REFORMY (211) Hraje se hra TITANIC?/4

Lze experimentálně ověřit, zda se hraje se hra typu "Titanic"? (4)

Jan Mertl, Radim Valenčík

Kontextuální charakter her a jakým způsobem se mýlíme

Teorie her je převážně matematická disciplína, která definuje, popisuje, třídí a analyzuje matematické modely nejrůznějších her, tj. situací, kdy výsledek toho, co se stane (v případě, že se nejedná jen o hru s jedním hráčem), nezávisí jen na tom, jak se rozhodne jeden z hráčů.

V realitě nevystupuje žádná hra v "čisté podobě" v tom smyslu, že by korespondovala dokonale s určitým matematickým modelem. Každá hra se hraje v kontextu jiných her. Hry se vzájemně překrývají, ovlivňují své parametry.

Prostřednictvím kontextuálního charakteru reálných her lze objasnit, že i zdánlivě iracionální jednání (vyplývající z nenávisti či závisti nebo naopak lásky či soucitu) může být racionálním a jakou roli v našem on-line rozhodování hrají jednotlivé složky naší psychiky. Ukazuje se, že je mnohem snazší obhájit koncept racionálně se rozhodujícího jednotlivce, než objasnit, jakým způsobem se mýlíme.

Pohled na omyl z hlediska kontextuálního charakteru her je jedním z prvních poznatků, které jsou prokazatelně prakticky využitelné v reálném životě. Z hlediska kontextuálního charakteru reálných her je užitečné vycházet z toho, že společenskou realitu budeme chápat jako konglomerát nejrůznějších her, které jsou vzájemně propojeny. Nikdy nemůžeme znát všechny hry a nikdy nemůžeme znát všechny vazby a souvislosti mezi nimi.

Lze však transponovat hry také do sociálních modelů. Je zřejmé, že tři základní sociální modely (liberální, konzervativní a univerzalistický) kopírují strategie, které lze vysledovat v analyzovaných hrách.

Univerzalistický model je založen na kooperativní strategii, kde užitky jednotlivce jsou podřízeny efektivitě systému jako celku a sociálním právům každého jednotlivce, resp. hráče.

Konzervativní model je založen na strategii produktivity, které podřizuje a z níž odvozuje legitimitu nároků a práv hráče.

Liberální model pod hlavičkou individuální svobody legitimizuje nekooperativní strategii a společnost pojímá jako hru jedinců, kde jediné co je garantováno je svoboda hrát dle pravidel, která jsou ale minimalizována co do svého rozsahu a četnosti regulací. 

V prvním přiblížení můžeme říci, že se mýlíme tím způsobem, že:

1. Buď neznáme všechny parametry určité hry (hráče, strategie, které mají k dispozici, hodnoty výplatní matice apod.).

2. Nebo neznáme některou z podstatných her, která se hraje a jejíž průběh a výsledky podstatným způsobem ovlivňují reálně dění, jehož jsme součástí.

Ukazuje se, že klíčovou roli v našem chybném vyhodnocení reality hraje především to, že neznáme některou z her. To, že neznáme, resp. špatně odhadujeme parametry některé z her je totiž dáno téměř vždy právě tím, že o určité hře nemáme tušení. Pro přesnost, úplnost a praktickou orientaci lze rozlišit omyly, kterých se dopouštíme, následujícím způsobem:

Omyl 1. řádu:

- Buď neuvažujeme významnou hru či hry, které vstupují do kontextu hry, v níž činíme rozhodnutí.

- Nebo naopak promítáme do hry, v níž činíme rozhodnutí, kontext nějaké jiné hry či jiných her, který v ní ovšem není přítomen.

Omyl 2. řádu:

- Buď u některého z hráčů neuvažujeme významnou hru či hry, které on sám uvažuje jako kontext her a činí na základě toho rozhodnutí.

- Nebo naopak promítáme do rozhodování některého hráče kontext nějaké jiné hry či jiných her, které on sám neuvažuje.

Při testování formou experimentu v přirozených podmínkách musíme respektovat skutečnost, že pokud se hra typu Titanic hraje, někteří jednotlivci si neuvědomují, že se hraje a tudíž nejsou jejími hráči. Nejsou schopni volit strategie v této hře, hrají jiné hry. Mají roli spíše figurek. To neznamená, že se jejich role ve hře typu Titanic může změnit. Mohou se z figurky ve hře stát aktivními hráči. Rozhodující zde je, zda jsou či nejsou schopni vědomě vybírat strategie, které jsou ve hře typu Titanic uplatňovány.

(Pokračování série)