Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
R2016/007/M: Mertl - Ke konferenci LK

R2016/007/M: Mertl - Ke konferenci LK

30. listopad 2016 | 07.00 |

Další podklad k monografii Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem je z pera Jana Mertla. Reaguje v něm na výsledky jednání na 19. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání:

Úvodní poznámky:

- Konference byla pěkná.

- Název monografie navrhuji upravit na Sociálně-ekonomický (nebo socioekonomický) základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem.

- Prodloužení produktivního uplatnění je nosný koncept, jen upozorňuji, že se to opravdu týká jen některých povolání, jakkoli jejich počet a podíl bude pravděpodobně do budoucna (i v souvislosti s Průmyslem 4.0) růst.

- Myslím, že není nutné se za každou cenu snažit vymyslet něco světově originálního (ono to v ekonomii ani sociálním zabezpečení už ani moc nejde), ale spíše propracovat jednotlivé problémy a návrhy jejich řešení tak, aby byly teoreticky obhajitelné a prakticky implementovatelné.

K reformním návrhům v oblasti sociální politiky (sociálně-ekonomických systémů)

Přes řadu podnětných návrhů a závěrů je frustrace výzkumníků z neakceptování jejich výstupů a leckdy opravdu veliké snahy věci zlepšit značná a je kritizován i styl práce odborných komisí v této oblasti, zčásti oprávněně. Dále je vše komplikováno existencí protichůdných sociálních modelů (welfare regimes), jejichž zastánci to sice asi v zásadě všichni myslí dobře a logicky, ale nemohou se mezi sebou (zejména v praxi politického cyklu, ale někdy ani na odborné úrovni) domluvit. Současně výuka a výzkum chce přispět k řešení řady problémů pomocí odborných poznatků a standardních metod vědecké a pedagogické práce (konference, semináře, články, přednášky, studijní obory, vazba na praxi veřejné správy).

Tento systém, i když na první pohled vypadá velmi otevřeně, podnětně a demokraticky, je tedy ve výsledku překvapivě nefunkční a to zejména z hlediska jednotlivých aktérů, kdy se sice každý snaží obhájit svoji pozici a má pro to celkem logické argumenty, ale ke spolupráci a posunu v praxi to nestačí.

Proto je třeba, chceme-li dosáhnout lepších výsledků, inovovat i způsob řešení otázek sociální politiky, a to v zásadě takto.

Lze celkem jasně identifikovat, do jakého sociálního modelu patří nápady vycházející od občanů a politiků, případně zda tyto nápady nezapadají nikam a jsou zcela fantasijní či ve světě již odmítnuté. Na základě jejich klasifikace pak lze analyzovat jejich dopady na sociálně-ekonomické systémy, a to jak finanční (peněžní), tak i věcné (z hlediska výsledků a charakteru fungování).  Na odborné bázi tudíž lze tyto návrhy "přijímat" a poskytovat k nim sice "ideologicky identifikovaná", ale odborně korektní stanoviska ohledně jejich relevance pro konkrétní oblast. Tak lze uchopit reálnou ideovou diverzitu v sociální politice, kterou nelze odstranit, protože paradigmat je zde prostě více a navíc jsou předmětem neustálého vývoje a "vylepšování". Mimochodem se tím ale sociální politika příliš neliší od makroekonomie, kdy navzdory snaze o syntézu stále do značné míry dominuje spor mezi (neo)keynesiánci a monetaristy (neoliberály). Jinak řečeno, práce s těmito různými přístupy je odborně správná, protože jen kopíruje reálné názorové proudy, z nichž každý má svébytnou logiku. Právě jejich identifikace velmi omezí spor o to, jaký směr výzkumu je "ten správný", protože z odborného hlediska mohou být uznány za "správné" různé směry mající teoretickou obhajitelnost a typicky i praktickou dimenzi v některé z reálných ekonomik. Pak záleží na veřejné volbě, které směry si vybere, ale měla by vybírat z variant, které už budou mít nějaké odborné zakotvení a nikoli provozovat "burzu nápadů", která často vede k celkovému zamlžení přijímaných řešení. Podstatný je také vztah k veřejnosti, kdy právě rozrůzněnost závěru jednotlivých analýz často vede k tomu, že odborná báze v této oblasti je vnímána jako roztříštěná nebo její závěry jsou vnímány jako nekonzistentní v tom smyslu, že každý kdo chce tak si opatří nějakou analýzu, která mu vyhovuje. Mělo by být právě znakem dobrého výzkumu v této oblasti, že dokáže závěry formulovat tak, aby bylo zřejmé, že existuje více možností a k čemu konkrétně tyto možnosti s velkou pravděpodobností povedou, nebo alespoň říct, kterou z možností se zabývá a kterou ne.

K tomu, aby taková kapacita byla dostupná, je nejlepší a osvědčené provozovat a financovat systematický výzkum na úseku penzí, zdravotnictví, školství, daňové teorie a politiky a dalších oblastí veřejných financí a sociálního zabezpečení, a to nejlépe formou výzkumných ústavů, nebo konkrétních dlouhodobých výzkumných týmů na vysokých školách, tedy systemizovaných pracovních míst dostupných pro danou oblast. Praxe izolovaných jednotlivců, kteří "vykřikují" své, často dobře míněné (ale někdy také lobbyisticky zabarvené) teze a tím se pokoušejí na sebe upoutat pozornost (nebo získat publikační "body"), k velkým věcným výsledkům v praxi nevede, jakkoli platí, že je lepší něco než nic. Samozřejmě, taková výzkumná kapacita vedle reakcí na "ideová zadání" musí provozovat nejprve standardní průzkum sociálně-ekonomické reality v různých zemích i teoretický rozbor sociální politiky, spíše pozitivně než normativně orientovaný, kdy případné návrhy na zlepšení budou až jeho výsledkem a navazujícím krokem (jakkoli jistě také výzkumně "opracovatelným". Dále pak vycházet z poznatků demografických, sociologických a analýzy veřejné politiky ve smyslu kapacity veřejné správy k realizaci případných navrhovaných opatření. Způsob práce takových institucí/týmů je mnohokrát ověřen v České republice i v zahraničí (a rozhodně by se nemělo jednat pouze o "publish or perish" systém) a výdaje na jejich činnost jsou v poměru k jejich přínosu jasně obhajitelné. 

Současně je potřebné provozovat kvalitní výuku v oborech/předmětech majících vazbu na jednotlivé oblasti sociální politiky, neboť potřeba teoretické a následně i praktické znalosti příslušných problémů vede k tomu, že na příslušných pozicích veřejné správy, soukromých subjektů majících vazbu na sociální sféru a konečně i výzkumných institucích musí být lidé se vzděláním v příslušných oborech, tj. ho musí někde dobře získat. Bohužel sociální politika má tu smůlu, že jí "každý rozumí", neboť chodil do školy, byl u doktora a vůbec přece ví, jak by se to mělo řešit. To ale, při vší úctě, k systematické práci v dané oblasti nestačí. Nestačí však ani čisté kvantitativní analýzy, jakoby "dokazující" jednotlivé dílčí skutečnosti, protože sociální realita se dynamicky mění a velmi závisí také na tom, jakou životní filozofii zastávají jednotliví aktéři, především tj. občané v dané zemi, a při změně takovýchto zásadních schémat se statistické analýzy snadno hroutí, protože předpoklady, za nichž byly odvozeny, už (zcela nebo částečně) neplatí.

Jinak řečeno, pokud dostatek kvalifikovaných lidí v osvědčené/vhodné institucionální struktuře (která nemusí samozřejmě být statická, ale měla by být stabilní) bude "dělat co má a umí", lze očekávat, že se praxe sociální politiky v budoucnu zlepší. To se týká i politiků, tedy aktérů veřejné volby, kteří by mohli přestat vymýšlet populistická řešení vhodná na billboard, a raději využít výsledků odborných aktivit v této oblasti, samozřejmě podle své politické orientace (nelze se tvářit, že výstupy v oblasti sociální politiky lze zcela oddělit od ideového "zabarvení", i když na druhé straně se lze hodně opřít o věcné výsledky jednotlivých odvětví a systém lidských práv, který je v evropských zemích univerzální). Mohou samozřejmě dávat odborníkům i příslušná "zadání" a požadovat relevantní analýzy, a to ať už v rámci vládnutí a tedy standardních výzkumných úkolů/grantů ukládaných veřejnou správou, nebo i v rámci opozičních aktivit ve smyslu návrhů korekce vládní politiky, pokud je ovšem věcně nutná a nejedná se pouze nebo především o snahu získat "politické body" kritikou za každou cenu. A v neposlední řadě takovýto způsob řešení společenských problémů bude funkční i z hlediska jeho aktérů, protože budou vědět, že sice se ty věci řeší obtížně a mechanismem, který může vypadat poněkud komplexněji, ale na druhou stranu jednotlivé kroky budou předvídatelné, a i když bude přijata varianta, s níž nebude daný člověk souhlasit, bude vědět, že to je "jen" výsledek veřejné volby podložený poměrně fundovanou metodikou řešení, tj. že to asi "o moc lépe" ve výsledku v daném čase stejně nejde. Pokud se dospěje ke konsensu šířeji přijatelnému, lze v rámci demokratického systému takový konsensus (např. v oblasti penzí) zafixovat např. ústavním zákonem, aby se předešlo trvalému "volání po politické shodě", která v praxi, není-li legislativně jištěna, prostě trvale zaručena není.

V každém případě však není vhodné podléhat katastrofickým vizím o kolapsu penzí, zdravotnictví nebo dokonce sociálně-ekonomického systému jako takového. Je jasné, že provozovat ve vyspělých zemích tyto systémy není a nebude jednoduché, ale na druhou stranu ve svých základních parametrech jsou překvapivě stabilní a to se týká i základních demokratických institucí. Často velké diskuse či opticky razantní změny znamenají posun daňové kvóty o 1-2 procenta, což zase není tak dramatické. A v konečném důsledku jsou opravdu nejpodstatnější výsledky systémů, a to jak makroekonomické, tak i z hlediska dopadu na menšiny a jednotlivé sociální skupiny. Lze tak očekávat, že i přes složitý proces řešení praxe pro obyvatelstvo se vždy bude pohybovat v užším a schůdnějším koridoru, než to na první pohled vypadá, jakkoli tím samozřejmě není možné řešené problémy bagatelizovat.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář