REFORMY (210) Hraje se hra TITANIC?/3

27. srpen 2015 | 07.00 |

Následující série několika na sebe navazujících příspěvků je část pracovní verze příspěvku, který s kolegou Janem Mertlem připravujeme na významnou konferenci, která se bude konat na začátku příštího roku. Času je ještě dost, takže počítám, že úroveň příspěvku posuneme ještě o kus dál. Vzhledem k aktuálnosti (dané mj. sporem o to, co je to angažovanost společenských věd v současné době, zda podepisování peticí, nebo zaměření teoretických nástrojů na nejožehavější současné problémy) jej i v této nehotové podobě a na pokračování zveřejňujeme již nyní. Uvítáme připomínky, příp. i zájem o spoluautorství (měli bychom se učit pracovat týmově). Zde je třetí část textu pracovní verze fragmentů příspěvku:

Lze experimentálně ověřit, zda se hraje se hra typu "Titanic"? (3)

Jan Mertl, Radim Valenčík

Původ hry typu Titanic

Každá pospolitost v dějinách lidstva se potýkala s problémem, který lze s velkým zjednodušením označit jako "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých", tj. prohlubování ekonomických a následně i sociálních rozdílů mezi svými členy. A vždy se objevovaly různé pokusy, jak proti tomu postavit procesy vytváření základních startovních podmínek pro všechny, posilování vertikální mobility, orientací na větší míru rovnosti příležitostí apod. Tak, abych zůstala zachována soudržnost pospolitosti, aby rozdíly v postavení lidí nepřerostly v diskriminaci a následně i v konflikty.

V rámci hospodářské a sociální politiky jsou těmito nástroji především zdanění příjmů, parametrizace sociálních systémů ve smyslu nastavení poměru ekvivalence a solidarity, univerzalita základních sociálních konstruktů typu zdravotnický a vzdělávací systém a také makroekonomické stabilizátory fiskálního a monetárního typu. Je zřejmé, že při jejich použití jde jak o solidaritu, tedy redistribuci zdrojů tak aby dostal šanci každý, tak i o ekvivalenci, tedy aby vůbec sociálně-ekonomický systém fungoval a rozvíjel se. Toto fungování a rozvoj jsou v rámci systémové analýzy měřeny standardními makroekonomickými agregáty – jakkoli se o jejich kvalitě může vést diskuse (viz např. HDP, GPI, NEW atd.)

V současné době jsme svědky toho, že procesy zvyšování majetkových rozdílů probíhají v globálním a lokálním měřítku s nebývalou intenzitou, aniž by byly kompenzovány vytvářením podmínek pro vyšší míru rovnosti příležitostí pro společenský vzestup. Zcela zřetelně se rýsuje tendence k ekonomické a sociální segregaci.

To nastává zejména v tom ohledu, že distribuce zdrojů již prakticky nekopíruje žádné racionální odůvodnění ve smyslu produktivity práce, zásluh, ale ani nefunguje solidarita ve smyslu spravedlivé distribuce zdrojů všem potřebným.

Pokud by tento vývoj pokračoval, mohlo by to mít pro uchování současného typu pospolitosti (právní stát, ochrana lidských práv, demokratický systém, efektivní sociální politika, přístup ke kvalitnímu vzdělání apod.), na který jsme zvyklí například v našem eurounijním prostoru, fatální důsledky.

Klíčovým problémem v této oblasti je především to, že dané entity typické pro současný typ pospolitosti jsou založeny na určitých předpokladech, bez nichž se hroutí a dokonce jejich existence začíná být vysoce nákladná. To platí například pro efektivní sociální politiku: ta má z definice určité cíle v oblasti kvality života apod., nicméně v situaci rostoucí příjmové diferenciace, případně i sociální segregace je stále obtížnější a nákladnější takových cílů dosahovat. Může docházet i k tomu, že dané cíle jsou uchopeny spekulanty jako podnikatelský záměr a následně slouží pak veřejný sektor především jako zdroj financování nežádoucích sociálních jevů – bez faktických pobídek pro jejich omezení. Příkladem mohou být dávky na bydlení v ohrožených lokalitách, kdy snaha přispět na důstojné bydlení občanů se mění na přímý tok peněz privátním majitelům domů, kdy dochází obchodu s chudobou, který spočívá v pronajímání předražených ubytoven hrazených ze sociálních dávek na bydlení (MPSV, 2014).

Podobně ale funguje i řada dotačních programů na finanční produkty, zejména v oblasti penzijního připojištění, kdy se tyto dotace stávají dominantním faktorem výhodnosti produktů, a to i pro středně a vysokopříjmové klienty (VOSTATEK, Jaroslav a Yvona LEGIERSKÁ. Financial services: Low Taxation and High Subsidization. In Finance and Risk 2014. Bratislava: University of Economics in Bratislava, 2014. s. 298-306).

Existuje ovšem i riziko opačné: že selhávání podpůrných mechanismů povede buď k jejich úplnému zrušení a tím i ztrátě potřebných efektů, případně vymýšlení stále nových a sofistikovanějších – a znovu selhávajících – forem podpory. To může být následně interpretováno jako definitivní důkaz selhání veřejného sektoru, ale je to velmi nebezpečná teze, protože zde neselhává teorie, ale především implementace a vyhodnocení reformních opatření.

A pokud by nevyhnutelnost konfliktů byla částí společnosti a v různých společenských vrstvách diferencovaně anticipována, mohlo by to spustit vývoj, který by mohl nabýt hrozivých parametrů. Za nejnebezpečnějí alternativu takového vývoje považujeme to, že by mohla být odstartována hra typu Titanic.

Ve výsledku mají tyto hry za cíl boj o sporé zdroje spíše než jejich tvorbu. Jde tedy o to nikoli vytvořit nové hodnoty, ale přerozdělit nebo ještě lépe řečeno si přivlastnit ty, které už vytvořeny jsou. Tyto hodnoty samozřejmě nemusí být pouze hmotné, ale mohou být právě charakteru kultivace lidského kapitálu a tudíž mít i nehmotný, silně abstraktní charakter. Popis těchto her ukazuje, že ve výsledku jsou tyto hry výhodné pro silnější hráče, disponující informacemi a zdroji – tedy fakticky pro ty, kteří už ve výhodném postavení jsou a v podstatě by měli pomáhat těm, kteří to potřebují, anebo (a to je podstatnější) jsou teprve ve startovní či kvalifikační části své životní dráhy a jsou tedy vázáni na interakci s ostatními z podstaty. Pokud tyto procesy selhávají, selhává i přenos nehmotných aktiv a kultivace lidského kapitálu jako celku. Je sice pravda, že jedinec se vzdělává sám a pečuje o své zdraví také sám, ale k těmto činnostem musí mít partnery (učitele, lékaře), kteří mu příslušné služby/činnosti poskytují. V tomto směru je metodologický individualismus omezený proto, že pomíjí nutnost nastavení sociálně-ekonomických systémů tak, aby tyto interakce podporovaly, umožňovaly a prohlubovaly, ideálně na dlouhodobé bázi (kurikula, absolventské sítě, dispenzární a preventivní péče a podobně). Pokud to selhává, dochází k fragmentaci systémů, selhávání dlouhodobých interakcí a celkově suboptimálním výsledkům systému.

V našem příspěvku na tuto možnost upozorňujeme a s využitím teorie her řešíme otázku experimentálního ověření toho, zda se tato hra již hraje. Vycházíme přitom z kontextuálního charakteru her. To umožňuje mj. zjistit, zda se jedná o hru dominantní, nebo zda je její role překrývána jinými hrami.

(Pokračování série)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář