REFORMY (212) Hraje se hra TITANIC?/5

29. srpen 2015 | 07.00 |

Následující série několika na sebe navazujících příspěvků je část pracovní verze příspěvku, který s kolegou Janem Mertlem připravujeme na významnou konferenci, která se bude konat na začátku příštího roku. Času je ještě dost, takže počítám, že úroveň příspěvku posuneme ještě o kus dál. Vzhledem k aktuálnosti (dané mj. sporem o to, co je to angažovanost společenských věd v současné době, zda podepisování peticí, nebo zaměření teoretických nástrojů na nejožehavější současné problémy) jej i v této nehotové podobě a na pokračování zveřejňujeme již nyní. Uvítáme připomínky, příp. i zájem o spoluautorství (měli bychom se učit pracovat týmově). Zde je pátá část textu pracovní verze fragmentů příspěvku:

Lze experimentálně ověřit, zda se hraje se hra typu "Titanic"? (5)

Jan Mertl, Radim Valenčík

Koncept hry typu Titanic

0001pt;line-height: normal">V realitě existují dvě alternativy. Buď se může zachránit velká většina, pokud existuje cesta ke společné záchraně a pokud bude většina kooperovat, nebo taková cesta neexistuje. Naděje na to, že převládne kooperativní přístup, je tím větší, čím větší je efekt z kooperace oproti situaci, která vznikne převládnutím snahy zachránit se na úkor druhých.

Poznámka: Na Titanicu kooperativní přístup moc velký efekt přinést nemohl, a to proto, že zde nebyly reálně žádné způsoby, jak pomocí kooperace se zachránit – spolupráce byla neproduktivní. V naší dnešní realitě může přinést významný efekt, protože pomocí kooperativní strategie lze mobilizovat zdroje a mechanismy, které nejsou využity a mohou pomoci k lepšímu fungování socioekonomického systému jako celku. Existuje možnost řešit současné problémy s minimálními ztrátami.

Strategie "dostat se nahoru":

- Budu "nahoře", až se bude rozhodovat, kdo se zachrání a kdo ne.

- Nebudu "nahoře", až se bude rozhodovat, kdo se zachrání a kdo ne, proto se mi vyplatí podpořit kooperativní řešení.

Pokud člověk neví, že se hraje hra typu Titanic, uvedená alternativa před ním nestojí. Může to však tušit, a pak se částečně pod vlivem uvedené alternativy rozhoduje. Pokud ví, může se pokusit buď podpořit snahu kooperovat, nebo se může snažit dostat mezi vyvolené. Záleží na výchozích podmínkách a použitých prostředcích, zda se člověk může dostat mezi ty, kteří si zvýší na záchranu.

Poznámka: Na Titanicu bylo věcí náhody, kdo z pasažérů třetí třídy byl zrovna v podpalubí a kdo ne, když došlo k jejímu uzamčení. V současné realitě se jedná o dost významnou otázku. Téměř každého, kdo se vydá cestou "získat dost na to, abych byl nahoře, mezi vyvolenými, a to jakýmikoli prostředky", čeká zjištění, že ať dělá, co dělá, bude mít stejně málo.

Otázka odporu a vzpoury:

Pokud převládne orientace na nekooperativní řešení umožňující záchranu pouze těch "nahoře", může dojít ke vzpouře. Výsledkem vzpoury může být buď jen nahrazení jedněch, těch co byli "nahoře", druhými, nebo otevření cesty ke kooperativnímu řešení.

Poznámka: Na Titanicu byla možnost vzpoury velmi malá. O těch zamčených v podpalubí téměř nikdo nevěděl a sami neměli šanci. Naopak - nahoře se celkem dařilo udržet kooperativní řešení spočívající v minimalizaci ztrát. Současná realita naopak otázku vzpoury dělá zásadní a zejména povahy vzpoury, tj. zda výsledkem bude otevření cesty ke kooperativnímu řešení či nikoli.

Na jakých faktorech závisí řešení hry:

- Jaká je pravděpodobnost, že existuje cesta záchrany a jak se možnost povědomí o pozitivním kooperativním řešení rozšíří.

- Jak se rozdělí komunita na ty, co hledají společnou cestu, a ty, kteří se snaží zachránit na úkor druhých snahou dostat se "nahoru".

- Čím je dána (jak velká je mez) umožňující dostat se "nahoru".

- Jak je reflektována možnost překonání této meze (jak rychle dojde části těch, co se snaží tuto mez překonat, že nemají šanci).

- Jaká je možnost vzpoury proti nekooperativnímu řešení jako takovému.

- Jaká je možnost vzpoury proti principu selekce (tj. jedni budou zachráněni na úkor druhých, jen se změní princip selekce).

- Jaké má ten či onen hráč výchozí podmínky.

- Jak se s časem mění parametry hry.

Zavedeme následující označení:

Hráč hodnotí situaci:

↑ hráč vyhodnocuje situaci tak, že se dostane "nahoru" (mezi vyvolené, mezi ty, co přežijí)

↓ hráč vyhodnocuje situaci tak, že se nedostane "nahoru" (mezi vyvolené, mezi ty, co přežijí)

Hráč vybírá strategii:

↑ dostat se "nahoru" (mezi vyvolené, mezi ty, co přežijí)

o změnit hru na kooperativní (zachrání se všichni či maximum, najde se a prosadí řešení, které nevyžaduje hru typu "Titanic".

× vyvolat vzpouru, která by změnila rozdělení na ty "nahoře" a "dole"

Realita (jak to dopadlo)

o hra se změnila na kooperativní

/↑ hráje se hra typu "Titanic", hráč je "nahoře"

/↓ hráje se hra typu "Titanic", hráč je "dole"

×↑ došlo ke vzpouře, hráč je "nahoře"

×↓ došlo ke vzpouře, hráč je "dole"

Ocenění výsledku

+++ hráč přežil v rámci kooperativní hry, kterou pomáhal prosadit

++ hráč přežil v nekooperativní hře (buď v původní hře typu "Titanic", nebo její změně vzpourou)

+– hráč přežil, ale je sankcionován na základě toho, že se pokoušel prosadit jinou hru

–– hráč nepřežil

++? hráč přežil, je "nahoře", ale mohl utrpět existenciální ztrátu v důsledku toho, že se nepodařilo přeměnit hru na kooperativní

Koncept hry typu Titanic (v explicitním tvaru)

K tomu několik poznámek:

1. Je velmi málo pravděpodobné, že nastane některá ze situací popsaných modrými políčky. Není např. důvod, proč by se měl hráč pokusit o vzpouru, když oceňuje svoji situace jako "nahoře", nebo naopak, proč by se měl pokusit udržet hru typu "Titanic", když je v ní odsouzen zůstat "dole". 

2. Hra je popsána konceptem, který je blízký vyjádření hry v explicitním tvaru.  

3. Hru lze dále "zjemnit" (vyjádřit rozšířeným konceptem), např. na základě toho, jak hráč oceňuje možnost dostat se "nahoru" v případě vzpoury. Nebo uvážením možnosti, že se po vzpouře bude volit mezi kooperativní hrou, udržením hry typu Titanic při jiném rozdělení na ty "nahoře" a "dole", novou vzpourou. 

4. Jedná se o hru, kde je nutné počítat s tím, že to, co odhaduje hráč, i to, co nastane, má pravděpodobnostní chrakter. Pokud bychom chtěli situaci kvantifikovat, bylo by možné využít model Bayesovských her. 

5. Jedním ze "zjemnění" hry je rozlišení těch, co se dostanou nahoru, na "vyvolené" a jejich "slouhy". Hráč pak může oceňovat, zda se dostane nahoru mezi "vyvolené" či "slouhy". 

Prezentace výše uvedeného, byť i značně zjednodušeného, modelu nám umožňuje vymezit několik tendencí: 

1. Bude docházet k tomu, že si stále více lidí bude uvědomovat, že se hraje hra typu "Titanic", resp., že někteří lidé se podle této hry chovají a že se stali jejich hráči. Ti, co si to uvědomují, se sami stanou hráči této hry. 

2. Z řad těch, kteří si uvědomují či budou uvědomovat, že se hraje hra typu "Titanic", bude přibývat těch, co dojdou k poznání, že nemají šanci dostat se "nahoru". 

3. Ti, co se rozhodli hrát hru typu "Titanic" bez vzpoury (při stávajícím rozložení na ty, co budou "nahoře" a co zůstanou "dole"), se budou snažit čelit tendencím uvedeným v předcházejících dvou bodech tím, že se záměrně pokusí vytvořit fikci různých možností vzpoury a tím eliminovat jednotný odpor proti výchozí nekooperativní hře typu "Titanic". 

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář