Radimvalencik | REFORMY (208) Hraje se hra TITANIC?/I

Následující série několika na sebe navazujících příspěvků je část pracovní verze příspěvku, který s kolegou Janem Mertlem připravujeme na významnou konferenci, která se bude konat na začátku přštího roku. Času je ještě dost, takže počítám, že úroveň příspěvku posuneme ještě o kus dál. Vzhledem k aktuálnosti (dané mj. sporem o to, co je to angažovanost společenských věd v současné době, zda podepisování peticí, nebo zaměření teoretických nástrojů na nejožehavější současné problémy) jej i v této nehotové podobě a na pokračování zveřejňujeme již nyní. Uvítáme připomínky, příp. i zájem o spoluautorství (měli bychom se učit pracovat týmově). Zde je první část textu pracovní verze fragmentů příspěvku:

Lze experimentálně ověřit, zda se hraje se hra typu "Titanic"? (1)

Jam Mertl. Radim Valenčík

Úvodní poznámka

Současný vývoj nás každodenně překvapuje řadou parametrů, které více či méně nazančují, že naše společnost prochází mimořádně závažným a mimořádně nebezpečným obdobím. Jedním z možných vysvětlení je, že jedna z her, které se právě v současné době rozehrávají, je hra typu Titanic. Nejdríve zjednodušená charakteristika této hry:

Vpřípadě, kdy vznikne situace, za které nemohou přežít všichni, řeší ti, kteří mají informace a kompetence následující dilema: Snažit se o společnou záchranu, resp. minimalizovat ztráty, nebo maximalizovat počet těch, které zbavíme šance na přežití, abychom zvýšili šanci na vlastní přežití?

V našem příspěvku:

- Nastolíme otázku experimentálního ověření toho, zda v současném společenském systému můžeme prvky této hry identifikovat a jakou váhu v kontextu jiných her hrají.

- Ukážeme příčiny, které podněcují hru typu Titanic.

- Sestavíme testovatelný model hry.

- Provedeme průběžnou projekci hry typu Titanic do současné sociálně-ekonomické reality.

- Naznačíme některé možnosti cíleného pozorování (dotaženého do podoby experimentů) v oblasti veřejného sektoru, které by dalo odpověď na otázku, zda lze prvky této hry identifikovat, a jakou roli v reálném vývoji hrají.

V rámci vědecké práce našeho týmu dochází pravidelně k analytickému uchopení závažných sociálně-ekonomických jevů, které jsou klíčové pro úspěšný rozvoj hospodářství. Tyto analýzy ukazují stále výrazněji, že výsledky sociálně ekonomického rozvoje jsou i přes řadu proklamací o znalostní společnosti, sociální integraci a kultivaci lidského kapitálu ve výsledku poměrně slabé. Pojmy jako kvalita života nebo faktické výsledky zdravotnictví a školství jako klíčových prvků ovlivňujících šance každého jednotlivce jsou v pozadí reformních analýz a je řešena efektivnost systémů a bilance jejich financování, což je sice podstatné pro udržitelnost chodu, ale pro jejich výsledky nikoli určující.

Je zřejmé, že spontánní rozvoj a svobodný trh funguje pouze tehdy, pokud má zároveň vynucena pravidla pro své fungování a pokud jsou využity sofistikované mechanismy pro sociální a ekonomické interakce, institucionální předpoklady ekonomických transakcí a adekvátní regulace trhů tam, kde je zřejmé a průkazné, jak to dopadne bez ní. Pokud tomu tak není (a to v současné ekonomice bohužel často není), systémy nefungují a selhání dopadá na systém jako celek, dochází k již popsaným jevům v tom smyslu, že vysokopříjmoví se "uzamykají" ve svých zdrojích, nízkopříjmoví se ke zdrojům nemohou dostat a celý sociálně-ekonomický systém kolabuje ve svých základních funkcích. Tuto inherentní tendenci sociálně-ekonomických systémů nelze odstranit na ideologické bázi a prostřednictvím politické ekonomie či veřejné volby je obtížně řešitelná.

Současně se vynořuje otázka příjmové diferenciace a distribuce zdrojů. Je zřejmé, že kriticky souvisí především s tím, co bude za peníze a co bude nikoli zadarmo, ale dostupné bez zatížení subjektu, který daný statek spotřebovává. Je stále zřejmější, že monetizace jednotlivých oblastí života je rovněž společenským konstruktem: lidově řečeno, za co se na vesnici neplatilo, ve městě se platí a tak lze pokračovat i nadále. Například v penzijním systému dříve platilo daleko více, že děti se staraly o své rodiče osobně v rámci soužití a tudíž rodiče nepotřebovali tolik financí k tomu, aby zabezpečili svoji důstojnou existenci v penzi. Dnes tomu tak často tolik nebývá (a důvodem není citová vyprahlost, ale jiný charakter života), nicméně to generuje nároky na penzijní systém a jeho finanční rozměr.

V minulosti byl klíčovým místem získávání zdrojů trh práce: existovaly dokonce národohospodářské teorie (Engliš, 1930), které práci přikládaly jedinou hodnotovou bázi (národní kooperativa). V současné době tomu tak již není. Stále více lidí pracuje na pozicích, které jsou výrazně pod úrovní dosaženého vzdělání: ekonomika neumí využít, natož zafinancovat získané kompetence absolventů, zejména v ČR systém "hlavně to nějak udělat", Též se nechápe, že duševní práci nelze provozovat stejným stylem jako fyzickou a měřit ji pouze odpracovanými hodinami apod. Peníze se ve společnosti rozdělují jinak než přes kompetence, vzdělání a práci: stále více zdrojů teče přes kapitálové trhy, majetkové renty a podobně, to jak se člověk snaží a co umí je sice podstatné, ale rozhodující pro jeho ocenění nebo dokonce sociální pozici jsou jiné faktory. Stále více lidí touží především získat tzv. pasivní příjem – tedy příjem, který trh práce obchází a získává aktiva z jiných zdrojů, především z trhu kapitálu a spekulativních obchodů. A jsou ve výhodě oproti příjemcům mezd, protože jejich příjem je nezávislý na jejich osobní aktivitě a hodnocení zaměstnavatelem. Samostatným problémem jsou tzv. "zbyteční lidé" – nezaměstnaní a za daných požadavků na pracovní sílu i nezaměstnatelní.

(Pokračování)