Jaké reformy a proč (239) Boučková-Viduna: LK 1

V rámci přípravné diskuse k pracovní části 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji na pokračování příspěvek J. Boučkové aj. Viduny. Toto je první část:

Úvahy o lidském kapitálu I

Jana Boučková- Jaroslav Viduna

1.     Teoretická východiska a základní pojmový aparát

Koncept lidského kapitálu je starý více než 45 let. Pod tímto pojmem je chápán- velmi stručně řečeno - komplex znalostí, fyzických, intelektuálních a komunikačních schopností, praktických dovedností, nabývaných v prvé řadě v průběhu procesu vzdělávání, ale získávaný i praktickou činností jedince.

Tento pojem poprvé v roce 1961 šířeji specifikoval a definoval i jako kapitál a produkt investování americký ekonom Theodore Schulz. Na něj později navázali další ekonomové mj. Gary Becker, který za svou práci v této oblasti získal v roce 1992 Nobelovu cenu.

Není pochyb, že teorie lidského kapitálu funguje analogicky jako např. teorie fyzického či finančního kapitálu. V podstatě je tvořen třemi základními prvky, a to znalostmi, schopnostmi a zkušenostmi a je získáván, rozvíjen a upevňován v procesu vzdělávání.

Obvykle je spojován i s pojmem zdravotní kapitál, který je vytvářen péčí jedince o vlastní zdraví. Pojmový aparát zahrnuje dále i pojem specifický a generický lidský kapitál v závislosti na tom, je-li přenositelný či nepřenositelný na celý systém znalostí, schopností a dovedností.

Používáme-li pojem kapitál, ať již lidský či zdravotní, znamená to současně i investice; v případě lidského kapitálu tedy investice do vzdělání, v případě zdravotního kapitálu do zdraví. V obou variantách je očekávána návratnost investic. Pojem lidský kapitál je spojen nejen s problematikou návratnosti, ale i s problematikou jeho měření a peněžního vyjádření.

Otázek se v souvislosti s tímto pojmem nabízí celá řada. Lze ho např. oddělit od jeho nositele, či nikoliv, když do něj jedinec trvale investuje, a tím rozšiřuje své znalosti, schopnosti či dovednosti? Může se stát vlastnictvím třetí osoby, jako např. finanční kapitál, či je dáván třetí osobě pouze k dispozici? Lze hovořit o personalizaci osobního kapitálu a z toho vyplývajících limitů osobního kapitálu, který je dále ovlivněn fyzickými i mentálními vlastnostmi jedince, stejně jako životním cyklem, ve kterém se tento jedinec nalézá?

Omezení osobního kapitálu na konkrétního jedince, který je jeho vlastníkem a investuje do něj, může vyvolávat i otázku, zda pro zaměstnavatele není riskantní investovat do kapitálu, který nevlastní a jehož rentabilita není zajištěna.

Jednotlivec, jako svobodné individuum je jediným reálným vlastníkem svého lidského kapitálu a může ho zaměstnavateli odejmout v okamžiku, kdy se rozhodne změnit zaměstnání. Dosáhne-li pracovník určitého věku, pak zaměstnavatel již naopak nemusí mít zájem do jeho lidského kapitálu cokoliv investovat. Stejně jako rozhodnutí jednotlivce, zda a kdy do svého lidského kapitálu investovat, stejně svobodný je ve svém rozhodnutí i jeho zaměstnavatel.

Limity teorie lidského kapitálu ji paradoxně současně obohacují. Vzhledem k partikularismu lidského kapitálu jsou ekonomické subjekty na trhu práce nuceny akceptovat jeho mechanismy a hledat způsoby jak se mu přizpůsobit a jak rozvíjet nové strategie řízení lidských zdrojů, resp. lidského kapitálu.

Lidský kapitál však na druhé straně ovlivňuje i systém vzdělávání a jeho vývojové trendy. V tom je tato teorie dynamická.

Zajímavá je však i ekonomická role lidského kapitálu. Akumulace lidského kapitálu je základním faktorem ekonomického růstu: šíření znalostí vede k vyšší výkonnosti a generuje pozitivní externality. V tomto smyslu jde o klíčový koncept vzdělanostní ekonomiky.

Tento pohled rehabilituje myšlenku heterogenity faktoru práce.

Hovoříme-li o lidském kapitálu, narážíme i na pojem kulturní kapitál, jehož koncepce je koncepci lidského kapitálu blízká, protože favorizuje jeho přeměnu a obohacování v čase. V podstatě lze konstatovat, že jde o kapitál třídimenzionální. Jeho složkou je kapitál, který je výsledkem procesu socializace a silně závisí na sociálním prostředí (jazyk, způsob začlenění a chování ve společnosti), kapitál, který se týká kulturních statků, které materializuje ve formě předmětů, které jedinec vlastní (obrazy, knihy, hudební nástroje) a jehož hodnota je závislá na tom, jak je využíván a konečně kapitál, který se týká transformace osobní kultury v tituly, diplomy, které jsou odrazem určitých sociálních schopností a dovedností.

Jiným pojmem, se kterým lze operovat je lidský makro a mikrokapitál, tedy kapitál, s nímž disponuje stát a kapitál, který je spojen s činností určité firmy či instituce.

(Pokračování 2. částí příspěvku)