REFORMY (344) Černík: Jak se rozhodujeme/2

11. leden 2016 | 07.00 |

V návaznosti na 18. ročník vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání a přípravu monografie "Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb" uveřejňuji na pokračování příspěvek Ondřeje Černíka v rámci ohlasů na konferenci.

Konference proběhla úspěšně, bližší informace viz:
http://radimvalencik.pise.cz/2954-reformy-303-zprava-o-konferenci-lk.html

V čem se přístup založený na koncepci produktivních služeb mýlí – 2. část

Ondřej Černík

Rozhodování a čas
Předchozí uvedené modely rozhodování byly mimo čas. Ani homo economicus si z definice neklade otázku po vývoji sledovaných proměnných v čase. Jenomže nejsme jen v abstraktním řezu ekonomickým životem, ale žijeme v čase. Prakticky vše se mění, "nevcházíme dvakrát do téže řeky". Problém ani tak není v čase samotném, ale v konstrukci ekonomických proměnných, systému ekonomiky. Získáváme čas např. úvěrem - teď hned lze provést to, na co bychom museli shromažďovat prostředky. Získáváme v čase - úroky z vkladů jsou odměnou za nepoužití daných prostředků pro naše vlastní účely. Ale taky ztrácíme - inflace (nyní zanedbatelná, ale v době hyperinflace zdrcující) snižuje reálnou hodnotu našich prostředků. Čas představuje zvláštní, neuchopitelnou komoditu - nelze ho skladovat, lze ho pouze více či méně smysluplně investovat. Čas spotřebovaný na určitou činnost, to je jen jiné vyjádření pro rychlost uskutečnění této činnosti. Kdo je - za jinak stejných podmínek - rychlejší, může svůj náskok zpravidla využít - čas tedy skrývá potenciál činnosti.

Rozhodování v čase je obtížné z těchto důvodů:
• Nevíme, co se v době budoucí stane, tedy je to vždy rozhodování s rizikem.
• Průběh času je subjektivní; máme vedle astronomického času svůj čas osobní, (tedy osudem vyměřen s Keynesovým výhledem, kdy budeme dlouhodobě všichni mrtvi) stejně tak jako další aktéři našich rozhodnutí.
Lea uvádí "axiom správné časové preference": pokud se dva výsledky liší pouze v čase získání (jistota získání je tudíž také stejná), bude preferován časově bližší výsledek (Lea a kol., 1994, s. 192).

Proč? Je-li skutečně dodržen princip ceteris paribus, pak není důvod časově bližší výsledek preferovat. Je zřejmé, že čím dále do budoucnosti, tím méně máme vhled do procesů, které nastanou, a tím větší ohrožení může nastat. Ale přesto spoříme, přesto investujeme, vlastně formulujeme hypotézy o světě. Lea (tamtéž) považuje preferenci bezprostřední odměny za iracionální. Ale problematika úspor ukazuje, že odložení uspokojení souvisí se zralostí osobnosti, ale i se společenskými tlaky - spotřební styl života společnosti generuje tlaky na jedince, který se chová tak, jak by se jinak nechoval. Roli hraje i dostupnost úvěru, výše úroku, vymahatelnost dluhu a řada dalších okolností.

Racionalita a ekonomické chování
Rollo dokonce v poněkud vypjaté poloze říká, že člověk je "zvíře nemocné racionalitou" (Rollo, 1993, s. 188). Je tomu tedy asi tak jako s demokracií. Jak řekl Winston Churchill: je to velmi špatný systém, ale nejlepší, který máme. Ale jsme na poli metodologie. Více než o konkrétní teorie a definice racionality jde o to, že síla vědy se realizuje skrze její určitou slabinu: aby mohla jít k podstatám, redukuje složitost světa, snaží se porozumět a vysvětlit, ale má pouze vysoce koncentrovaný, úzký okruh proměnných. Ekonomická praxe však taková není: podnikatel a manažer nemusí disponovat definicí racionality k tomu, aby se racionálně choval. Ba dokonce v určitých uzlových bodech, rozhodnutích, kdy musí překročit hranice daného a vstoupit na nejistou půdu vývoje trhu, mu racionalita není nic platná. Mění se na pouhou deklaraci, výzvu. Dokonce i vědomé odmítnutí předpokladu linearity a přijetí předpokladu chaosu jako klíčové charakteristiky prostředí samo nestačí. Obrazně řečeno, musí být "chaotičtější než chaos", musí opustit sféru "pachtění" a přejít do režimu "inovací". Pochopitelně že musí vycházet z faktů, z analýzy trhu, ze znalostí zákaznických preferencí atd. A klíčové, zásadní rozhodnutí je podrobeno racionální analýze. Ale řešení problémů, na které rozhodování navazuje, racionální být nemůže, protože by tak danou situaci nemohlo překročit.
Naopak velká část ekonomického chování by se při racionalitě jeho aktérů vůbec nemohla uskutečnit: podlehnutí reklamě, lákání slev a půjček, vábení hostesek a celému kolotoči, který byznys roztáčí proto, aby vůbec mohl fungovat, není příliš racionální. A racionální prodejci zcela chladně kalkulují s neracionalitou zákazníků, ale sami jsou cílem ještě rafinovanějších postupů. Máme co dělat se spirálou, v níž se střídá a doplňuje racionalita s iracionalitou do jednoho celku a pouze ve vzájemné kombinaci má smysl a může vůbec existovat. Kdybychom nemohli a neuměli poukázat na projevy iracionality, nemohli bychom nadefinovat ani racionalitu. Racionalita ekonomické chování vytváří, strukturuje, ale iracionalita je jeho hnacím motorem: ekonomika dávno neuspokojuje jen základní lidské potřeby, ale mnohdy potřeby sebe sama. To není ani dobře, ani špatně, tak prostě ekonomika "dýchá" a v množství balastu, který je vyráběn, propagován, nakupován a spotřebován, jsou zároveň neseny i zásadní technologické změny, které mění svět.

Jinou věcí je, že i na výrobu, propagaci a spotřebu balastu jsou investovány vzácné zdroje, že je zatěžováno životní prostředí. Zatím to neumíme jinak a z úvah o ekonomice založené na produktivních službách výplývá,že ona to svojí podstatou nezlepší.


V komentáři byly použity myšlenky a citace ze zdroje:

Lea, S. E. G., Tarpy, R. M.,Webley, P.: Psychologie ekonomického chování. Praha, Grada 1994,
Ewards,W.: Behavioral Decision Theory. Annual Review of Psychology 1961,
Rollo, V.: Racionalita a emocionalita aneb Jak ďábel na svět přišel. 1993
Marx, K.: Ökonomische Manuskripte, 1857

(Pokračování dalším příspěvkem)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář