(71.118) Hra: Co přinesl 26.9.13 – Superaféra 106

30. září 2013 | 08.00 |

Vývoj ve čtvrtek 26.9.2013 u nás byl přímým pokračováním události, která se stala den před tím a o které jsem psal v předcházejícím dílu této série. Ve středu zjevil M. Zeman jeden ze svých nápadů - považovat za jedno z kritérií výběru podnikatelů na jeho spanilé jízdy do zahraničí to, zda přispěli do fondu na splácení státního dluhu. A to v logice současného dění nemohlo zůstat bez odezvy. Jednou z nejvýznamnějších otázek totiž je, jaký je skutečný exportní potenciál naší země a do jaké míry je tento potenciál blokován tím, že se až příliš (nekriticky, servilně) podřizujeme tomu, co nazývám globálně vnucovaným a globálně sdíleným základním ideovým paradigmatem. Přesně podle své role a přesně podle očekávání na Zemanův nápad ve čtvrtek ostrým výpadem reagoval jeho z dob prezidentské volby a následných konfrontací vedených o způsob vládnutí  K. Schwarzenberg:

"Dle mého názoru se to velmi podezřele blíží otevřené korupci, neboť fond, ať je jeho účel možná chvályhodný, je soukromý podnik pana Zemana. Má-li být podnikatel státem podpořen, aby zaplatil do fondu prezidenta, to naplňuje dle mého soukromého názoru definici korupce," prohlásil Schwarzenberg."

Viz: http://www.novinky.cz/domaci/314367-zemanuv-vyrok-o-vydirani-podnikatelu-ma-blizko-ke-korupci-mini-schwarzenberg.html

K tomu, abychom pochopili, o jak zásadní spor se jedná a co je jeho podstatou, se musíme na věc podívat z obecnějšího hlediska. Největším problém současného světa (i naší země) je to, že národní i nadnárodní instituce jsou velmi silně penetrovány a ovládány tím, co nazývám struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (někdy zjednodušeně pojmenované jako "klientelistické sítě" či "mafie působící ve státním aparátu"). Aby bylo možno stále frapantnější porušování obecně přijatých zásad krýt, vytvořily si (spontánně) tyto struktury globálně sdílené základní ideové paradigma, které jsem již dříve charakterizoval takto:

- Prosazování silových řešení doslova "za každou cenu".

- Pěstování obrazu nepřítele a výroba reálného nepřítele (právě uplatňováním silových řešení).

- Používání dvojího metru k demonstrování moci a možnosti využívat in-side informace při ovlivňování chování osob.

- Kontrola chování osob v oblasti politické reprezentace vlastní země i ostatních zemí (jejich monitorování, výroba kompromitujících materiálů, vydírání, protěžování i "měkké" řízení formou poskytování in-side informací, přičemž to poslední je bezprostředně spojeno s prosazením silového řešení za každou cenu).

Právě takovéto základní ideové paradigma totiž umožňuje efektivně zastírat a překrývat činnost struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad působících v globálním i lokálním měřítku.

Viz: http://radimvalencik.pise.cz/617-71-112-hra-co-prinesl-20-9-13-superafera-100.html

Toto globálně sdílené základní ideové paradigma má ještě jeden vedlejší aspekt (kromě toho, že slouží k překrývání velkých lumpáren). Tím, že se po linii USA-NATO-EU označí některá země s využitím dvojího metru za "problémovou" či jinak "pochybnou" a požaduje se demonstrování věrnosti tomuto kacéřování od ostatních zemí nejrůznějším způsobem, dochází velmi často k omezování exportních možností, zejména těch slabších zemí, jako je naše. Z tohoto hlediska:

- K. Schwarzenberg, který si je intuitivně výše uvedeného vědom, informačně je vybaven víc než kdokoli jiný, považuje takovéto fungování světa za fatální a zabředl do příliš vstřícné "politiky možného". A tak na domácí půdě kryl deformování parlamentní demokracie, které přerostlo až do podoby ovládání podstatných funkcí státu milenkou premiéra, ve vlastním resortu dopustil pronásledování těch, kteří ho na lumpárny upozorňovali, a v zahraniční politice nejenže k rozšíření exportních možností nepřispíval, ale spíše naopak. Ten, koho si struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad ochočí, udělají z něj figurku, se chová právě takto. A co hůř, považuje to za normální a ještě si o sobě dělá iluze.

- M. Zeman, který získal dostatečnou reflexi toho, jak obrovskou penetrační, vydírací a manipulační sílu mají struktury založené na vzájemném krytí lumpáren, jak si tyto struktury svou ekonomickou vahou jsou schopny podřizovat nejrůznější politické reprezentace, hledá jinou ekonomickou základnu, která by mu poskytla zázemí. Tu nachází právě v otevření našich exportních možností a v budování "zdravé lobby", tedy lobby těch podnikatelů, kteří nebohatnou z nevýhodných smluv s vlastním státem, ale z obchodování s jinými státy a posilování naší ekonomické síly. V této své roli se ovšem prezident dostává do určité kolize se základním ideovým paradigmatem, které je nám vnucováno.

Jedná se tak o mnohem zásadnější spor, kdy jde o něco mnohem důležitého než o sympatie k jedné ze dvou kontroverzních osob, nebo o to, kdo lépe chrání parlamentní demokracii. Nejedná se o nic míň než o to, jaké vlivy budou převládat v naší zemi v situaci, kdy se stávající globálně sdílené a nám vnucování základní ideové paradigma vyčerpalo, přivedlo svět do krize, samo se dostalo do krize a začíná být zřejmý jeho devastující účinek. Dokonce bych řekl, že po velmi nedávných zkušenost a odblokování tabuizovaných informací začíná např. i B. Obamovi docházet, o co jde. Ani v těchto podmínkách to ovšem M. Zeman nebude mít snadné. Je to tanec s vlky a současně i tanec na vejcích. Ale asi je to lepší, než dělat politiku nemožně možného.

K tomu ještě dva příspěvky z Českápozice.cz, které obsahují některé důležité informace.

První příspěvek I. Léka (uveřejňuji zkráceně) ukazuje, jak obtížné je hledání řešení útlumu těžby v Moravskoslezském kraji a jak naivní se mohou ukázat dobře míněné návrhy:

Lidé, kterým není lhostejná situace na dole Paskov a na severní Moravě vůbec, s velkým napětím čekali na výsledek úterního jednání na Pražském hradě. Proti zástupcům akcionářů těžební firmy OKD si ke stolu na straně státu zasedla silná sestava v čele s prezidentem Milošem Zemanem a premiérem Jiřím Rusnokem. Po skončení jednání Zeman navrhl překvapivé řešení. Na první pohled vypadalo jako to Kolumbovo s vejcem, ale po hlubší analýze nápadu musíme konstatovat, že jde o výrok připomínající spíše památné projevy Nikity Chruščova a jeho skvělé plány na pěstování kukuřice. Kdyby se návrh prezidenta uskutečnil, pak třetí nejlidnatější kraj v zemi dopadne stejně jako sovětská agrární sféra a Ostrava se může v roce 2020 přejmenovat na moravskoslezský Detroit. Zeman navrhl, aby vlastníci OKD, včetně Zdeňka Bakaly, tohoto amerického finančníka českého původu žijícího ve Švýcarsku, darovali 44 tisíc bytů Moravskoslezskému kraji a výnosy z nemovitostí by se pak použily na financování útlumu těžby v dolu Paskov až do roku 2016... K návrhu prezidenta darovat 44 tisíc bytů kraji se vzápětí velmi diplomaticky vyjádřil ministr průmyslu a obchodu Jiří Cienciala, který nejen pochází ze stejného regionu, ale byl i dlouhá léta špičkovým byznysmenem, a dokáže tedy rozlišit realitu od nepodložených snů. "Je to přání, které má spoustu právních a majetkových dopadů. Musí se přebrat, co je reálné a co není. Na první pohled je to krásná myšlenka, ale je tam spoustu složitostí," řekl Cienciala Hospodářským novinám... Společnost RPG Byty vytváří pro akcionáře profit, loni měla zisk lehce nad miliardou. Firmě v minulosti poskytly banky úvěr ve výši zhruba 200 milionů eur, které byly použity na vylepšení bytů. Letos na jaře, kdy zprávy o špatné situaci OKD ještě neplnily titulní stránky novin, firma RPG Byty vydala dluhopisy za 400 milionů eur (něco přes deset miliard korun), které upsaly různé – zřejmě málo informované – banky a investiční společnosti. Podnik tedy získal peníze, úvěr u bank plně splatil díky vydání bondů, zbylých 200 milionů eur akcionáři vytáhli na dividendách. Nevíme, jaký bude letošní zisk firmy RPG Byty, ale počítejme opět zhruba s miliardou. Jenže společnost bude muset každý rok, sice na dvakrát, vyplatit držitelům dluhopisů vysoký úrok (6,75 procenta), což činí ročně přibližně 700 milionů korun. A v roce 2020 bude třeba vlastníkům dluhopisů zaplatit oněch 400 milionů eur. Nevíme, jaký bude za sedm let kurz koruny vůči euru, ale jistina se tak jako tak bude pohybovat okolo deseti miliard korun. Firma RPG Byty tedy nemusí být zdaleka takovým zlatým vejcem, jak se na první pohled může jevit... Nelze přitom asi předpokládat, že otrlí finančníci darují Moravskoslezskému kraji všechny byty a obrovský dluh převezmou na sebe. Něco takového od byznysmenů, jako je Zdeněk Bakala či jeho maďarský guru Peter Kadas, nemůžeme očekávat ani v případě, když proti nim stojí hlava českého státu a minimálně jedna politická strana – zemanovci. Představme si však jednu zajímavou situaci. Moravskoslezský kraj dostane od Bakaly & Company za symbolickou jednu korunu společnost RPG Byty. Pro finančníky by to znamenalo zabití dvou much jednou ranou – zbaví se obrovského dluhu a politických útoků, kterým kvůli kauze 44 tisíc bytů čelí zejména ze strany levice. Kraj by sice získal spoustu nemovitostí, ale zároveň i dluh, který za sedm let dohromady činí až 15 miliard korun (pět miliard úroky a deset jistina).

Viz: http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/zemanuv-plan-jak-privest-moravskoslezsky-kraj-k-bankrotu?utm_source=newsletter&utm_medium=mail&utm_campaign=ns_cnt_sp

Druhý článek je od G. Stiera. Velmi důležitý, protože dokumentuje krizi stávající globálně sdíleného základního ideového paradigmatu. Nejdříve celý článek (to nejdůležitější podtrhuji), pak k tomu, jak to souvisí se zmíněnou krizí:

Vladimir Putin byl na jubilejním zasedání Valdajského klubu, jehož vznik v roce 2004 inicioval a který sdružuje světové odborníky na ruskou problematiku, jako ve svém živlu. Členové klubu mohli při svých pravidelných setkáních během uplynulých deseti let sledovat, jakým prochází ruský prezident vnitřním vývojem. Z bezprostřední blízkosti byli svědky, jak se z šedého petrohradského činovníka a bývalého agenta stává jeden z nejvlivnějších a nejcharismatičtějších hráčů světové politiky. Mohli ho vidět jako prezidenta, jenž v Moskvě teprve hledá své místo, testuje hranice svých možností a postupně se zbavuje role následníka, přičemž již dává sem tam vyniknout své budoucí síle. Jako politika, který je zatím opatrný vůči médiím a neví, zda se s nimi má spíše kamarádit, nebo si udržovat odstup. Stejně jako mohli pocítit, jak se mu podařilo nalézt správnou míru a jak si tím, co z něho vyzařovalo, čím dál více získával své okolí. Pak se s ním mohli setkat na sklonku jeho prezidentské funkce jako s člověkem, který nenuceně debatuje se svými hosty a jehož občas bolí záda stejně jako každého jiného smrtelníka. Podobně strhující a jiskřivý jako při nynějším setkání na břehu Valdajského jezera však ještě nikdy nebyl. Během one-man show, kterou zřejmě nikoli náhodou přenášelo živě hned několik televizních stanic, vědomě sklízel úspěchy, přičemž každým svým gestem, pohybem i prohlášením dával najevo, že má ctěné publikum co dočinění s jedním z nejvlivnějších protagonistů světového dění. Jako by tím světu vzkazoval, že bude ještě hodně dlouho třeba počítat nejen s ním, ale nyní i s Ruskem, jež se definitivně znovu stalo neopominutelným hráčem na světové politické scéně. Putinovo čím dál výraznější sebevědomí není vůbec náhodné. S početnou skupinou vlivných světových analytiků a představitelů veřejného života se totiž setkal právě v okamžiku, kdy se uprostřed chaosu, jenž panuje okolo Sýrie, projevil jako jediný akceschopný státník a politik, který tím, jak zastínil Baracka Obamu a převzal vedení, zachraňuje svého spojence a současně si zavazuje svého protivníka. A zatím má celou dobu před očima pouze to, aby v této kritické chvíli, jež rozhoduje rovněž o vývoji světového uspořádání, znovu zajistil pozice své vlasti, jež musela v uplynulých 20 letech strávit mnohá příkoří, a aby z ní navzdory její váze pouhé regionální mocnosti učinil rozhodujícího aktéra globální politiky. Putin si tuto situaci evidentně užívá. Jako politik, jenž je takzvaným vyspělým světem démonizován, přijímán se spoustou výhrad a nezřídka automaticky odmítán, mohl ve Valdaji za přítomnosti známých světových politiků, předních novinářů a dokonce vlastní opozice slavit nad Západem vítězství. A ruský prezident poučuje, argumentuje, nastavuje zrcadlo a nechává zaskvět svůj humor a kompetenci, která je po všech stránkách hodná uznání. Jistě si přitom vzpomene, jak ho ještě nedávno v interview s Jayem Leno v televizi NBC poučoval americký protějšek Obama, když nazval jeho uvažování jako z doby studené války a Putina samotného špatným žákem, který se zjevně nudí v poslední lavici a jenž ke všemu pronásleduje nejen opozici a nevládní organizace, ale i homosexuály. Putin přitom opakuje, jak již v září napsal v deníku The New York Times, že USA jsou čím dál méně považované za jedinou záštitu demokracie. S poukazem na případ Egypta či Libye dokazuje, že nelze nutit všem regionům stejný model, neboť svět také není stejný. "Chtěli demokracii? Tak prosím, a tady je výsledek!" kontruje. A neváhá si píchnout ani do Evropy, která sice "vymírá, ovšem nelíbí se jí ani přistěhovalci". Vyprošuje si, aby kdokoliv poučoval Rusko v otázce manželství osob stejného pohlaví. S poukazem na to popíchne i Romana Prodiho, když prohlásí, že ani Berlusconi by nebyl odsouzen za pohlavní styk s nezletilou osobou, kdyby byl homosexuál. Ostatní přátelé rovněž nezůstávají ušetřeni, když v souvislosti s šancemi v německých volbách s úsměvem od ucha k uchu poznamenal o bývalém ministrovi obrany za vlády Helmuta Kohla Volkeru Rühemu s narážkou na kritiky jeho návratu: "Angela Merkelová bude kancléřkou již potřetí, že ano?" Françoisi Fillonovi, nedávnému francouzskému premiérovi, zase připomněl situaci v Libyi, s malou odbočkou, ve které na obranu Sýrie líčí velikost jaderného arzenálu Izraele, zatímco svého hosta z USA se dotazuje na historickou výši státního dluhu. Přitom se vysměje Johnu McCainovi, který v listu Pravda reagoval na jeho článek v Timesech, načež se tvrdě pustí do kritiky jednopolárního světa, protože neuvažuje v dimenzích suverénních zemí, ale vazalů. Vyčítá euratlantickému světu, že se odtrhl od svých kořenů a popřel křesťanství. Mluví o tom, že se svět stává čím dál tvrdším a krutějším, a podotýká, jak důležité je zachovat si uprostřed těchto změn vlastní identitu. V duchu toho poznamenává, že "je třeba, abychom byli hrdí na svou historii, a Rusové mají být na co hrdí". Oproti kritice založené na konzumním uvažování vyzdvihuje patriotismus a domnívá se, že k tomu, aby se země stala konkurenceschopnou, je nutně třeba kulturní a duchovní sebeurčení. Hrdě hovoří o tom, že se Rusku podařilo oprostit od sovětské ideologie a překonat i dobu po rozpadu Sovětského svazu a nyní hledá a buduje svou novou identitu, přičemž za garanci úspěchu nepovažuje nukleární sílu, ale vzdělaného, kreativního a tělesně i duševně zdravého člověka. V projevu proneseném v roce 2007 v Mnichově vytyčil Putin pouze hranice role, kterou by v novém světovém uspořádání měla hrát Moskva. Jeho současná "valdajská doktrína" již vzkazuje všem, že Rusko je opět na scéně a svět bez něho není kompletní. S nadějemi i obavami očekávaný multipolární svět je tu. Svět se stal mezitím mnohem komplikovanějším, než jsme si na konci studené války vůbec dokázali představit. Jak je vidět také na případu Sýrie, dnes už si nelze představit dominanci jedné velmoci, a ani ten nejsilnější stát nedokáže probíhající procesy řídit sám a kýžený výsledek mu nezajistí ani jeho rozhodná vojenská převaha. V této nové éře opět stoupá role diplomacie, a ačkoliv bipolární uspořádání světa patří dávno minulosti, jsou v této době paradoxně opět nejaktivnější ty samé dva státy jako v minulosti: Rusko a USA. Evropa, která má dost starostí s vlastními problémy, se totiž jednoznačně ocitá na periferii, Čína zůstává raději v pozadí, rozvíjející se země, jako je Indie či Brazílie, zatím na globální scéně nemají dost zkušeností, zatímco regionální mocnosti jsou v konfliktu, který zajistil Rusku návrat a v mnoha ohledech vytyčuje hranice nového světa, samy angažované. A jakéže je vlastně toto Rusko, jež podtrhuje svoji nepostradatelnost na globální scéně? Především konzervativní. Nikoli náhodou citoval Putin před Valdajským klubem dva rozhodující představitele tohoto způsobu uvažování, Konstantina Leontěva a Alexandra Solženicyna. Stejně možná není náhoda, že se o své myšlenky podělil právě několik kilometrů od jednoho z duchovních center Ruska, Iverského kláštera, který hrál důležitou roli také v posílení státnosti. Jelikož tento ruský svět je v úzkém vztahu k pravoslaví. V Putinově doktríně se skrývá kousek imperiální nostalgie, a proto nepopírá, nýbrž překonává sovětskou minulost. V zásadě je však realistická, neboť jak poukázal sám Putin, v geopolitickém smyslu se soustředí na daný region, jehož integrace poskytuje šanci k tomu, aby se tato oblast nestala periferií, ale samostatným centrem. Moskvě je zároveň jasné, že úspěch v souvislosti s urovnáním situace okolo Sýrie sice představoval průlom, ovšem ten sám je pouze dočasný a bez vnitřního posílení by nic neznamenal. V hospodářském smyslu je tudíž tato doktrína rovněž trochu liberální a obrací se od státu k člověku, a jak dokazuje i pozvání opozičních představitelů na jednání Valdajského klubu, slibuje také větší politickou flexibilitu a otevřenost.

Viz: http://www.ceskapozice.cz/zahranici/geopolitika/putinova-valdajska-doktrina?utm_source=newsletter&utm_medium=mail&utm_campaign=ns_cnt_sp

Odkud se vzalo Putinovo sebevědomí? Z jeho dobré informovanosti. Nestal se snadno manipulovatelnou figurkou struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, jejichž součástí jsou i privatizované enklávy nejvýznamnějších globálně působících zpravodajský služeb. Na rozdíl od toho, co se téměř (doufejme, že jen téměř) stalo B. Obamovi. Ten v kritické situaci dlouhými projevy mimo mísu (velmi připomínající obdobné z úst Míši Hovorky alias Michaila Gorbačova) dostal pod tlakem lidí typu D. Rumsfeld či C. Riecová, resp. lobby s těmito osobami spojenými svět na pokraj katastrofy a současně v danou chvíli získal image směšné figurky. Vypadá to, že si z toho vzal poučení a už se nikdy nebude moci tak snadno opakovat politika založená na takové manipulaci s "nejvýznamnějším mužem světa" (kterým pochopitelně nemůže být nikdo jiný, než prezident Spojených států).

Proto - vraťme se k domácí scéně - je dnes určitá šance na přehodnocení politiky vstřícného podřizování se globálně vnucovanému a globálně sdílenému základnímu ideovému paradigmatu. V této oblasti M. Zeman nabízí určitou příležitost využití prostoru pro posílení naší ekonomiky, jejích exportních možností. O tom, že to nebude tak jednoduché, svědčí to, jak při řešení jakéhokoli domácího problému naráží na provázanost struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a jejich vliv.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: (71.118) Hra: Co přinesl 26.9.13 – Superaféra 106 julius kestner 30. 09. 2013 - 10:32