R2016/173: Diskuse LK: Valenčík: EU-TITANIC/1

25. červenec 2016 | 07.00 |

Uveřejňuji další příspěvek v rámci diskuse před 19. ročníkem mezinárodní vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Autorem jsem tentokrát já. Příspěvky jsem připravil a publikoval v původní verzi pod jiným názvem již dříve. Nyní považuji za vhodné uveřejnit jejich dopracovanou verzi v rámci diskuse. Mají tři části. Toto je první:

TITANIC a zdegenerované hry/1: Je EU reformovatelná?

Radim Valenčík

Úvodní poznámka k první části – co chybí v současné diskusi k přípravě 19. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání?

Diskuse před 19. ročníkem konference Lidský kapitál a investice do vzdělání se rozběhla úspěšně. Podnětné myšlenky, zajímavá témata. Podle mě jí však chybí jeden důležitý aspekt: Zařazení otázek, kterými se ten či onen příspěvek zabývá (zpravidla i s vyústěním do praktických doporučení) do kontextu současného a – jak lze očekávat – stále dramatičtějšího dění.

Pokusím se na tento deficit stávající diskuse reagovat příspěvkem, který jsem obsahově rozdělil na tři části:

- První definuje základní pojmy a vytváří výchozí teoretický koncept.

- Druhá aplikuje tento koncept na popis toho, co se v současné době odehrává v EU.

- Třetí se snaží ukázat cestu pozitivního řešení, přesněji odpovědět na otázku "Co dělat" z pozice jednotlivých aktérů a jejich zájmů.

Uvítám, pokud někdo na následující náměty bude reagovat, byť i polemicky a kriticky (tím lépe).

Několik poznámek ke komplexu her TITANIC

Z hlediska společenského vývoje se jedná o přístup, který vychází z následujícího: Proces bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, vede k takové dysfunkci společenského systému, že v různých lokálních ohniscích začíná část hráčů, kteří mají vliv, hledat způsob, jak se zachránit na úkor ostatních (obětováním ostatních, a to obětováním i ve fyzickém smyslu).

Již první pokusy o popis toho, jakou podobu mají hry typu TITANIC, se ukázaly, že se jedná o složitý komplex her, o kterém lze říci následující:

- Každá hra, která do tohoto komplexu patří, spouští další hry.

- Hry jsou kontextuálně podmíněny svými parametry, svými důsledky apod.

Analýza komplexu her TITANIC bude patrně velmi náročným teoretickým úkolem, který si vyžádá vyvinutí řady původních metod a propojení aparátu z různých oblastí teorie her. Z hlediska toho budeme důsledně rozlišovat mezi:

- Matematickým modelem určité hry spadající do komplexu her TITANIC, který je přesně definovanou matematickou úlohou.

- Konceptem hry spadajícím do komplexu her TITANIC, kdy k popisu reality využíváme pojmové vymezení příslušných entit (hráčů, jejich strategií, pravidel, motivací, důsledků použití různých kombinací strategií) a případně i různé formy názorného vyjádření příslušné hry.

Koncept hry je z toho hlediska nižší úrovní abstrakce, obsahuje zachycení více různých vazeb a souvislostí, je přípravnou fází sestavení matematického modelu, ve kterém jde o postižení tohoto základního, elementárního, toho, co je klíčové pro "rozklíčování" reality.

Při rozpracování teoretického vyjádření komplexu her TITANIC je důležité udržet základní orientaci, která je dána tím, co od teorie požadujeme, v čem ji potřebujeme, jaký praktický dopad si od jejího použití slibujeme. Jen tak totiž udržíme "tah na branku". Předčasné "sklízení plodů" v podobě "vykazování výsledků" může teorii svést z cesty.

Za hlavní cíl osobně považuji vytvoření názorných a přehledných konceptů, návazně pak jejich dotažení do srozumitelných matematických modelů, které umožní těm, co se účastní her spadajících do komplexu her typu TITANIC reflektovat (uvědomit si a vyhodnotit) svoji pozici v těchto hrách. To je hlavní cíl a není to málo.

Terminologicky doporučuji uvědomit si následující:

1. Do her tohoto typu jsme (řečeno téměř existenciálními slovy) vrženi, jsme do nich vtahováni, ale také do tohoto typu her vstupujeme. Rozdíl je následující:

- Hry v rámci komplexu her TITANIC se rozehrávají i bez nás, a to ať se nám to líbí či nikoli. Zasahují nás svými důsledky. Jsme do nich vrženi.

- Řada podnětů na nás působí tak, že jsme do hry vtahováni. Samotnou realitu, společenským prostředím, jsme vedeni k tomu, abychom na určité situace určitým způsobem reagovali.

- Jakmile si uvědomíme, že jsme do nějaké hry vrženi a následně do ní vtahováni, může nás to vést k tomu, že vstupujeme do příslušné hry, začínáme ji hrát, začínáme v ní mít určitou roli.

2. Ve hrách spadajících do komplexu her TITANIC můžeme mít dvojí roli, buď být hráčem, nebo figurkou:

- Hráčem se člověk stává, když ví, jaká hra se skutečně hraje, kdo jsou ostatní hráči, jaké mají hráči (včetně něj) k dispozici strategie apod. Je schopen se kvalifikovaně rozhodovat v

souladu se svými preferencemi.

- Figurkou (se kterou tahají jiní) je člověk v případě, že považuje za hru nikoli skutečnou hru, která se hraje, fikci hry, která mu byla předestřena (byl vmanipulován do představy, že hraje určitou hru), přitom tak, aby byl snadno použitelným nástrojem ve skutečné hře, o které nemá tušení a kterou si zpravidla ani nechce připustit. Skuteční hráči, kteří jej používají jako figurku, jej využívají k rozšíření okruhu strategií, kterými disponují.

K tomu poznámky:

1. Mezi hráčem a figurkou pochopitelně existuje plynulý přechod.

2. Jednou z konkretizací hlavního cíle teorie her, které spadají do komplexu her TITANIC, je vytvořit tak názorné koncepty a modely, které umožní, aby v konkrétních situacích byl člověk co nejméně figurkou a co nejvíce hráčem, aby věděl, která hra se skutečně hraje a jaké má v této hře možnosti.

3. Teorie her má pochopitelně omezené možnosti, pomůže jen tomu, kdo si chce pomoci sám, ten, kdo chce být obětovanou figurkou a libuje si v tom, přesahuje svými parametry možnosti teorie her a stává se případem pro Koukolíka (případem skupinové konformity, resp., což je totéž, stádní stupidity).

4. Marx kdysi (v rané fázi své tvorby, když ale už věděl, o co jde, konkrétně v "Tezích o Feuerbachovi" z roku 1945) říkal, že podstatu člověka tvoří souhrn společenských vztahů. Měl pravdu. Z hlediska toho, co přináší teorie her k analýze společenských vztahů (které mají podobu reálně rozehrávaných her), by ho bylo možné upřesnit: Podstatu člověka tvoří souhrn her, do kterých je vržen, do kterých je vtahován a do kterých vstupuje (jako hráč či figurka).

5. Když už jsme u Marxe – tento velký myslitel považoval za nejdůležitější třídní rozdělení společnosti. Otázkou je, zda mnohem významnější rozdělení společnosti není rozdělení na hráče a figurky. Figurky totiž umožňují určité skupině vládnout, a to tak, že prostřednictvím používání figurek se sami stávají figurkami, ve hrách, které spustili. Systém degeneruje a jediným způsobem nápravy je obnovení statutu lidí jako hráčů. Což je jen jiným vyjádřením

O jednom zajímavém typu her:

Ne ve všech hrách existuje rozdělení na hráče a figurky. Existují hry, ve kterých není žádná figurka, ale jsou jen hráči. Ty se ovšem vyskytují velmi zřídka. Opakem jsou hry, ve kterých jsou všichni zúčastnění jen figurky. Jedná se vlastně o degenerovanou hru, v níž se postupně všichni hráči změnili ve figurky, a tím hra přestala být hrou, hráči přestali být hráči s možností výběru variant.

Tyto zdegenerované hry vznikají v situacích, kdy hráč řeší dilema:

- Nesouhlasit s tím, co nepovažuji za správné, a to s vidinou nápravy, ale i možnosti sankcí (včetně vyloučení ze hry).

- Podřídit se tomu, co je nesprávné (což může mít za následek to, že začnu považovat za normální to, co normální není).

Často dochází k tomu, že ti hráči, kteří volí strategii nápravy (vybočení z řady), jsou postupně ze hry vyloučeni a zůstanou jen konformní hráči, kteří si již nejsou vědomi toho, že hra zdegenerovala, že se všichni hráči již proměnili v zombie neschopné vlastního rozhodování, že probíhá již jen fatálně determinovaný proces typu antické řecké tragédie. Skutečná hra se pak začíná odehrávat mezi fatálním průběhem zdegenerované hry, ve které už nikdo nemá možnost cokoli změnit, a jejím prostředím, tj. těmi, kteří stojí mimo degenerovanou hru, uvědomují si její fatální charakter, nevstupují do ní, ale hledají jiný způsob nápravy stavu.

Zdegenerované hry, v nichž se všichni hráči proměnili ve figurky, jsou výsledkem konceptuálně dobře popsatelného procesu. Stávají se parametrem reality, který určuje vnější podmínky skutečných her (těch o kterých pojednám později). Lze je poměrně dobře identifikovat. Vyznačují se značnou stabilitou – tj. jedná se o proces, který byl odstartován zdegenerováním hry (eliminováním podmínek pro vnitřní reformu), je předvídatelný a nelze do něj zasáhnout tak, aby byl jeho setrvačný charakter změněn. Mají stabilitu setrvačníku roztočeného do vysokých obrátek, který je izolován od vlivu vnějšího tření.

(Jakákoli podobnost se současnou situací, pokud jde o chování současné euroreprezentace je samozřejmě čistě náhodná?)

(Pokračování další částí příspěvku)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář