REFORMY (313) Zelinka: XX/XXI stol. (kam jdeme?)/2

9. prosinec 2015 | 07.00 |

Velkou pozornost na 18. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzělání vzbudilo úvodní vystoupení Ladislava Zelinky, ve kterém zhodnotil i své životní zkušenosti. Jednání konference dalo skvělý impuls. Uveřejňuji jej na pokračování.

Zde je, vychutnějte si ho:

Změny společenského bytí a společenského vědomí mezi XX. a XXI. Stoletím – část II.

Ladislav Zelinka

2. Vytvoření patologicky pokřiveného sociálního systému ve státech bývalé západní Evropy, jehož negativní důsledky se mj. projevují i v deformaci fenoménu uprchlictví (uprchlická krize).

Proces vytváření tzv. sociální o státu začal ještě uvnitř XX. století s cílem konfrontovat dva levicové koncepty, které pro zjednodušení budu označovat jako II. a jako III. internacionálu. Zatímco koncept III. internacionály vycházel z toho, že sociálně spravedlivou společnost lze vybudovat pouze zásadní změnou uspořádání výrobních vztahů (tj. vztahů ve fázi výroby, rozdělení, směny a spotřeby), koncept. II. internacionály byl založen na tom, že téhož cíle lze dosáhnout pouze narovnáním poměrů v oblasti rozdělování. Z této konfrontace vyšel vítězně koncept II. internacionály – východní blok se rozpadl a následně byly zlikvidovány i masové komunistické strany v západní Evropě.

Poznámka:

0pt;font-family:"Times New Roman","serif""> Řeč je o skutečně masových stranách, nikoli o jejich malých sestřičkách, jež čítaly v některých státech řádově jen tisíce členů a po rozpadu SSSR zanikly pro nedostatek financí.

Příčinou tohoto výsledku je zaprvé správný odhad lidského chování, který (pokud nenastane opravdu závažný důvod pro opak) vychází z modelu určité opatrnosti a konzervativizmu. Zatímco koncept. III. internacionály vyžadoval komplexní změnu poměrů (dokonce i za cenu revoluce), koncept II. internacionály byl uživatelsky mnohem přívětivější – vše zůstane jak je, pouze jednou za čtyři roky je třeba jít k volbám a zvolit tu správnou stranu, která pak zařídí spravedlivější rozdělování. Zadruhé byla tato argumentační rovina doprovázena reálnou sociální politikou, která zaplavila cílové skupiny obyvatelstva takovým objemem různých podpor a dávek, že jejich působení bylo v zásadě korupční.

Vedlejším důsledkem této sociální korupce bylo snížení nabídky pracovních sil v nízkopříjmových a nekvalifikovaných oborech. Řešení bylo následně nalezeno v řízené ekonomické imigraci (Francie, UK – lidé z bývalých kolonií, Německo – imigrace pracovníků z Turecka atd.). Tím bylo vytvořeno předmostí pro uprchlickou krizi, která měla přijít daleko později.

Lze si jen domýšlet, že po dosažení kýženého cíle se tzv. sociální stát stal zbytečným (ztratil svůj účel) a pro značnou část politické reprezentace se změnil v přežitek a přítěž. Jenže právě v sociální oblasti je ohromná pružnost směrem nahoru, avšak téměř absolutní nepružnost směrem dolů. Snad jen v případě války nebo nepředstavitelné živelné katastrofy by bylo možno nastolenou úroveň sociálního státu snížit. Protože nic podobného nenastalo (ani globální ekonomické krize nebyly dostatečným argumentem), hypertrofovaný sociální systém v daných státech přetrval až doposud.

Když pak nastala uprchlická krize, slily se faktory informačních technologií XXI. století (TV, internet), vliv prvé imigrační vlny usazené již natrvalo v Evropě (téměř každý uprchlík má v Evropě příbuzné či známé) a vliv přebujelého sociálního systému ve shora zmíněných státech v novou kvalitu. Uprchlictví ve smyslu Ženevských a Haagských dohod se propletlo s klasickou ekonomickou migrací tak úzce, že je již věcně od sebe nelze oddělit. Dělení tak probíhá jen formálně, což ovšem plodí další a další napětí, vášně a konflikty.

Jediným kauzálním řešením této uprchlické krize by bylo narovnání sociálních systémů v daných státech tak, aby nemagnetizovaly miliardy obyvatel rozvojového světa a oddělily válečné uprchlictví od ekonomické imigrace. Protože však takovéto řešení je a (bohužel) asi bude politicky neprůchodné, uprchlická krize jako jedna z hlavních charakteristik XXI. století bude dlouhá až téměř trvalá – snad s výjimkou situace, kdy dojde k nastolení diktatury ve smyslu závěru bodu 1). Pak by hrozilo, že uprchlická krize nebude vyřešena kauzálně, ale utopena v krvi.

Poznámka na okraj: celý manévr, popsaný sub 2) (a k tomu ještě vyčerpání východního bloku zbrojením) byl financován na bázi "fiat money", tj. ničím reálným nekryté emise peněz. Nikdy od rozpadu Brettonwoodského systému se objem peněz natolik neodtrhl od fundamentál. Celý svět nyní jede na nesmírně přehuštěných pneumatikách financí – a nikdo si neumí představit, kdy tato bublina praskne a jaké budou následky.

Vedle toho si dovolím připojit jednu čistě akademickou úvahu. Podle všech běžně používaných modelů a v závislosti na mezních sklonech ke spotřebě či k úsporám se objem takto "penězokazecky" vyprodukovaných peněz měl přelít buď přímo do inflace anebo nejprve do úspor a teprve přes ně opět do znehodnocení měny. Částečně se tak sice stalo, ale nepoměrně v daleko menším objemu, než by dle modelů mělo. Patrně zde bude jakýsi kanál mezi vojenskoprůmyslovým komplexem, vládami a emisními bankami, který peněžní systém nějakým způsobem vyrovnává. Mně zatím uniká – pokud má někdo z účastníků potuchy, jak tato vyrovnávací stoka funguje, dejte mi prosím vědět.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář