Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Po čase dobrý článek na těchto stránkách.Je zde ovšem velmi výrazný vliv "české optiky" vidění státu a poměrů v kapitalismu.Tento klasický český egalitářský zahleděný pohled,tedy i na ty co prohlédli provinční poměry v Klausově protektorátu se silně deklinujícím kurzem,který mu se svou Vogelspartei rozdělitel v evropské hospodářské politice svým izolacionalismem určil.Zde parafrazuji Martina Heideggra, který popisuje ve svém díle Bytí a čas to, co je motorem kapitalismu tedy nejradikálnější úzkost (Angst), jelikož přivádí existenci před samotný fakt svého „bytí“ tím, že zjevuje možnost nebytí. Tím, že úzkost zjevuje „nic“, zároveň poukazuje na samo bytí, které se ukazuje jako problematické a ohrožené konečností. Tím pro pobyt (Dasein) vystupuje jako zásadní problém smrtelnost a časovost. Na tomto principu funguje konzum jako takový, často v kapitalistickém světě spojený s jevem spotřeby,tedy jedním z tahounů ekonomiky. Onoho pojetí času, které Heidegger rozvinul v knize Bytí a čas.O úloze státní redistribuce se velmi málo hovoří, jelikož je předem zjevné by podřezávala větev těm,co prostředky přerozdělují.

jkaleta: Díky za názor. Ve spojitosti s kapitalismem se zabývám ranou vývojovou psychologií. Neřekl bych, že kapitalismus je založený na úzkosti, ale na touhách a přáních. Malé děti nejsou nic jiného, než jedna velká potřeba. Mají jednoduché potřeby, ale ty musí být uspokojeny absolutně, aby mohly projít zdravě vývojovými fázemi, od sobectví k altruismu. To, jaké věci v raném dětství zažíváme, si nemusíme vědomě pamatovat, ale zabudovává se nám to do mozku.

Jenže touhy, přání a potřeby jsou další otrávené slovo. Existuje mýtus, že pokud bude přání naplněno a vůli dítěte vyhověno, tak ho "zkazíme" a s "jídlem roste chuť" donekonečna. Nemyslím jídlo, myslím mateřskou lásku a pozornost. Matky, které byly vychovány s emoční deprivací, nejsou schopny to v sobě najít a vyhovět potřebám dítěte bezvýhradnou, bezpodmínečnou láskou. Conrad Baars a Anna Terruwe píší o nutnosti bezpodmínečné afirmace jiným člověkem, abychom se "podruhé narodili" jako svébytná osobnost.
Potřebné a chtivé dítě v takové matce s nerozvinutou citovou složkou vzbuzuje velmi silnou úzkost a depresi, která může vést až k odsouzení a démonizaci dítěte. A dítě je nutné za to potrestat, fyzicky, křikem, deprivací, hrozbami a tak dále. Tak se deprivace přenáší z generace na generaci.
Pokud pan doc. Valenčík bude mluvit o lidském kapitálu, pak právě tenhle raný emoční vývoj je na lidském kapitálu to nejdůležitější. Věřím, že tahle raná deprivace je důvod, proč trvá 50 let než se totalitní režim přemění na skutečnou demokratickou společnost.

Kdo nemá tyhle rané potřeby naplněné, pak má pocit, jako by neexistoval, neměl vlastní nezávislou identitu, která se formuje právě prvotním přirozeným egoismem a bezpodmínečnou láskou. Výsledkem je trvalá úzkost a bolest, kterou se člověk snaží oddalovat a kompenzovat celý život, naplňováním PODMÍNEK. Pokud budu mít červené sportovní auto, budu šťastný, pokud budu mít krásnou manželku, budu šťastný, pokud se najím a opiju, budu šťastný, pokud bude v čele národa silný vůdce, budu šťastný... Pokud nasbírám akademické tituly, pokud budu slavný, pokud budu bohatý... Je to typické chování pro drogově nebo jinak závislé. Tohle je egoismus, který stojí za spotřebou, je to pokus o sebe-medikaci.
Jak říká Molyneux, neexistuje žádné vnější řešení pro vnitřní problémy.

Raná bezpodmínečná afirmace dá člověku pocit bytí, že je dobrý takový, jaký je a nemusí to dokazovat ostatním. Takový člověk se dále rozvíjí podle vlastních přání a snů a necítí úzkostnou závislost řídit se a ospravedlňovat svou existenci podle příkazů někoho zvenčí, například kněžstva. Vnitřní motivace je zdravá, vnější motivace, odměnou a trestem je vytváření Pavlovova psa.

Vůbec bych se nedivil, kdyby byl Heidegger produktem tvrdé německé výchovy, která vytvořila Hitlera a celou jeho poslušnou armádu. Jeho popis úzkosti a neexistence vlastního "bytí" je mi velmi povědomý a přesně kopíruje to, co píše Baars, Terruwe, John Bradshaw a další psychologové. Jde o neurózu z emocionální deprivace. Lidé, kterým se dostalo lásky a časné bezpodmínečné afirmace zřejmě necítí úzkost z času a smrtelnosti. Čas a smrtelnost jsou neškodné objekty, na které lze svalit vinu za to, co nám nedali rodiče. Společnost je založena na obviňování dětí a omlouvání rodičů a obrátit to je jedna z nejtěžších věcí, kterou lze v životě dokázat. Dělá se to tak už od Sókrata.

Ekonomická práce pana Valenčíka je velmi potřebná, ale v nejlepším případě dokáže jen koupit čas. Instituce podléhají korupci, když v nich sedí úzkostní a závislí lidé, kteří jsou ochotni použít ostatní lidi, aby utlumili vlastní úzkost a pocit nedostatečnosti. Trvalá změna vyžaduje, aby vyrostla generace dětí, která nebyla vystavena rodičovskému násilí a deprivaci. Zákon o zákazu tělesných trestů je nutnost, ale je třeba i celonárodní kampaň a změnu školského systému. I když je rodina dobrá, tak tereziánské školství děti poškodí téměř jistě.

https://www.youtube.com/watch?v=gbiq2-ukfhM&list=PLB3F2CF45EEB95C80
http://www.f drurl.com/tn_abuse1
http://acestoohigh.com/got-your-ace-score/

ondrey: On strach a úzkost je daleko širší a jeho potřeba neustále vztahovat na Dasein.Jedinec přijme např. podřadnou práci (až otrockou,kde se ze strachu vzdává svého momentálního bytí), aby nebyl konfrontován s veřejností,ze strachu,že ho označí za parazita asociála atd.Odmítám se na osoby žijící v kapitalismu dívat jako na human resources. Veřejností má Heidegger na mysli způsob našeho spolubytí s dalšími lidmi. Nejprve a prvotně, tzn. před tím, než převezmeme sami sebe, jsme s druhými podle něj tak, že k nim máme odstup, tj. vlastně se od sebe odtahujeme a nechceme spolu nic mít, staráme o to, v čem se od nich lišíme než o skutečné společenství. Ovšem pak žijeme jako průměrní, s každým druhým značně ekonomicky podobní lidé (např. většina +/- 20000Kč disponibilního důchodu), veřejnost nám nakazuje-nevybočovat. Tím pádem také v rámci veřejnosti dochází k tomu, že každý má být nivelizován, zestejněn, zprůměrněn, aby příliš nevybočoval a nemohl být lepší než ostatní. Tak vzniká fenomén odosobněné a zprůměrované veřejnosti, které se vědomě podřizujeme v tom, jak přemýšlíme, jaké máme hodnoty, co očekáváme, jak sami sobě rozumíme.Tím bych vysvětli přes Heideggera zde zmiňované touhy a přání (desire,wishes).V čase žijeme upadle a neautenticky, v nejasnosti o sobě samých, jelikože sebou jsme jenom napůl, vláčeni banální temnotou veřejného výkladu pravidel. A všichni jsme vzájemně srovnáváni na časové ose.Krásný příklad jsou plastické operace u žen,kvantitativně i kvalitativně velmi závislé na čase Martin Heidegger chápe lidskou existenci jako veskrze aktivní, činnou, jako jednající. Heidegger nevykládá člověka jako primárně vědomou čili myslící bytost, ale jako bytost, která v každém ohledu své existence má vztah sama k sobě a jde jí v jejím bytí o toto bytí (tedy sleduje vlastní zájem a preference). Praxe a praktické rozumění věcem mají pro něj, v čemž následuje svého učitele na Moravě narozeného německého filozofa Edmunda Husserla, přednost před teoretickým rozumem, který je až druhotným, odvozeným způsobem lidské existence.Což sami víme,že i homo economicus se chová někdy iracionálně. Sami k sobě se tedy nevztahuje původně tak, že se teoreticky zkoumáme a ptáme se, kdo jsme. Sami k sobě máme přístup už vždy otevřen v každé aktivitě a v každém účelném pohybu.A to kapitalismu, jako nejživotaschopnějším systému velmi nahrává. Jinak tímto malým příspěvkem přeji vše nej k jeho dnešnímu svátku.

jkaleta: To je hodně abstrakcí. Abstrakce jsou nebezpečné, protože nejsou kauzální vůbec, nebo jen minimálně a nepřímo. Do abstrakcí obvykle sklouzáváme (včetně většiny komentátorů a autorů příspěvků) když nám chybí opravdové koncepty s referencí k realitě, nebo když je nesmíme použít, protože byly otráveny propagandou.

Než použijeme abstrakce, měli bychom zkontrolovat empirický svět, zejména ekonomii. Ekonomie je skutečně kauzální a proto obsahuje řešení. Ve státě existuje konflikt mezi daňovými poplatníky (nedobrovolní) a pojídači daní. Nemyslím tím jen socky jako já, ale především veřejný sektor, což jsou také socky, jenom pobírají mnohem více a mnohdy daňovým poplatníkům aktivně škodí a zadlužují je na generace dopředu, přímo je vykořisťují.
Vykořisťování dělníka kapitalistou není nic oproti vykořisťování fyzické osoby státem. Státy ve 20. století zavraždily mimo válku čtvrt miliardy lidí.

V těch abstrakcích vidím jako mylný předpoklad, že lidé automaticky mají nějaký vztah sama k sobě. Naopak, pokud není člověk vychován skutečně duševně zdravými, vyrovnanými a milujícími rodiči, kteří se na emocionální stránku výchovy připravovali studiem, pak si tento vztah k sobě dítě vybudovat nemůže a soustředí se na přežití a vztah s autoritou.
Právě vztah k autoritě, jedno jestli rodič, učitel nebo stát, je základem společenských problémů.

Sami k sobě přístup v naprosté 99,5% většině otevřen nemáme, jsme traumatizovaní a víc než sebe si vážíme všech možných společenských podmínek a v tomto smyslu i vychováváme a vyučujeme děti a formujeme celou společnost. Nevím, kde Heidegger přišel na své popisy ideálního stavu, zřejmě úplným obrácením toho skutečného. Kdyby se podíval na skutečný stav lidí (v předválečném Německu), uviděl by pasivní, závislé, nesebevědomé lidi, kteří nenávidí sami sebe a snaží se od sebe distancovat členstvím ve skupinách a náboženstvích. V takových podmínkách kapitalismus pouze živoří pod státem a korporace plné takových lidí vypadají jako malé státy, i když bez vězení...