R2016/237: Diskuse LK: Campbell: ANO paradoxům/2

30. září 2016 | 06.24 |

Uveřejňuji další příspěvek v rámci diskuse před 19. ročníkem mezinárodní vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Autorem je Jan Campbell:
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/3746-r2016-198-diskuse-lk-kroh-ad-produktivni-sluzby.html

NE, lidskému kapitálu, ANO, paradoxům - 2. část

Jan Campbell

Nebudu se zmiňovat o krizi teorie množin, kterou způsobil Russell a další velikáni, zmíním se pouze o jednom důležitém slovu, které se používá v analýze, v různých formách: všechno, všichni, vše. Současně připomínám, že všechno je mezní pojem, jemuž neodolá nic, pokud jej výslovně neomezíme, a tím vlastně popřeme. Kdyby Epimedines řekl Všichni Kréťané – kromě mne – jsou lháři a přednášející o lidském kapitálu formuloval kromě mne, mohla by to být pravda nebo ne. Nevznikl by totiž žádný paradox. Podobně by tomu bylo i s paradoxem: Holič kromě sebe holí všechny muže. V kontextu uvedeného argumentu je nutné připomenout, že mezní pojmy jako všechno, všichni, vše, často plodí jiné paradoxní výroky, se kterými se vzhledem k časovému a prostorovému omezení nebudu zabývat. Připomínám pouze jeden z několika výrazů, které se používá v angličtině: selfreference, česky samovztažnost. Nebo poukaz k sobě samému. Taková označení mohou být za určitých okolností také zdrojem paradoxů. Důležitější je si ale uvědomit, že samovztažnost provází celé naše myšlení, a vědomí. Tím se dostávám k potřebě především bezesporného myšlení a uvědomění si, že moje vědomí je jistě běžně vyplněno vztahem ke svým obsahům. Proces uvědomování si něčeho není jednoduchý: má svoji dominantu, proměnlivé ohnisko, ostré kraje nebo pozadí, a v neposlední řadě skryté vrstvy vědomého a nevědomého. Proč se zmiňuji o paradoxu v souvislosti s vědomím? Je tomu právě kvůli té samovztažnosti.

      Vědomí uchopuje množinu objektů (obsahy) jako něco k sobě vnějšího a k čemu má vztah. Současně se nejenom obsahy, ale i jejich jevení se samo v sobě zrcadlí. Krátce formulováno, ono je obsahuje. Ve formálním jazyce to připomíná množinu, která jako jeden ze svých prvků obsahuje samu sebe. Já, kterému se ve vědomí všechno jeví, jsem současně ten, který si sám sebe uvědomuje. Vědomí sebe sama se dá prohlubovat, neústí ale do žádného obrazu. Existuje ovšem zrcadlo, hmotné a nehmotné. Jistě není náhoda, že pohled do zrcadla fascinuje, že se stal předmětem archaického mýtu: krásný Narcis, když spatřil svůj vlastní obraz ve vodní hladině, na konec do vody skočil a utonul. Moderní člověk, často již patologický narcista, se nemusí dívat do vody, ale do materiálního zrcadla ve svém bytu, aby si uvědomil, co je fascinace. Může to ale udělat i se selfies, nebo skupinovou fotografií, kde většina z nás hledá prvně sama sebe.  Podobně paradoxní je vnitřní reflexe. Nemysli na to! Tohle musíš udělat! a podobné vnitřní výzvy a povely jsou spojeny s objektivizací sama sebe a tím se vstupem do paradoxu. Jedinou situací, kdy se nacházíme za hranicí paradoxu je přímý vztah. Vztah je také a proto základem všeho. Zjednodušeně řečeno, je to chvíle štěstí, hněvu, nebo konání, při kterém zapomínám. Takovéto zapomínání lze nazvat cenou za prostotu, jednoduchost. Jaký význam a spojení má tato úvaha s člověkem, kterého označujeme jako kapitál, je na bíle dni. Paradox odhaluje slabinu bipolárního myšlení, jinak tak úspěšného a současně představuje konstantní otázku, kterou nám klade naše existence. Nemá smysl se snažit rušit paradox redefinováním vědomí nebo něčím jiným, kterého je schopen náš intelekt, protože zásadní otázka o existenci nezmizí.

       Pro praktickou práci s člověkem a rozvojem jeho schopností se nabízí Simpsonův paradox. Jedná se o statistický paradox při porovnání úspěšností dvou individuí (skupin) během více období, přičemž v jednotlivých obdobích je úspěšnější skupina A, ale celkově je úspěšnější skupina B. Paradox, který publikoval v roce 1951 Edward Simpson, patří do kategorie matematických trivialit. Je prakticky jisté, že tento paradox byl pozorovaný staletí před ním, ale kvůli nepředstavitelné trivialitě ho nikdo nepublikoval. Lidé jsou často zmateni, když se poprvé setkají s tímto paradoxem, což je způsobeno z interpretačního hlediska nevhodným příkladem a snahou hledat složitá řešení a pravdy.

(Podstata paradoxu spočívá v tom, že B měl poměrně vysokou úspěšnost během 5 zkoušek, tedy dlouhodobě. Student A, který v tomto semestru měl sice úspěšnost 100 %, avšak aplikovanou pouze na dvě zkoušky. Jelikož nepředpokládáme rozdílnost nároků v první a druhém semestru, byl opravdu lepším studentem B. Právě uvedený příklad je však velmi zavádějící, je totiž statisticky velmi nepravděpodobné, že mohou existovat takové rozdíly mezi semestry. Pravděpodobně to muselo být něčím způsobené, např. změnou zkoušejícího. V tomto případě je třeba jednoznačně za lepšího studenta označit A, neboť byl úspěšnější u obou profesorů, jen měl smůlu, že většinu zkoušek měl u toho přísnějšího).

        Jako skutečný a dobrý příklad na ukázku správné a jednoduché interpretace je možné uvést porovnání úspěšnosti léčby ledvinových kamenů klasickou chirurgickou cestou a perkutánní nefrolitotomií. Při hodnocení úspěšnosti bez ohledu na velikost kamene vychází perkutánní nefrolitotomie jako úspěšnější. Tento závěr je však mylný, neboť při hodnocení zvlášť malých a velkých kamenů vychází úspěšnější klasická (chirurgická) léčba. Příčina paradoxu je v tom, že perkutánní nefrolitotomie se používala hlavně pro malé kameny a pravděpodobnost úspěšnosti léčby je víc ovlivněná velikostí kamene než použitou metodou léčby. Za velké se v této práci považovaly kameny větší než 2 cm. Jako kritérium úspěšnosti bylo použité nepozorování výskytu kamenů po třech měsících od léčby, resp. redukce velikosti kamene na maximální velikost 2 mm. Podobných příkladů z medicíny a farmacie je více než dostatek.

        Mezi další četné paradoxy teorie relativity patří zejména tzv. paradox času (neboli paradox dvojčat), různé paradoxy z relativistické elektrodynamiky, a mnoho dalších paradoxů vznikajících ze sepětí prostoru a času. Sepětí prostoru a času v jediném čtyřrozměrném kontinuu, v tzv. prostoročasu, vede k tomu, že prostorové události a časové intervaly mezi dvěma událostmi posuzovány ve dvou inerciálních vztažných soustavách, tedy soustavách naprosto rovnoprávných, se jeví různě a výsledky jsou zdánlivě neslučitelné. Za paradoxní označujeme právě ty situace, kdy dva, oba přesvědčivě získané výsledky sobě odporují. řešení je téměř vždy třeba hledat v chybné a nekorektní formulaci problému či v zamlčeném a neuvědomělém přijetí zdánlivě samozřejmého, avšak ve skutečnosti nesplněného předpokladu. Zde leží jeden a kamenů úrazu současného pojetí člověka jako kapitálu.

        Formulace, zvládnutí a řešení paradoxů má pro vyučování významné naukové a výchovné hodnoty. Odhaluje nekorektní a nekonzistentní formulace, chybné a zamlčené předpoklady a předsudky a přivádí k hlubšímu porozumění a proniknutí do ducha rozebírané teorie. Existuje celá řada veřejně dostupných příkladů na webových stránkách, včetně čVUT.

        Kdo nemá čas, chuť nebo zájem se ponořovat to fyziky a matematiky může se seznámit s paradoxy z různých komiksů. Hitler paradox: Když se vrátí v čase, abyste zabili Hitlera, a jste úspěšní, tak vlastně nebudete mít důvod se vracet do minulosti zabít Hitlera... takže by stále žil. Dědův paradox: Když cestujete v čase a zabijete svého dědu, předtím než pozná vaši babičku, tak vlastně vymažete svojí existenci. Jenže v takové situaci nemůžete jít zpět a zabít svého dědu. Podobně je tomu s ontologickým a tzv. predestination paradoxem. Ten je pojmenován podle stejnojmenného filmu, který vznikl na motivy povídky Všechny tvé stíny od Roberta A. Heinleina. Film vypráví příběh tajného agenta, kterého čeká složitá série cest napříč časem s cílem zajistit pokračování své kariéry vymahače práva. Při plnění posledního úkolu bude muset využít i svého mladšího já, aby dokázal dostihnout zločince, který mu uniká v čase.

        Jak indikují uvedené příklady, cestování v čase je fascinující záležitostí. Každému by se líbila možnost podívat se do minulosti a zjistit zda učebnice dějepisu nelhaly, nebo se podívat do budoucnosti a zjistit, co má pro nás budoucnost nachystané. Jenže cestování v čase přináší nevšední problémy, kterým se musí čelit. Změna v minulosti, způsobí, že se změní budoucnost, ale my se zaměřujeme na časové paradoxy. Proč?

        Odpovědí je jistě mnoho. Jednou z hlavních je uvědomění si, že oficiální vědecká expertiza se octla v hluboké krizi, nejistota v životě se stupňuje a roste, a důvěra v člověka a sama sebe se ztrácí. Krizi, nejistotu, ztrátu důvěry a sebedůvěry a podobné fenomény současné doby způsobuje mimo jiné ignorování literatury. Na příklad ShakespearůvMacbeth nabízí celou řadu paradoxů: Banquo, tři čarodějnice a další. Seznámení se s paradoxy tohoto druhu dovoluje jinému typu člověka pochopit nejenom APOS teorii, ale i Meno´s paradox a jeho význam pro vzdělání a rozvoj individuálních lidských schopností nutných nejenom pro současný a očekávaný Průmysl 4.0. Budoucnost si nemůžeme předvídat, ani prognostikovat, můžeme si ji pouze představit. Představa vyžaduje kreativitu, inovaci a jasné myšlení.

        Abychom obstáli nárokům na uvedenou práci a s ní spojené kvalifikace plynoucí nejenom z Průmyslu 4.0, který je produktem našeho intelektu, ale i vývoje, který si nechceme, nebo nemůžeme představit, bude nezbytné zásadně zkvalitnit celý vzdělávací systém. Kreativitu může úspěšně naučit jen kreativní učitel. Kvalita a dobré fungování vzdělávacího systému na všech úrovních jsou proto kritickým faktorem úspěchu. Ten si vyžaduje zavedení nových předmětů a studijních oborů a především změnu postoje ke vztahu.

         Dnešní školní výuka nestačí uvedeným nárokům na kvalifikaci. Uplatnění mladé generace v celé společnosti vytváří potřebu výuky nových znalostí a dovedností, a uvědomění si, že budoucí vývoj může mít různou dynamiku, vypadat zcela jinak, než si myslíme nebo nám říkají, a že změny v oblasti vzdělávání vyžadují dlouhé časové lhůty. Kromě toho, že se obecně zvýšuje význam přenositelných dovedností, jako jsou schopnost pracovat s informacemi, vytvářet systémové koncepce, provádět analýzu a syntézu, řešit problémy, aplikovat matematické dovednosti, nacházet logické souvislosti, sociální dovednosti, atd. bude důležité pěstování postojů mladých lidí k aktivitě, samostatnosti, odpovědnosti, etickému chování, inovativnosti a trvalému vzdělávání v dialogu se zákony přírody.

       Změnit strukturu studentů absolventů, která je nyní výrazně posunuta směrem k humanitním oborům a vytváří strukturální nesoulad s potřebami strategických odvětví, stejně jako uvědomění si, že služby se tvoří a budou tvořit návazně na exaktní obory (technické, zdravotnické apod.) bude možné pouze tehdy, když studium bude poskytovat komplexnější základ, často v kombinaci s poznatky ze sociálních a humanitních oborů, a když dojde ke znovuzrození přirozené motivace mladých lidí ke studiu technických a přírodovědných oborů. Tyto obory byly ještě před 50 lety pro mou generaci přirozeně a spontánně přitažlivé. Tato přitažlivost se mezitím ztratila, díky absenci podpory a popularizace věd a techniky, včetně aktivit typu studentských olympiád a implementací neorganických reforem.

        Budoucnost bude potřebovat člověka technicky a vědecky kreativního a samostatného, skutečně a vnitřně motivovaného, schopného analyzovat paradoxy a další fenomény naší existence, včetně kyberneticko-fyzických systémů. člověka s uvedenou kvalitou nelze vychovat a vzdělat organizačními opatřeními, finanční či jinou vnější motivací a výukou mýtů, mrtvých nebo umírajících teorií a modelů, při současném pojetí člověka jako kapitál, žijícího život na pouhých instantních touhách. Vést lidí, znamená jít za nimi, praví číňané.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář