R2016/003/M: Čírtek - Bankéřská sémantika/1

26. listopad 2016 | 05.00 |

Další podklad k monografii Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem je z pera Pavla Čírtka. Uveřejňuji jej na tři pokračování. Vztahu je k 6. kapitole – Metody myšlení. Je o korektním používání pojmů při komunikaci institucí s veřejností:

Bankéřská sémantika a lidský kapitál – 1. část

Pavel Čírtek

Když jsem v loňském roce psal stať o ekonomii a štěstí, jako příspěvek do diskuse o lidském kapitálu, dovolil jsem si se vší skromností doporučit ekonomické nauce více inspirace ve světě umění a krásné literatury zejména v situaci, kdy si nemůžeme být jisti, že se ve světě modelových předpokladů jako opor ekonomické teorie a praxe, ocitáme na půdě (skutečné) reality, jakkoliv jsem si vědom, že pojem skutečná realita je tautologií, ale jinak neumím vyjádřit paradox faktu, že realita života, či světa, do kterého jsme uvrženi, vzniká a existuje i pod vlivem nereálných, ve smyslu nepravdivých, či pouze neověřených, předpokladů. Jestliže ovšem může být neověřený předpoklad či model legitimním nástrojem utváření existující reality, připustíme-li v intencích výše řečeného použití takového pojmu, je snad nebo tím spíše legitimním připustit, že i umělá či chcete-li umělecká realita románu či dramatu má právo být stejně, ne-li více relevantním zdrojem pro vytváření obrazu reality či dokonce reality samotné, protože čím jiným, než modelem svého druhu je umělecký artefakt.

Čertovo kopýtko ovšem, jak jsem uvedl v mém loňském příspěvku, spočívá ve faktu, že zatímco umělecká fikce přiznává a vyplývá to už z podstaty věci, že je uměleckou fikcí a tedy ničím jiným než svébytným modelem, čtenář divák či posluchač ví, s kým a s čím má tu čest, svět modelů a předpokladů v ekonomické teorii a praxi se před publikem až trestuhodně často tváří, reprezentuje, jako realita sama, jako danost s kvalitou obsahu Pythagorovy věty v euklidovské geometrii.

Je-li letos jakýmsi sice subtématem, ale subtématem skutečně naléhavým, aplikace komplexu her typu Titanic na objasňování současných společenských procesů včetně problematik vlivu na lidský kapitál, pak, pokud jsem tématu alespoň trochu porozuměl, je řeč mimo jiné i tom, jak se na situaci titanicovského typu podílí i rozdílnost přístupu jejích účastníků k informacím, rozhodujícím o možnosti participovat na jejich eventuální záchraně či s odpuštěním "nezáchraně" vyjádřím-li to eufemisticky.

Na tom se myslím všichni shodneme, že informovanost a na jejím základě i vlastní reflexe skutečného postavení člověka ve společnosti, tvoří základní předpoklad jeho emancipace. Myslím emancipace jako schopnosti hájit své právo včetně práva na místo v záchranném člunu, jako metafory útočiště pro každého, kdo riziko mořeplavby, tedy pobytu ve světě plném rizik podstupuje, aniž by si mohl vybrat jinou možnost či místo žití, protože na palubu této lodi jsme uvrženi, aniž by se nás kdo ptal, zda o to stojíme.

Jestliže pak se tak často v současných diskusích ke stavu postmoderního světa poukazuje na jeho (hodnotovou) "tekutost", v níž si nikdo nemůže být jist ničím, světa, podobného plavidlu na oceánu zmítanému bouřemi a plnému ledovců, pak je řeč mimo jiné i o tekutosti pojmů, termínů, prostě slov, jimiž s pasažéry lodi komunikuje posádka odpovědná za naše životy. Nota bene v situaci, když většina z nás za její služby platí a máme tedy zajisté i právo důvodně předpokládat, že za své peníze obdržíme přinejmenším férové informace, k nimž podle mého názoru patří i přiznání kapitánů lodí, že za určitých či dokonce neurčitých, protože prostě na lidské vůli nezávislých okolností, loď nemusí doplout tam, kam jsme si zakoupili jízdenku.  A k této sumě informací pak jistě náleží i férové sdělení, že neexistují dokonce ani záruky, že se loď nepotopí, protože plavit se tekutým prostředím toto riziko samo sebou nese, jako je nese konzument umění, který si je plete se skutečnou realitou.

Patří však k praxi "lodních společností" že nás jejich kapitáni přesvědčují o tom, že plavidlo je nepotopitelné, a kdyby se to ujištění nějakou náhodou, za nějakých mimořádně nepředvídatelných podmínek ukázalo lichým... k dispozici jsou záchranné čluny.  Což byla pravda i co se týče Titaniku, žel s čertovým kopýtkem spočívajícím v tom, že jejich kapacita nemohla pojmout každého pasažéra. Jakkoli nereálné tedy bylo ujištění o bezpečnosti plavby v tom smyslu, že šanci na záchranu má každý, pasažéři lodi uvěřili kapitánům, že tato bezpečnost je realitou, jakkoli šlo o realitu vyfabrikovanou rejdařem metodou velmi podobnou licenci literáta, který má jak známo zcela svobodné a nenapadnutelné právo tvořit fikce bez ohledu na to, kolik obsahují či neobsahují skutečné reality.

Moderní společnost vytvořila řadu institucí, jejichž posláním je klást za nás otázky lodním posádkám, které si platíme, tak, abychom od nich získali odpovědi, které nám zaručí, že budeme informováni alespoň do takové míry, že budeme schopni, aniž bychom studovali navigaci na námořní akademii, přijmout rozhodnutí, zdali se nalodit na to či ono plavidlo a zvážit přitom míru rizika, které toto rozhodnutí přináší.  Žijeme-li ve svobodném světě, jak se nám to tvrdí, pak svobodní můžeme být jen tehdy, je-li součástí našeho lidského kapitálu odpovídající vědění, jakkoliv z toho nemusíme mít zrovna dobrou náladu a podobni Adamovi a Evě to můžeme zaplatit vyhnáním z Ráje. Těžko polemizovat o tom, zdali má každý člověk dostatečnou intelektuální a vzdělanostní kapacitu na to, aby pochopil taje námořní navigace a co svět světem stojí, delegovali lidé na výkon toho, čemu nerozuměli, odborníky, ač také někdy a snad i mnohdy spíše ty, které za odborně způsobilé lidé pouze považovali. Když se v něčem nevyznám a táži se tedy autority co a jak, pak konec konců vždy řeším otázku její důvěryhodnosti, její schopnosti mluvit pravdu. Suma sumárum – k odborným kompetencím kapitána, a myslím tím kapitána čehokoliv, patří i schopnost přiznat, že něco nevím, nejsem si jist, mohu se mýlit. Spisovatel, dramatik, to má v tomto punktu jednodušší – limity jeho poznání a tedy i míru relevance odpovídání na otázky lidské existence přiznává z podstaty věci. A říká nám vlastně od počátku komunikace s jeho dílem – věřte nevěřte... A pokud uvěříte, odpovědnost je na vás.

Praví-li tedy básník Aragon, že pro šťastný život stvořený je a pro svobodu každý z nás, nebo dramatik Havel, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, pak asi každý soudný člověk pochopí, že jde o čistě osobní výpovědi, která skutečné realitě "všedního dne" nemusejí odpovídat, či, přesněji řečeno, jejich sémantika, resp. syntaxe si nenárokují povinnost publika je akceptovat jako pravdu a nic než pravdu, protože např. oba zmiňované výroky by byly skutečně a bezvýhradně pravdivé pouze tehdy, kdyby je jejich autoři doplnili sdělením, že jejich obsah nemusí být pravdivý vždy, resp. pravdivým bude jen někdy, nebo za těch či oněch podmínek.

(Pokračování druhou částí příspěvku)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář