R2016/056: Černík - logika změn

27. březen 2016 | 07.00 |

Do seriálu o reformách zařazuji úvahu Ondřeje Černíka o logice změn. Zde je:

Osobně jsem přesvědčen, že gradualistická představa, podle níž veškeré evoluční změny musí být pozvolné, pomalé a nepřetržité, nikdo nevyčetl ze starých hornin či vývoje druhů, ale byla výrazem obecného kulturního trendu, jímž Charles Darwin a ostatní evolucionisté 19. století zčásti reagovali na koncepci světa v revolučních zvratech.

Na základě vlastních úvah o vývoji lidské společnosti jsem dospěl k přesvědčení, že "punktualistický názor, podle kterého se v přírodě (tedy i lidské společnosti) střídají dlouhá období poměrného klidu s dobami překotných změn, vystihuje tempo biologického i geologického i časově nejkratšího společensko-kulturního vývoje přesněji i častěji než všechny konkurenční teorie". V této souvislosti metaforicky poznamenal britský geolog Derek V. Ager: "Historie kterékoliv části naší Země se podobá životu vojáka. Skládá se z dlouhých období nudy a krátkých období hrůzy."

Opakuji však, že se tzv. heideggerovským "existenciálním" strachem, se kterým se při návštěvách Prahy setkávám, se dle mého názoru jedná spíše o zakořeněnost, pohodlíčko a obrůstání levným, vepřovým masíčkem, čemuž mohou výkyvy dějin (masakry, porušení sociálního smíru, krachy institucí, selhání finančního systému) kdykoliv učinit přítrž. Odtud ona intenzita, bohatost a hloubka jejího přínosu. V souladu s teorií přerušované rovnováhy interpretuji spolu s punktualisty možnost stopy náhlých proměn a společenských změn, které přicházejí převážně po krizových obdobích, jako důkaz nerovnoměrného průběhu evoluce.

Dnešní masová migrace se může rychle stát terčem mnohých dobře známých diskriminací, nicméně stále platí, že právě z tohoto důvodu jsme znovu svědky lidského utrpení, jakmile neštěstí v podobě e. g. války v Sýrii zaklepe na dveře.

Instruktivní je v tomto ohledu role, již se sehrála při zrodu psychoanalýzy. Zpřítomňuje zkrátka ty, kdo jsou cizinci a kdo jsou cizí, je přítomností oné nevyhnutelnosti, z níž mají Češi strach, zajišťuje spojení s "jinde" a s nebezpečím, jejichž završenou podobou je utrpení a neštěstí.

UPRCHLíK je obětním beránkem, na němž se vybíjí frustrace celého českého prostředí, jakého si umocněného masarykovského výmyslu národa, jím pomateného kolektivního vědomí, dále se živoucí vzpomínkou na komunistickou nostalgii, jež nikdy nemůže být zcela vymýcena (ani tím že se součástí "udatného" českého národa stane agent, zloděj, Slovák Bureš a udatný národ mu ve volbách vysloví důvěru) a díky níž se z mnohých z nás stává homo viator s nezměrnými aspiracemi a se vždy neuspokojenými touhami o pozitivním smyslu bytí.

Zůstaneme u tohoto příkladu, nebo spíše pokud ho zobecníme, můžeme říci, že u základů veškerého sociálního napětí mezi místem a ne-místem. Je-li pravda, že "teritorium představuje topas mýtu" (Gilbert Durand)1982, stejně tak platí, že každá společnost potřebuje nějaké ne-místo (u-topas), utopii, jež jí zvláštním způsobem slouží jako myšlenkový základ. To je ona dialektika bez usmíření, o níž byla řeč. Ať je zavedený řád v dnešní EU jakýkoli, může přetrvat jen tehdy, když ho něco nebo někdo destabilizuje a připomene, že dysfunkce, selhání a neštěstí tvoří rovněž nedílnou součást danosti světa.

I dialektika prochází svou evolucí, když Immanuel Kant vysvětluje, proč jeho kategorie vystupují v trojicích místo ve dvojicích, jak by odpovídalo protikladu "ano" – "ne", říká, že třetí z kategorií v každé skupině vzniká kombinací prvních dvou. Na to navázal Johann Gotttlieb Fichte a po něm Georg Wilhelm Friedrich Hegel, pro něž všechny myšlenky a pojmy vznikají ze sporu tvrzení (teze) a námitky (antiteze), jež se nakonec smíří v syntéze. Hegel se přitom odvolává na Hérakleitův slavný výrok, že "zápas je všech otec, všech král, jedny předvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny činí otroky, jiné svobodnými". Podle mě taková dialektika připomíná, že "stinná strana" nemůže být popřena, aniž to způsobí újmu existujícímu řádu samému. Existence se ve svém etymologickém smyslu dovolává určitého vystoupení ze sebe sama, určitého úniku či roztříštění, které je dnes prožíváno na globální rovině, totiž na rovině kolektivní imaginárnosti, ale také přímo v nitru a racionálním úsudku každého jednotlivce.

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář