Jaké reformy a proč? (4)

19. leden 2014 | 09.53 |

V této části se pokusím zformulovat některé argumenty, které odpovídají na otázku, jakým způsobem může být ekonomický růst trvale udržitelný a současně exponenciálně dynamický. Především však chci poděkovat všem, kteří včera k tomuto problému vyslovili svůj názor v návaznosti na článek:

http://radimvalencik.pise.cz/968-jake-reformy-a-proc-3.html

Nejdříve malá poznámka k tomu, proč je odpověď na tuto otázku tak důležitá:

Má to dva důvody:

1. Umožňuje to pochopit, v čem spočívá zlom v setrvačném vidění reality (odhalit obrysy nového typu růstu a prostoru, který se tím otevírá).

2. Vyplývají z ní parametry těch reforem, o které v současné době jde a prostřednictvím kterých lze ekonomický růst přeorientovat na novou trajektorii, na nový typ růstu.

(Mj. předběžně – i když o tom později bude asi diskuse – obsah či podstata přeorientace typu ekonomického růstu a tudíž i reforem k tomu nutných není primárně otázkou politickou. Je otázkou povahy změny na daném stupni vývoje společnosti. Může být realizována jak v rámci pravicové, tak i levicové politiky. Přesněji – standardní pravo-levé schéma politiky z hlediska přípravy i realizace nutných reforem plní spíše roli vyvažují a kontrolní. Přesněji – pokud by toto pravo-levé schéma bylo funkční, tak by tuto roli plnilo. Dnes je toto schéma deformované tím, že většina stran jako institucí je kontaminována působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a z hlediska své vyvažují i kontrolní role je dysfunkčních. O to to bude těžší, ovšem o to je větší význam teorie.)

Nyní reakce ze včerejšího dne (18.1.2014), které vytvářejí dobrý základ pro všestranný, vyvážený a kvalifikovaný přístup k tématu (jména autorů příspěvků uvádím v té podobě, v jaké je sami uvedli). Připomínám, že se jedná o odpověď na otázku, zda může být ekonomický růst exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný:

Karel Procházka Ze Žižkova: Po jistou dobu může. Od dob ctihodného Malthuse se ve vyspělých krajinách dala taková exponenciála proložit. Dokonce neuspěla Meadowsová v 70. letech s teorií překročení mezí. Nejméně 40 let je vyčerpání energetických zdrojů stále 20 let před naší přítomností. V principu fyziky je v nejbližším okolí planety v každém rozměru konečný počet zdrojů. Mění se subjektivní potřeby lidí. Cíle, které pro dosažení spotřebují mnoho lidské práce, lidé opustí bez většího sentimentu. V tomto relativním ekonomickém hodnocení spotřeby živé práce, je lidská fantazie neohraničitelná. Chtělo by to upřesnit otázky? Budeme schopni subjektivní potřeby lidí v budoucnu racionálně řídit? Pokud nedosáhneme určitého stupně racionálního řízení na planetě, přirozeně se dynamický růst neočekávaně dostane do rozporu s trvale udržitelným životem. Příroda již nad námi nemá vládu.

K tomu moje poznámka: Není třeba jít cestou "racionálního řízení subjektivních potřeb". Stačí, když se vytvoří podmínky, za kterých se dominantní potřebou lidí stane přirozená potřeba svobodně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti. A k tomu stačí omezit vliv investování do společenské pozice a zvýšit míru rovnosti příležitosti ve společnosti.

Pavel Makovec: Na mantru ekonomického růstu začínám být alergický. Než za bezhlavým hnaním se za ekonomickým růstem bych preferoval zvyšování jiné veličiny (kvalita života?).

K tomu moje poznámka: Jde o typ ekonomického růstu. Lze si představit takový ekonomický růst (dokonce plně podchytitelný "starým" ukazatelem HDP, jehož hlavním parametrem je právě "kvalita života". Co to totiž je "kvalita života"? Třeba právě to, že mohu svobodně rozvíjet a uplatňovat své schopnost. Nebo zná někdo něco lepšího? Lepší cestu k tomu, jak maximalizovat intenzitu svých prožitků a rozšířit jejich spektrum?

Petr Gargulák: A růst čeho ? O 3-5% ? Zisků nejbohatších ? Takže vliv a všeobecně, no vzhledem k technologiím a recyklacím. Půjde hodně o to, co má být ta mantra růstu pro zajištění kvality života. Za co a jak dlouho bude chtít jedinec utrácet. Co třeba úspory, to je sice růst kvality života, ale nemusí to mít, až tak veliký dopad na zdroje. Topíme pořád stejně, ropa dojde tak jako tak, tedy autem se bude jezdit méně, ale zase díky exponencionálnímu růstu, například v USA výroby elektrických vozidel se začne více spotřebovávat jiná energie a v podstatě budeme nuceni začít využívat zdroje čistší. Pak půda, její kultivace a obnova na zabezpečení dostatku potravy..., nebo odlesňování a spotřeba dřeva, to je relativně snadno obnovitelný zdroj, při dobré organizaci. No recyklace a čistší zdroje tedy technologie. Už jsme poměrně daleko... Takže stále, pokud by šlo i o mantru..svobodu.. zázemí, tam nevidím problém. Spíš bude problém v udržitelnosti růstu zisků z rent Feudálů. Ale, to, už je jiný problém. Dále třeba i jiné druhy prací a zaměstnání, nemající přílišný vliv na zdroje, přínosnější jinak. Každopádně spotřebu technologiemi v současné době snižujeme, jak jen je to možné...

K tomu moje poznámka: Petr Gargulák dodal v rámci komentářů v diskusní skupině "Reformy? – Reformy" na Facebooku velké množství dalších příkladů technologických možností radikálního snížení množství přírodních zdrojů či alternace vyčerpávajících se zdrojů dosud neomezenými, na jejichž limity narážíme. Vydalo by to na samostatné širší pojednání. V tom hlavním sděluje, že při dostatečném pokroku v technologické oblasti fatální omezení růstu nehrozí.

Adam Zahir Mikulášek:Takovýto ekonomický růst může být udržitelný jen vědecko-technickým pokrokem. Neměl by být uměle vytvářen různými finančními bublinami, měnovými intervencemi, oklešťováním sociální solidarity, atd. Hlavní je totiž zajištění důstojného a kvalitního života pro všechny. Další otázkou je, jak úroveň ekonomiky, tedy i její růst, vlastně měřit. Nesouhlasím se současnou metodou založenou na hrubém domácím produktu, tato veličina totiž nijak nerozlišuje rozdělení ekonomického bohatství mezi lidmi, je to v podstatě, zjednodušeně řečeno, založeno na aritmetickém průměru. Daleko lepší by bylo pod pojmem "ekonomický růst" chápat růst mediánu čistého reálného příjmu. K čemu nám bude třeba i progresivnější růst, než exponenciální, když z něj bude těžit jen řekněme horních deset procent, přičemž spodních padesát procent bude reálně chudnout? To bych raději bral ekonomickou stagnaci s tím, že by spodních padesát procent sice nebohatlo, ale ani nechudlo... Adam Zahir Mikulášek Ani ekonomicky to nebylo za minulého režimu ideální, spíš by to chtělo nějakou třetí cestu ve stylu Oty Šika, Jana Kellera nebo Miloše Picka. Nebyl bych pro totální zrušení soukromého podnikání, jak tomu bylo za socializmu, jen je potřeba nějak zarazit ty nadnárodní korporace, finanční byznys a podobné záležitosti. Také by bylo užitečné podporovat živnosti a malé či střední soukromé firmy. Dále vytvořit zákonný rámec pro fungování družstevních podniků západního typu, aby pracující měly právo podílet se na rozhodování o chodu podniku.

K tomu moje poznámka: A. Z. Mikulášek si všímá i sociálních aspektů růstu, který by mohl být exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný. Podle mého názoru je sociální předpoklady potřeba vidět dynamicky a z hlediska jejich produkční role. Tj. jde o vytvoření takových podmínek, kdy lze plně a svobodně (dle individuálních předpokladů) rozvíjet schopnosti každého člověka které zpětně působí jako nejvýznamnější faktor ekonomického růstu.

ondrey: Osobně si myslím,že bychom se měli posunout k životaschopnější ekonomice a většině populace zajistit lepší život s výrazem Welfare Optimality podle Erica Maskina nositele Nobelovy ceny za ekonomii obor teorie her a mechanismů (2007) . Časopis The Economist nedávno s odkazem na Royal Society for the Improvement of Natural Knowledge v českém jazyce známější,jako vědecká Královská společnost publikoval informace o tom, jak planeta Země uživí 9 miliard lidí, ovšem pouze za předpokladu, že její zdroje budou distribuovány rovnoměrněji než dnes. No a už jsem u problému redistribučních systémů a chování jedinců ve společnosti. Zastávám ve střednědobém výhledu (50 let) názor na udržitelnosti exponenciálně dynamického růstu na planetě Zemi. Za předpokladu udržení slušných demografických ukazatelů (africká expanze a západní downgrade) či omezení spotřeby v rozvinutém světě. Na to mě pouze napadá citát z časopisu MARATHON č.121 redigovaný autorem stránek od ženevského rodáka Jean-Jacqu es Rousseau: "Člověk je tak odporný, že chce více, i když má dost". Tato lidská vlastnost dosud spolehlivě likvidovala všechny pokusy najít alternativu ke kapitalismu. Takže nebude lehké bohaté a vlivné přesvědčit obětovat pro exponenciálně dynamický růst a ty společenskou redistribucí diskriminované k tomu, aby se zefektivnili a seberozvinuli. Takže rezervy pro vytvoření střednědobě dynamicky rostoucí hospodářství v lidské společnosti i na planetě Zemi určitě jsou.

K tomu moje poznámka: Otázku rovnoměrnější distribuce podle mě není možno řešit limitováním a přidělováním. Jde o dvě věci, které spolu bezprostředně souvisejí:

1. Vytvořit podmínky pro rovnost příležitostí v oblasti nabývání a uplatňování schopností.

2. Tím (a nejen tím) omezit roli investování do společenské pozice, které je hlavním a jediným zdrojem té "odpornosti", o které se mluví výše.

(Mj. cestu k obojímu jsme popsali v učebnici Heissler-Valenčík-Wawrosz: Mikroekonomie pro střední kurz, VŠFS EUPRESS 2010.)

Honza Spoz Blansko: Měříme co...."ekonomický růst", množství výroby, HDP? nebo jinak vyčíslené bohatství? Z obecné teorie by to asi mělo být jen to HDP, jenže HDP se dá vypočítat různé, výdajově, důchodově, i u výrobkové metody jsou zahrnuty nehmotná odvětví a hlavně vše nakonec převedenou na koruny, takže potom na otázku odpovídám, že teoreticky ekonomický růst může být exponenciální i udržitelný.

K tomu moje poznámka: Otázka, zda k pochycení nového typu ekonomického růstu postačí HDP, je zajímavá a důležitá. Pokusím se k ní rovněž vyjádřit. Předběžná odpověď – ano.

Arnošt Zeman: Jinak Ridley píše v racionálním optimistovi, že růst je možný a podává to celkem logicky. Ovšem sám píše, že v roce 1900 žila zemi jedna 1 miliarda lidí, teď je nás 7 miliard a zdroje z vesmíru moc nečerpáme. Teda pokud pominu konspirační teorie, že máme styky s mimozemšťany, i když ti v tom případě čerpají asi víc ze země než mi od nich. I když celá lidská populace by se teď vešla do státu Texas, takže se na zemi asi ještě vejdeme. Čím víc lidí, tím by měl být větší ekonomický růst. Jenže na ten růst musí být zdroje. Navíc vědecký rozvoj muže vést k ekonomickému poklesu.

Nový typ ekonomického růstu: Ekonomika, jejímž těžištěm jsou produktivní služby:

Podle mého názoru exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst umožňuje ekonomika, která je založena na produktivních službách, tj. službách umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Jsou to služby typu vzdělání, zdravotní péče, ale i relaxační, rekreační, výchovné, kulturní apod. Pokusím se uvést argumenty, proč takováto ekonomika může být exponenciálně dynamická a současně trvale udržitelná. K tomu nejdříve základní schéma, které budu opakovaně využívat. Je totiž dostatečně názorně:


Zde tmavší půlkruh představuje celoživotní příjem člověka bez zvýšené role produktivních služeb, světlejší půlkruh zvýšení jeho celoživotního příjmu právě zásluhou efektů dosažených produktivními službami (mj. je dvakrát větší). Šipkami s popiskami jsou vyznačeny jednotlivé směry, kterými lze dosáhnout efekty v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

1. Jde o kvalitu života – co může být lepší, než se plnohodnotně a dlouhodobě uplatnit, být prospěšný druhým?

2. Takováto ekonomika si vydělá sama na sebe, pokud se na efektech dosažených v jednotlivých směrech nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu bude moci podílet (a to i přímo finančně) ten, kdo se o tyto efekty zaslouží (poskytovatel služeb i ten, komu jsou poskytovány). (Mj. právě k tomu jsou nutné příslušné reformy a toto je nejnáročnější úkol, jak si ukážeme v dalších pokračováních).

3. Služby poskytované v rámci nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu lze nepochybně porovnat s jinými statky, resp. člověk je z hlediska svých preferencí porovnává. Jejich efekt prvního řádu je, že jsou substitutem jiných statků a služeb, které zatěžují přírodní prostředí mnohem víc (tj. buď čerpají více přírodních zdrojů, nebo svými odpady více zatěžují přírodní prostředí). Jinými slovy – pokud budou v ekonomice hrát větší roli produktivní služby v mnou vymezeném smyslu, pak člověk bude šťastnější (kvalita života) a současně spotřeba bude méně zatěžovat přírodní prostředí (trvalá udržitelnost).

4. Hlavní význam produktivních služeb je však v efektech druhého řádu. Totiž v tom, že rozvoj schopností člověka (nejen jako jednotlivce, ale týmově, resp. v rámci společenské dělby práce) je v tom, že je bezprostředně spojen s rozvojem jeho schopnosti inovovat. Schopnosti snížit (a to v mnoha případech i zásadním či radikálním způsobem) množství přírodních vstupů na jednotku užitku, tj. toho, co naplňuje kvalitu života. (Např. zdokonalováním technologií, které popisuje P. Gargulák.) Tj. ekonomika založená na produktivních službách nejenom "vydělá sama na sebe", ale naprosto zásadním způsobem se odpoutá od vázanosti ekonomického růstu na limity přírodního prostředí. (A jde tedy jen o to, jak k takové ekonomie přejít).

Závěrečná poznámka:

Dnes musím už končit. Pokud bych pokračoval, bylo by to tak dlouhé, že by to nikdo nečetl. Budu vděčný za připomínky. Myslím, že se rodí dobrý tým. Máme sice u nás na univerzitě (VŠFS) již velmi dobrý základ, ale pokud chceme někam dojít, je nutné se otevřít podnětům zvenku. Právě proto, aby výsledek byl komunikovatelný a aby se něco důležitého nepřehlédlo. Proto jsem velmi vděčný všem, kteří do diskuse vstupují.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jaké reformy a proč? (4) ondrey 19. 01. 2014 - 15:10