R2016/017/M: Teoretické zdroje

11. prosinec 2016 | 07.00 |

Dalšími podklady k monografii Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem je první nástin úvodních partií této monografie:

Teoretické zdroje reformy systému penzijního pojištění

Fundamentální prací k analýze reformy penzijního systému u nás je monografie Vostatka (2016), která je nejen nejnovějším, ale i nejobsáhlejším vědeckým dílem. Obsahuje přehledné uspořádání všech přístupů a na základě jejich porovnání prezentuje NDC systém (průběžný tzv. příspěvkově definovaný, tj. výrazně zásluhový) jako nejvhodnější.

Většina přístupů u nás přejímá implicitní předpoklad obsažený v našich zákonech vymezujících penzijní pojištění, tj. že pojistná událost nastává v důsledku plynutí času, a tudíž, že se jedná o mezigenerační solidaritu nikoli solidaritu mezi těmi, kteří v důsledku plynutí času ztrácejí schopnost uplatnit se na profesních trzích, a těmi, kteří si tuto schopnost uchovávají i ve vyšším věku (Biskup, Voříšek 2005), (Čejková, Řezáč, Šedová 206), (Daňhel et al. 2005), (Ducháčková, Daňhel 2010), (Slaný, Krebs 2004).

Podobně Šimková, Sixta, Langhamrová (2016) zdůrazňují, že mezigenerační transfery mají vždy povahu toku zboží a služeb, tedy skutečné spotřeby, které se produktivní osoby vzdávají ve prospěch neproduktivních, a finanční transfer hraje pouze úlohu prostředníka skutečného transferu. Na základě toho konstruují modely penzijních schémat, která neuvažují to, že pojišťovací událost nastává u různých lidí v různém věku (Šimková, Sixta, Langhamrová 2016, pp. 596-598). Dospívají ke skeptickému závěru, že problém demografického stárnutí spočívá ve zhoršujícím se poměru ekonomicky aktivního a neaktivního obyvatelstva a možnosti ekonomiky zajistit v budoucnu dostatečné zdroje pro ekonomicky neaktivní část populace (Šimková, Sixta, Langhamrová 2016, pp. 605).

Oproti tomu Vavrejnová et al. (2004) uvádějí, že otázka důchodové reformy se neomezuje pouze na stárnutí a finanční problematiku. Podle nich jde o kombinaci různých druhů důchodových dávek a dalších druhů spoření spolu, což je zvlášť důležité, s prodlouženou ekonomickou aktivitou. K tomu Fiala, Langhamrová (2014) provádějí modelové výpočty vývoje příjmů a výdajů důchodového systému v ČR na základě poslední demografické projekce a se zohledněním předpokládaného trvalého zvyšování důchodového věku, tj. období produktivního uplatnění člověka a dospívají k logickému závěru, že růst podílu osob ve vyšším věku nebude mít za následek tak velký růst podílu starobních důchodců, tj. růst délky života nebude automaticky znamenat růst doby pobírání starobního důchodu (Fiala, Langhamrová 2014, p. 233). Neuvědomují si však, že se tím otevírá zásadní otázka, co je v systému penzijního pojištění pojistnou událostí a o jaký typ solidarity v tomto systému jde.

Janíčko, Tsharakyan (2013) prostřednictvím modelu ukazují klíčový význam prodlužování doby produktivního uplatnění a na základě toho formulují hospodářsko-politická doporučení směřujících na různé skupiny obyvatel ─ především ženy, obyvatele ve vyšším produktivním věku (55–64 let). Podle nich by příslušná opatření měla zahrnovat rekvalifikační programy, tréninkové programy, aktivní podporu při hledání práce, nebo snahu o sladění rodinného a pracovního života, vhodné nastavení motivací k prodloužení období produktivního uplatnění (Janíčko, Tsharakyan 2013, pp. 335-6). Vyslovují závěr, že s využitím těchto možností lze udržet stabilitu průběžného penzijního systému.

Loužek (2014) problém nahlíží jako "zajištění na stáří", kde uvažuje tři způsoby: úspory, děti, účast v program sociálního pojištění (Loužek 2014, p. 26). V závěru svých úvah dospívá k závěru, že je třeba starší lidi přesvědčit, aby v ekonomické aktivitě pokračovali v pozdějším věku, protože na to mají. Zajímavý je jeho přehled profesí, které jsou vykonávány ve vyšším věku, příp. doživotně (Loužek 2014, pp. 94-95).

Za zmínku stojí jedna z mála prací, které se zabývají vnitřními motivacemi k prodloužení období produktivního uplatnění a jejich efektem z hlediska celoživotních nákladů "netrpělivosti", upřednostňování aktuální spotřeby před investováním do lidského kapitálu (Cadena, Kays 2015).

Pokud shrneme současné přístupy, tak můžeme říci, že jen část z nich počítá s ekonomickými rezervami, které jsou obsaženy v možnosti prodloužení období produktivního (výdělečného) uplatnění člověka na profesních trzích. Ale ani tyto přístupy v celku správné zaměření nedotahují do vymezení samotné podstaty toho, proto jako pojistné události systém penzijního pojištění pojišťuje a jaký typ solidarity je tím vytvářen. Návazně na to pak nedoceňují prvek zásluhovosti (na bázi ekonomické ekvivalence) jako parametr systému, který může vytvořit dostatečné motivace k volbě takové profesní dráhy a přípravy na takovou profesní dráhu, která by umožnila prodloužit období produktivního (výdělečného) uplatnění člověka na profesních trzích.

Návazně na prezentované vymezení klíčových pojmů dáme jednoduchý (záměrně zjednodušený) matematický model postgraduální nadstavby plně zásluhového a plně uzavřeného průběžného systému s jednotnou základní dávkou, na kterém lze demonstrovat to, že reformou penzijního systému v námi vymezeném směru lze vytvořit reálnou ekonomickou základnu pro podstatný růst role produktivních služeb, konkrétně pak těch služeb, které přispívají k prodloužení horizontu (i zenitu) výdělečného uplatnění člověka na profesních trzích. (Uvedený model lze testovat s různými parametry a analyzovat různé možnosti přechodu od současného systému k navrhovanému, což je předmětem výzkumných aktivit, které provádíme v souvislosti s přípravou dalšího výstupu.)

Hlavní pozornost pak zaměříme na popis některých vybraných konkrétních možností podstatného prodloužení doby produktivního uplatnění člověka s využitím těch produktivních služeb, u kterých si jejich efekt v daném směru lze nejlépe představit.

Transformovat současný systém sociálního zabezpečení a pojištění v ČR v plně zásluhový a plně uzavřený průběžný systém penzijního pojištění s jednotnou základní dávkou lze provést s minimálními riziky a plynule prostřednictvím postgraduální nadstavy tohoto systému a jejího postupného rozšiřování. Jednoduchý model dává ilustrativní představu nejen o tom, jaké motivace tento systém vytváří, ale i o tom, jaké zdroje pro financování produktivních služeb působících na prodloužení doby výdělečného uplatnění člověka tento systém vytváří. Vyplývá z toho mj. o to, že konstituování ekonomiky, ve kterém by byl dominantním sektorem sektor produktivních služeb (služeb napomáhajících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu) je reálné. Právě v takové ekonomice, dle našeho názoru, který se pokusíme v dalších pracích konkretizovat a doložit, se vytvoří podmínky pro využití možností, které nabízí Průmysl 4.0 a na něj navazující dalších perspektivní technologické změny.

Literatura:

Biskup, J., Voříšek, V. 2005. Důchodové pojištění. 1. vydání. Praha : Eurolex Bohemia. 406 p. ISBN 80-86861-38-4.

Cadena, B., Kays N. 2015. Human Capital and the Lifetime Costs of Impatience. American Economic Journal. Economic Policy. Volume 7 No. 3 2015, pp. 126 – 153.

Čejková, V., Řezáč, F., Šedová, J., Vikrória. 1996. Pojišťovnictví : praktikum. 1. vydání. Brno : Masarykova Univerzita. 206 p. ISBN 80-210-1448-2.

Daňhel, J. et al. 2005. Pojistná teorie. Praha : Professional Publishing, 2005. 332 p. ISBN 80-86419-67-X.

Ducháčková, E., Daňhel, J. 2010 Teorie pojistných trhů. První. Praha : Professional Publishing, 2010. 216 s. ISBN 978-80-7431-015-7.

Fiala, T., Langhamrová, J. 2014. Modelování budoucího vývoje úhrnu pojistného a úhrnu vyplacených starobních důchodů v ČR Politická ekonomie Vol. 62 No. 2, pp. 232-248. ISSN 0032-3233

Janíčko, M., Tsharakyan, A. K udržitelnosti průběžného důchodového systému v kontextu stárnutí populace v České republice. Politická ekonomie Vol. 61 No. 3. pp. 321-327. ISSN 0032-3233

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář