Jaké reformy a proč (193) Důchody: Radikálně, hned

Doposud jsme byli svědky několika více či méně úspěšných pokusů o oslabení prvního pilíře penzijního systému (daňovými úpravami, nevhodně nastavenou možností předčasného odchodu do důchodu, především pak vyvedením prostředků do tzv. druhého pilíře). Bylo by možné spekulovat, komu a proč vadí dlouhodobá stabilita prvního pilíře, co tím sleduje apod. Domnívám se, že vhodnější je udělat rázný a účinný krok k jeho stabilitě, který by neměl nikomu vadit a všem prospět.

Připomenu východisko svého přístupu k dané problematice: Základem toho, co by měl systém penzijního pojištění řešit, je vytvoření solidární báze mezi těmi, co chtějí a mohou být i ve vyšším věku být produktivně činní, a těmi, co v důsledku zvyšování věku tuto schopnost z různých příčin (z nichž vliv některých lze omezit) tuto schopnost ztrácejí, a to na bázi pojištění. Tím vytvořit motivační prostředí k prodloužení horizontu dobrovolného produktivního uplatnění nejen pro ty, kterých se to týká bezprostředně, ale pro všechny přímé i nepřímé poskytovatele produktivních služeb, kteří mohou napomoci prodloužit období dobrovolného produktivního uplatnění člověka.

Přetvořit první pilíř v plně zásluhový (který by nejvíce výše uvedenému požadavku vyhovoval) je poměrně složitý společenský problém. Předpokládá to fundamentální, kvalifikovaně vedenou, otevřenou a delší celospolečenskou diskusi, pro kterou v současné době nevidím z několika důvodů nejvhodnější podmínky. (Mj. i proto, že ani vědecká obec se s teoretickou povahou uvedeného problému dostatečně nevyrovnala a někdy do ní pronikají exogenní vlivy zájmů, které s věcným řešením problému nemají příliš mnoho společného, rovněž tak v ní působí i některé stereotypy a předsudky.)

Krok, který mám na mysli, lze udělat s minimálními riziky, bez vyvolání nejrůznějších společenských averzí, ale s nesmírně významnými společenskými dopady téměř okamžitě: Umožnit každému, aby v den svého řádného odchodu o důchodu vstoupil do plně zásluhového "postgraduálního" (ve smyslu po své zralosti, nikoli poproduktivnosti) prvního pilíře. Tj. v den, kdy by měl člověk odejit formálně do důchodu, pokračuje ve své produktivní (výdělečné) činnosti, odvádí nadále dle stávajících podmínek odvody do penzijního systému, a to v plně zásluhovém systému výplat.

Pro představu: Každý měsíc, co člověk funguje v rámci postgraduálního penzijního systému (průběžného, plně zásluhového), se mu (podle zásady – co tam kdo dá, to dostane zpátky) zvyšuje k tomu, co dostane jako "normální penzi", dodatečná penze:

- O prostředky, které dal do systému navíc.

- O zhodnocení těchto prostředků minimální sazbou či alespoň o inflaci.

- O statisticky vyčíslené zkrácení doby průměrného dožití.

Jsem přesvědčen, že tímto způsobem (při vhodném nastavení parametrů):

- by byl první pilíř významně stabilizován,

- je dost a hodně těch, co do postgraduálního prvního pilíře vstoupí,

- výhodu z toho budou mít i ti, kteří do něj nevstoupí ze zdravotních důvodů, z důvodu takové profesní dráhy, která to neumožňuje, apod.,

- již v takto redukované podobě bude systém poskytovat dostatečné stimuly pro zvýšení role těch, co poskytují či zprostředkují poskytování produktivních služeb umožňujících, aby byl člověk dlouhodobě psychicky a fyzicky fit,

- poskytne zkušenosti pro kvalifikovaně vedenou dlouhodobější společenskou diskusi o plné transformaci prvního pilíře v plně zásluhový.

(Pokračování příspěvkem dalšího autora)