nejrůznější instituce, které se zabývají mimoekonomickou činností apod., což vede k jejich výrazně odlišnému a nerovnému postavení na tomto trhu.

Apod.

Nicméně jsme ukázali, že fenomén zádrhele je všudypřítomný. Při podrobnější analýze se může ukázat, že jde o zanedbatelný jev, který skutečně neovlivňuje reálné dění. Může se však rovněž ukázat, že je obecným základem všech (nebo alespoň velkého množství) "poruch", které vznikají při spojení investičních prostředků a investičních příležitostí na finančním trhu. Základem, který je zesilován a umocňován vlivy, jejich částečný přehled jsme výše uvedli. Domnívám se, že tento pohled je bližší realitě.

V případě, že působí zádrhel, řeší subjekty finančního trhu typický Nashův (S, d) vyjednávací problém. Jak ukázal vývoj teorie, je "elegantních" (tj. intuitivně přijatelných, jednoznačně vymezených soustavou axiomů) neomezené množství. Některá z těchto řešení reagují na odlišný kontext úlohy a na daný případ se nehodí. Některá řešení se zdají být přijatelná.

V této souvislosti stojí zato uvědomit si jednu velmi důležitou okolnost. Pokud subjekty finančního trhu zvolí jakékoli jiné řešení než to, které je založeno na maximalizaci součtu výplat a tomuto řešení bude odpovídat určitá cena investičních prostředků, nebudou využity všechny investiční příležitosti, které umožňují paretovské zlepšení.

Tj. budou stát před obdobným Nashovým (S, d) vyjednávacím problémem, pokud se jedná o využití "zbytku" investičních příležitostí. Hráči přitom mohou zvolit stejný řešení, ale i jiné. Situace se bude znovu a znovu opakovat (obdobně jako v případě Raiffova sekvenčního řešení, zde ovšem předpokládáme, že způsob řešení se může měnit), až koneckonců skončí v bodě rovnováhy dané rovností mezních výnosů z poslední realizované investiční příležitosti. Budou však mít odlišně rozdělené příjmy, než jak vyjadřoval obrázek 1.

Námi nastíněná problematika je zajímavá nejen z praktického, ale i teoretického hlediska. Otevírá totiž velké množství otázek týkajících se vztahu mezi (na jedné straně) formulováním intuitivně přijatelných předpokladů, které vycházejí z empirické analýzy chování věřitele a dlužníka na finančním trhu, a (na straně druhé) různými řešeními Nashova (S, d) vyjednávacího problému a jejich axiomatizací.

Za jednu z perspektivních hypotéz považujeme to, že o tom, jaké řešení příslušného Nashova (S, d) vyjednávacího problému v tom či onom případě zvolit, je podstatným (či výlučným) způsobem dáno právě kontextem příslušné hry, tedy tím, co zdánlivě působení fenoménu zádrhele překrývá.

(Pokračování dalším příspěvkem)