R2016/213: Diskuse LK: Cesta k reformám otevřena/4

Konflikt ČSSD s ANO otevřel cestu k realizaci zásadních reforem - 4. část

V rámci seriálu o reformách, konkrétně pak v rámci diskuse před 19. ročníkem konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, uveřejňuji sérii několika svých příspěvků, které jsem publikoval z taktických důvodů i mimo seriál od 28. srpna. Jedná se totiž o mimořádnou příležitost, jak nejen otevřít cestu ke kvalifikované diskusi o zásadních reformách (ta již probíhá), ale i cestu k reformám samotným.

Dávám některé další náměty, jak prodloužit období produktivního uplatnění člověka, které zůstávají mimo pozornost, resp. které si nikdo neumí představit, a proto v důsledku vžitých stereotypů děláme v diskusi na daná téma stále se opakující chyby.

Za třetí: Výchova k týmovosti a týmovost

Největší rezervy ve vzdělávacím systému máme patrně v oblasti výchovy k týmovosti. Rozvinout v člověku předpoklady k tomu, aby byl všestranně připraven na efektivní fungování v týmu v souladu se svými individuálními schopnostmi, není jen věcí vzdělání. Proto bychom správně – a to i na úrovni terciárního vzdělání – měli hovořit nikoli jen o vzdělávacím, ale o výchovně vzdělávacím systému.

Když se podíváme na celý vzdělávací systém, tak nejúčinněji výchova k týmovosti probíhá snad jen v mateřské školce a pak se z výchovně vzdělávacího procesu vytrácí. Přitom základem úspěchu soukromé firmy i státní instituce je nikoli jednotlivec, ale tým. Bez týmu se sebeschopnější jednotlivec stává spíše oběti vzájemné rivality.

Důležité je vhodně zvolit praktický problém, který se řeší. Ten by neměl být jen "cvičný", ale reálný. Jeho řešení by mělo mít konkrétní a významný přínos, aby studenti byli dostatečně motivování.

Dal jsem jen velmi stručný nástin toho, jak u studentů pěstovat schopnost týmové práce. Myslím, že každý kdo působí v oblasti vzdělání, ale i v oblasti praxe mě může doplnit. Dovedeme si vůbec udělat představu o tom, jak radikálně by se zvýšila efektivnost vysokoškolského vzdělávacího procesu z hlediska praktického uplatnění absolventů na profesních trzích? Dovedeme si vůbec představit, k jak významnému zvýšení efektivnosti firem a institucí by to vedlo?

A hlavně – člověk schopný pracovat v týmu by se v práci cítil mnohem více "doma" (viz předcházející díl série) a dokázal by i ve vyšším věku v rámci týmu plně zhodnotit a uplatnit své zkušenosti. Mimo jiné – v životě jsem se učil od řady lidí, v přímém kontaktu s nimi. Pokud někdo uměl něco, co jsem potřeboval ve své profesi, neváhal jsem a osobně jsem se s ním setkal, snažit se od něj co nejvíce naučit. A to dělám stále, ve věku přesahujícím šedesátku. Moje zkušenost od studentských let až dodnes říká, že inovační výkonnost člověka (schopnost přicházet s invencemi, neotřelými nápady), který něco umí a pracuje na sobě, vrcholí někdy kolem osmdesátky. V tuto dobu vrcholí i jeho schopnost sdělovat své zkušenosti.

Toto obrovské bohatství zpravidla bývá využíváno minimálně v důsledku toho, že nad týmovostí převažuji rivalitní vztahy, které vedou k tomu, že pozice (spojené mj. i s rozdělováním peněz ve firmě či instituci) mnohdy obsazují neumětelové. Problém aktivního uplatnění člověka ve vyšším věku tedy není ani tak fyziologický (to, že by člověka z aktivního působení vyřazovaly handicapy stáří), ale vztahový. Mj. i proto, že naprosto selhává výchova a vzdělávání k týmovosti.

A proč selhává? Z jednoduché důvodu: Vysoké školy v současné době nejsou způsobem financování vedeny k tomu, aby se snažily o co nejlepší a co nejvíce dlouhodobou uplatnitelnost svých absolventů. Důsledek? Když systém nepracuje v prostředí dobrých motivací, prosadí se motivace špatné, parazitní.

(Pokračováním dalším dílem série)