R2016/225: Diskuse LK: Sirůček ke kritikům/3

16. září 2016 | 07.00 |

V rámci přípravné diskuse k 19. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání uveřejňuji reakci Pavla Sirůčka na polemiku k jeho článku uveřejněném v časopisu Marathon:

http://valencik.cz/marathon/16/Mar1604.htm

a na pokračování na též tomto blogu.

Články Jana Zemana a Pavla Janíčka byly zveřejněny též na tomto blogu.

K Honzovi, Pavlovi etc. i k pokračující tragédii korektního pokrokářství – 3. část

Pavel Sirůček

K části II. snad jen a pouze připomenutí, že děti a mládež se opravdu nevzdělávají sami. Což pokrokáři, např. v rouše tzv. svobodného či tzv. demokratického školství, berou za výchozí předpoklad a nezpochybnitelné zjevení. Mylně a scestně. Cesta permanentních diskuzí bez korekce, ani věčný chaos bez řádu a pravidel nepropívá totiž nikomu, ani ničemu. Za východisko by měli volit spíše tradice a autority. I děti a mládež potřebují vedení, vzory a především pravidla a řád. A opravdu je školou odpovídající potřebám 21. století pouze taková instituce, kde se zásadně nedriluje, stále diskutuje a neučí nic těžkého a všechny všechno v hodinách neustále jenom baví? A co volání po vytvoření rady pro vzdělávání (samozřejmě tzv. nezávislé), složené ze zástupců neziskovek a kulturních institucí a dalších, náležitě prokádrovaných pokrokářsky indoktrinovaných – tedy samých korektních pokrokářů – která by ukazovala ostatním "nevyvoleným" jedinou správnou cestu pokroku? Je příznačné, že po pokrokářské modernizaci školství obvykle nevolají především sami učitelé, nýbrž právě nejrůznější neziskovky, vzdělávací think tanky apod. Jak učit, si osopují diktovat velmi často ti, kteří nikdy sami pořádně neučili. Ať se vážení modernisté, pokrokářsky se pošklebující nad údajným tuzemským "vzdělávacím skanzenem" s důrazem na řád, poslušnost (čti na výchovu), dril a memorování (čti na vědomosti), přijdou podívat, co produkují zařízení, která už údajným "skanzenem" nejsou. Tedy instituce, které údajně tzv. "pěstují kritické myšlení".  

Kam se globálně korektní svět bláznivě řítí? Cena za sebevražedné experimenty korektního pokrokářství, včetně postmodernisticky pomýleného konstruktu "všelidského univerzalismu", včetně násilného vnucování multi-kulti šíleností, včetně bizarních a psychopatických genderových absurdit a jiných zvrácených úchylností proti člověku a proti přírodě i včetně obludně nechutné pokryteckosti politické (hyper)korektnosti, resp. cena za pokrokářský pseudopokrok obecně, je příliš, příliš vysoká. A většina z nás tuto už nehodlá a ani nechce nést. Proč také? Každodenní realita je přitom možná dnes už i v lecčems horší, nežli temné a chmurné prognózy. Všeobecná krize globálního liberálního kapitalismu se nebezpečně prohlubuje, válka kultur a střety civilizací už neoddiskutovatelně započaly, degenerace a dekadence Západní Evropy se umocňuje a sílí, rozval EU pokračuje, média hrozí finančními potížemi i krizí např. v Itálii, něco (hodně zlého a nebezpečného) je už přímo ve vzduchu .... Že zatím dění u nás přitom připomíná spíše špatnou tragikomickou operetku, okořeněnou nemalou dávkou naší typické šlamperaj a plebejským švejkováním? Že se zatím tak mnoho dramatického neděje u nás, v české kotlině ani na moravském úvalu, bohužel, nemusí už vydržet dlouho. Vzpomeňme Čapkovu Válku s mloky. Zatím tu ještě nejsou. Až ale připlavou i pod Karlův most, bude už opravdu, ale opravdu pozdě. Pak už nepůjde o připitomělý (a především kontraproduktivní) happening pana K. Pak už půjde opravdu do tuhého. Proč se máme my, a vlastně celá Střední Evropa, podílet na zkáze a neštěstí Západu? Jediným řešením a záchranou je co nejrychlejší czexit, i když pravděpodobně načas trochu zchudneme. 

Média – vedle obligátní V.I.P. žumpy – soustavně rozdmýchávají pocit ohrožení, neklid a všeobecnou nejistotu. Skutečné příčiny a skutečné viníky ovšem neodhalují, obvykle právě naopak. Mainstreamová masmédia účelově – dnes a denně – chrlí hrůzy, zmar, tragédie, smrt, děs a běs neustále i během prázdnin, což bývávala pohodová, okurková, sezóna. Bývávala ... Dnes? Teror a chaos se stává každodenní evropskou realitou, na kterou si máme zvyknout. Opravdu pouze namátkou: Brutální automasakr ve Francii ve stylu Olgy H., podříznutí kněze v přímém přenosu, definitivní konec poklidného života v Bavorsku, v Londýně řadí somálský Nor, další brutální útoky v Německu i leckde jinde etc. etc. Leč útoky prý nikterak nesouvisí s pominutou zvací a vítací politikou, ani s exodem jinakých, s migrací současnou, ani minulou. Mainstreamová média a politici neomaleně lžou, jako když tiskne. Obětem i pozůstalým je přitom úplně, ale úplně šumafuk, zda jde o organizovaný terorismus, nebo o individuální akt vyšinutých jedinců, kterých však nějak podezřele přibývá. Přitom už i západní politologie cudně připouští, že migrace je mocnou zbraní, dokonce snad i zbraní strategickou. Leč nepoučitelná, a už nikterak nereformovatelná, EU mudruje nad katalyzátory do zahradních sekaček a urputně řeší zákazy rychlovarných konvic či fénů. Jejich spotřeba energie je pro eurokraty tím největším ohrožením dneška! A náležitá sebereflexe Bruselu z lekce brexitu? Z brexitu, který byl naprosto logickým vyústěním neudržitelného? Kdeže, odpovědí je zase více a více Evropy (přesněji Evropské unie, odlišujme, jak zcela správně vždy připomíná V. Klaus st.), více a více eurokracie, zcela odtržené od normálního života i normálních lidí. 

(Všem kritickým hlasům, vyčítajícím odkazy na myšlenky V. Klausů (st. i ml.), škodolibě poraďme, ať si přečtou vskutku trefné reakce V. Klause st. a J. Weigla na postmodernistického filozofa V. Bělohradského, kandidujícího za tzv. zelené. Reakce na filozofa mnohými mylně, až přímo trestuhodně, považovaného za levicového. Kulturní tzv. marxismus přitom s levicí a marxismem skutečným nemá mnoho společného, ba právě naopak. Klaus s Weiglem demaskují Bělohradského myšlenkovou prázdnotu, faleš, nezodpovědnost, pomýlenost a taktéž povýšenost. Včetně postmodernistického blábolení, kejklířského žonglování s vágními a nadsazenými pojmy, totálně zcestného a navýsost nebezpečného nahlížení na přirozené lidské struktury typu rodiny, kulturní identity a především národa (který opravdu není pouze vnuceným umělým konstruktem a opravdu nepostrádá prvek domova) i v neposlední řadě včetně Bělohradského urputné, a přitom úsměvně dětinské, snahy "... vypadat jako vysoko nad námi se vznášející nadčlověk ..." (Klaus, V., Weigl, J.: Dialektický postmodernismus "zeleného" Bělohradského. Právo, 18. 8. 2016, s. 6. ISSN 1211-2119). Elitářské snahy, společné všem korektním pokrokářům, kteří mají být předurčeni k tomu – aby nás malé, omezené a zaslepené nepokrokáře – spasili (samozřejmě i proti naší vůli). Bělohradský své utkvělé představy přitom, dle slov M. Knížáka, formuluje "s nádechem pseudovědecké suverenity" (Klaus, V., Weigl, J.: Komunikační hojnost, ale myšlenková prázdnota. Právo, 1. 9. 2016, s. 7. ISSN 1211-2119). Nesmírně varovná jsou slova Klause & Weigla o Bělohradského, termínem postmodernismus se ohánějící, smutné vizi "rozbité společnosti atomizovaných jedinců, bez jakýchkoli kořenů a tradic, kterou mají držet pohromadě komunikační technologie, vize společnosti, která odmítá, programově popírá a likviduje jakoukoli přirozenou identitu a rozdílnost svých příslušníků, která slepě věří v osvícenský racionalismus ..." (in text 18. 8., s. 6). V Bělohradského společnosti – my nepokrokáři – žít opravdu nechceme! Bělohradský zpětně reaguje in Právo, 24. 8. 2016, na s. 7, kde, mimo jiné, opět hlásá postupnou transformaci národů v "gauckovské společenství různých" či tezi, že "čistota kultur" je "... .dávno zašlou mytologií ..." etc. Opět formou, kterou tak přesně kriticky vystihují Klaus & Weigl. Další Bělohradského postmodernistické kvazení, tentokráte o jistotách, tiskne Právo 19. 8. 2016, na s. 6. Společenská objednávka přitom nesílí po havlovsky "antipolitickém populismu", nýbrž po zdravém populismu, navýsost politickém.)

(Pokračování další částí příspěvku) 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář