Problematice financování vzdělání byl na pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání věnován příspěvek Jaromíra  Tichého:

K otázce financování vzdělání

Ing. Mgr. Jaromír Tichý, MBA

VŠFS

Úvod - Společenský přínos produkce a spotřeby vzdělání

Úroveň produkce a spotřeby vzdělání, vedoucí k vzdělanosti je zaručeně možné považovat za společensky přínosnou. Pokud se bude společnost na vyšší úrovní vzdělání, bude docházet ke snižování kriminality, chudoby, výdajů státu na sociální a jiné podpory, což má jednoznačně příznivý dopad na ekonomiku země.

Pouze kvalitní lidský kapitál, do kterého je investováno v oblasti vzdělání, informací, kultury a zdraví je schopen dosáhnout znalostního a inovačního potenciálu. Bude tak docházet ke zvyšování produkce, tedy HDP, jako stále hlavního měřítka úspěšnosti, rozvoje a ekonomické efektivity společnosti. Vlády by si tohoto měly být vědomy a investice do lidského kapitálu by měly podporovat. Měly by zavést a udržovat takový systém, který by, na základě ekonomické výhodnosti, nutil jedince k využití jeho nejtěsnější investiční příležitosti – investice do vzdělání.[i]

1                    Problematika financování produkce vzdělání jako statku

Pokud má v ekonomice dojít k produkci statku, obvykle jeho produkci financuje ten, kdo má na spotřebě a hlavně užitku ze spotřeby primární, popřípadě sekundární zájem. Jako sekundární zájem zde lze označit vliv externalit vznikající ze spotřeby, nebo produkce takového statku.

V demokratické společnosti primární zájem ve vztahu k financování produkce statku spočívá:

1)                 v převyšujícím osobním užitku spotřebitele nad náklady, nejen finančními, anebo

2)                 je založen na předpokladu budoucích výnosů ze spotřeby takového statku.

První poloha vzdělání je v chápání vzdělání jako užitku v oblasti osobního poznání, kdy má jedinec zájem rozšiřovat svůj vědomostní obzor, bez přímého záměru z něj profitovat. Samozřejmě, že i tato varianta spotřeby vzdělání přináší pozitivní externalitu a zlepšení, v rámci zvýšení socializace, v profesní části osobnosti, efektem synergie (CŽV, univerzita 3. věku, samovzdělávání) s profesním vzděláním.

Vzdělání je spotřebováváno až v období života jedince, kdy jsou naplněny jeho základní potřeby v podobě zabezpečení stabilních příjmů ve výši minimálně reprodukčních nákladů (blíže Heissler, Valenčík, Wawrosz[ii]). Lze počítat i s jinými variantami, např. když jedince podporují rodiče, a tedy nutnost sám si zabezpečit příjem odpadá, nebo je přesunuta na druhou pozici. Nebo jedinec, který je již z rodinného prostředí zabezpečen pasivními příjmy a požívá vymoženosti finanční svobody (blíže R. Kiyosaki[iii]). V těchto případech může jedinec svobodně, tedy bez tlaků ekonomické povahy (zajištění příjmu, minimálně ve výši reprodukčních nákladů) volit variantu chápání vzdělání jako užitku v oblasti osobního poznání/vědění se zájmem rozšiřovat svůj vědomostní/znalostní obzor. V tomto okamžiku se projevuje jedinečnost osobnosti v touze po poznání a jedinec si sám volí oblast, ve které vzdělání spotřebovává a které mu přináší nejvyšší užitek, nenutně ekonomicky hodnocený výnosy, náklady, rentabilitou, nebo dalšími podniko-ekonomickými finančními parametry, jako rentabilita vlastního kapitálu - ROE, rentabilita aktiv - ROA, atd.

Druhá poloha vnímá spotřebu vzdělání, jako předpoklad pro realizaci budoucích výnosů realizovaných v rámci profesní dráhy jedince. Tento důvod zájmu o produkci statku má velmi úzký vztah k investici jedince (nehmotné investici do svých schopností – lidského kapitálu). Externality vznikající při produkci i spotřebě statku jsou pozitivního charakteru a úzké i široké okolí producenta nebo spotřebitele na něm mají zájem a lze říci, že na něm také profitují.

V oblasti problematiky financování vzdělání lze uvažovat obě tyto situace zájmu jedince o produkci a spotřebu statku. Přičemž stát/vláda má (měl by mít) nemalý zájem na pozitivních externalitách, které produkcí a spotřebou vzdělání vznikají.

Díky současnému ekonomickému systému, až finančnímu režimu, jsme nuceni volit nejdříve variantu spotřeby vzdělání ve vztahu k zabezpečení profitu, jak bylo výše zmíněno, minimálně ve výši reprodukčních nákladů. Finančnímu vyčíslení externalit se v ekonomice stále nevěnuje dost pozornosti, i když teoretické názory na řešení se nabízejí (blíže: soukromé možnosti řešení, nebo veřejné možnosti řešení externalit - Pigouovské daně[iv]).

Při rozlišení financování vzdělání je to v prvním případě (chápání vzdělání jako užitku v oblasti osobního poznání) osobní náklad, pro jehož uhrazení může být použit mechanizmus odloženého školného (nebo jiný), ale ve většině případů dochází k promptní platbě. Ve druhém případě je to náklad v podobě investice, u které se uvažuje ve vztahu cena – profit – přenesená cena a její úhrada v podobě odloženého školného (blíže viz Valenčík[v]). Problém v tomto případě spočívá v nízkých reálných investičních výnosech a následném nesplácení nákladů investice.

Obě varianty lze financovat ze soukromých (vlastních nebo cizích), veřejných, nebo soukromo-veřejných zdrojů. Koexistence zdrojů financování na produkci i spotřebě vzdělání by měla být předpokladem pro participaci na profitu ze vzdělání dle různé úrovně účasti zdrojových institucí. Míra použití soukromých finančních zdrojů na financování vzdělání záleží na vztahu jedince k vzdělání (vědění) a na víře v budoucí výnosy, při získání vzdělání (vyšší úrovně, nebo kvality).

2                    Typologie statku vzdělání a problematika veřejného školství

Vysokoškolské vzdělání je z ekonomického hlediska definovatelné jako statek smíšený (podle způsobu jeho spotřeby). Při definici typologie vzdělání jako statku "absentuje "dělicí čára" mezi veřejným a soukromým statkem, s obtížným uplatněním teoreticky jasných tezí a poznatků v praktickém rozhodování o veřejném (a efektivním) zabezpečení veřejných statků".[vi]

F. Ochrana upřednostňuje zařazení vzdělání do statků smíšených, a cituje názory autorů (R. A. Musgravea a P. Musgraveové[vii]), že jde v případě vzdělání o smíšený statek (jednotlivec si přivlastňuje část výnosů, ale část výnosů připadá také společnosti. Kalkulace nákladů a výnosů školského vzdělání je autory provedena tak, že "nejsou započítány externality pro společnost, které vznikají jako důsledek vzdělanější veřejnosti."[viii]

Současné legislativní členění vysokých škol v ČR, stanovuje tři následující kategorie:[ix]

-                   veřejné vysoké školy,

-                   soukromé školy,

-                   státní školy (Univerzita obrany a Policejní akademie).

Označení producenta vzdělání jako veřejné školství nabízí závěr, že jde o produkci veřejného statku – vzdělání. Zde dochází k omylu obvyklých tvrzení, že jde o veřejnou produkci financovanou veřejnými zdroji, že jde o statky zdarma, že produkci statku zabezpečuje veřejný sektor. Termín veřejný statek by neměl souviset s jeho zdrojem financování a způsobem produkce, ale se způsobem spotřeby. Veřejný způsob spotřeby, kvantitativně a kvalitativně plně nedělitelného statku by měl být veřejnému statku vlastní. Takto by se dalo uvažovat o základním školství, které je zároveň statkem paternalistickým (povinná školní docházka). Označení "veřejná škola" je tedy ve vztahu k vysokému školství zavádějící a slouží jen k odlišení od pojmu "soukromá škola".

Vláda původně rozhodla o netržní produkci vzdělání, s regulací jeho dostupnosti (přímými a nepřímými zásahy). O způsobu poskytování statku bylo provedeno politické rozhodnutí, takto je charakterizováno institucionální dělení statku.[x] Umožnění vstupu soukromého sektoru do produkce vysokoškolského vzdělání došlo k podstatnému zpřístupnění vzdělání širšímu okruhu spotřebitelů, paradoxně při platbě školného (jako tržní ceny).

3                    Problémy financování vysokého školství

Otázka finančního zabezpečení terciárního školství patří mezi velmi diskutovaná témata. Klíčovým problémem je sjednocení systému financování na tzv. rovný přístup, stanovení podílu veřejných rozpočtů a zapojení soukromých rozpočtů (soukromé sféry, včetně studenta samotného) a v neposlední řadě výše rozpočtu, snížení nároků na veřejné zdroje.

Převážná součást českého školství je financována z některého druhu veřejného rozpočtu, neboť je školní vzdělání považováno převážně za veřejný statek.[xi] Zkušenosti ze zahraničí, ale i zapojení neziskového a podnikatelského sektoru v oblasti českého školství rozšiřuje tento sociální model o další přístupy k financování tohoto rezortu.

Varianty financování terciárního vzdělání:

1)                 Veřejné finanční prostředky (100 %).

2)                 Soukromé finanční prostředky (100 %).

3)                 Veřejné prostředky (pokles, např. 50 %) + soukromé prostředky (např. 50 %) = 100 % (nedochází k nárůstu financování, ale dochází k poklesu veřejných zdrojů).

4)                 Veřejné prostředky (100 %) + soukromé prostředky (50 %) = 150 % (dochází k nárůstu financování, nedochází k poklesu veřejných zdrojů).

5)                 Veřejné prostředky (50 %) + soukromé prostředky (100 %) = 150 % (dochází k nárůstu financování, i k poklesu veřejných zdrojů).

Nicméně, všechny vzdělávací instituce se v konkurenčních podmínkách chovají jako podniky, které maximalizují své zisky.[xii]

Pod tlakem dopadů ekonomické recese a dalších důvodů se mění modely způsobů financování vysokých škol nejen v evropských zemích. Změny jsou prováděny se zaměřením na několik klíčových oblastí, jako je změna poměru soukromého a veřejného zdroje financování, zaměření se na nákladovou efektivnost financování vysokých škol a vysokoškolských institucí, výkonové kriteriální hodnocení ve vztahu k veřejným finančním prostředkům.[xiii]

Literatura

-                   ČESKO. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách – text se zapracovanými novelami. [online]. Praha: MŠMT, 2010. [2014-11-15]. Dostupné z: https://www.msmt.cz/vzdelavani/uplne-zneni-zakona-c-111-1998-sb-o-vysokych-skolach-text-se-zapracovanymi-novelami.

-                   EUA European University Association. Designing Strategies for Efficient Funding of Higher Education in EuropePrint. [online]. © European University Association, 2004. [2014-11-09]. Dostupné na: https://www.eua.be/define.aspx.

-                   HAMERNÍKOVÁ, Bojka. Veřejné finance: cvičebnice. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, 131 s. ISBN 80-864-3201-7.

-                   HEISSLER, Herbert, Radim VALENČÍK a Petr WAWROSZ. Mikroekonomie: středně pokročilý kurz. 1. vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2010, 285 s. Eupress. ISBN 978-807-4080-401.

-                   KIYOSAKI, Robert T. Cashflow kvadrant: zaměstnanec, samostatně výdělečně činný, majitel podniku, investor: který kvadrant je pro vás nejlepší?. Praha: Pragma, c2001, 290 s. ISBN 80-720-5853-3.

-                   MUSGRAVE, Richard A. Veřejné finance v teorii a praxi. 1.vyd. Praha: Management Press, 1994, 581 s. ISBN 80-856-0376-4.

-                   ROTH, Oto. K modelovým koncepcím financování terciárního vzdělávání. In: [online]. [2014-41-27]. Dostupné z: https://www.csvs.cz/aula/clanky/03-2004-2-k-modelovym.pdf.

-                   STRECKOVÁ, Yvonne. Veřejná ekonomie pro školu i praxi. Vyd. 1. Praha: Computer Press, 1998, xii, 214 s. ISBN 80-722-6112-6.

-                   TICHÝ, Jaromír. "Change in approach of education financing." In Mezinárodní Baťova konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2011: sekce Ekonomie. [CD s recenzovanými příspěvky]. 7. ročník. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2011. 6 s. ISBN: 978-80-7454-0134.

-                   VALENČÍK, Radim a kol. Efektivnost investování do lidského kapitálu. Průvodce materiály zpracovanými při řešení grantového projektu GA ČR 402/03/0128 financovaného z prostředků Grantové agentury České republiky. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2005. 10 s. ISBN 80-86754-51-0.