REFORMY (202) Teorie veřejného sektoru IV

19. srpen 2015 | 07.00 |

Na začátku příštího roku Katedra veřejné ekonomie ESF MU uskuteční 20. mezinárodní konferenci na téma:

CURRENT TRENDS IN PUBLIC SECTOR RESEARCH

Konference se bude konat 21. a 22. ledna 2016 v univerzitním centru Šlapanice. Podrobněji viz:

http://ctpsr.econ.muni.cz/cs/

Připravuji na ni s kolegy příspěvek. Uveřejňuji několik úryvků z přípravného textu, které jsou relevantní z hlediska diskuse o reformách. Toto je čtvrtá část:

Paradox "ztracené angažovanosti" v teorii veřejného sektoru IV.

Konkrétní příklady "nedotažené angažovanosti"

Problém angažovanosti v oblasti teorie zabývající se společenským děním je nutné chápat především jako problém teoretický, jakkoli má nepodstatnou dimenzi existenciální, morální, pragmatickou, ideologickou a politickou. Teoretická důslednost spočívá především v tom, že pokud dojde k určité teoretické reflexi závažného společenského problému, měla by mu teorie jako kolektivní tvorba poznatků věnovat trvalou pozornost až do doby, kdy se najde cesta jeho řešení. Opakem je, když někdo na problém narazí, popíše jej a teorie se chová, jako kdyby jej neviděla. Uveďmě si konkrétní příklady z našeho domácího prostředí. Jsou vybrány nikoli nahodile, ale jako příklady splňující dvě kritérie: Jednak postihují závažný problém současnosti a jednak byly publikovány v jednom z nejvýznamnějších domácích společenskovědních časopisů.

Je tomu více než dest let, co V. Klusoň na stránkách Politické ekonomie říká: "Velký růst bohatství, majetku, vede k velké moci, která by měla být podložena velkou odpovědností. Je-li však majetek mezi obyvatelstvem rozdělován nerovnoměrně – často je toto rozdělení důsledkem porušení morálního zákona – je i moc rozdělena nerovnoměrně, a tato nerovnoměrnost se při růstu obyvatelstva dále zvyšuje.

Pokud by se počet obyvatelstva příliš neměnil, bylo by snad možno rozdělení bohatství ve prospěch chudších vrstev alespoň poněkud upravit a při dosažení přijatelného stupně rovnoměrného rozdělení růst ekonomiky přibrzdit nebo dokonce zastavit a tím čelit ničení přírodního a životního prostředí. Při růstu obyvatelstva to však není možné, protože právě chudí musejí důrazně požadovat stále rychlejší a rychlejší hospodářský růst, aby se jejich situace mohla alespoň poněkud zlepšit. Bohatství a moc bohatých pak roste nade všechny meze a tento růst nelze zastavit. – Moc bohatých se zvrhává do bezmoci a jejich odpovědnost degeneruje do neodpovědnosti. Čelíme pak paradoxu, který bychom mohli vyjádřit jako "bezmoc mocných a neodpovědnost odpovědných"... Velká, nerovnoměrně rozdělená moc, jako kopie nerovnoměrně rozdělovaných důchodů, se oddělila od odpovědnosti a stala se neovladatelnou. V těchto případech dochází k velkému paradoxu moci, kdy velká moc nedokáže sama sebe ovládnout." (Klusoň 2005, s. 443)

Problém, který V. Klusoň poměrně přesně popsal, je nepochybně závažný. Popis problému je korektní z hlediska pravidel práce s pojmy. Uplynulo deset let od jeho odhalení a poměrně přesného empiricko-teoretického popisu v časopisu, který by měl sloužit k intenzivní výměně vědeckých poznatků a jejich dalšímu rozvíjení. Od té doby se na jedné straně uvedený problém vyostřil a nabyl dalších parametrů, na druhé straně v teoretické literatuře na úrovni "bodovaných výstupů" nenajdeme pokus o jeho upřesnění či redefinování, a samozřejmě už vůbec nic o tom, jak by mohla teorie přistoupit k jeho řešení. Mj. jedná se podstatným způsobem o problém, který spadá do oblasti teorie veřejného sektoru.

Jiným příkladem je problém, který rovněž na stránkách Politické ekonomie a rovněž před delší dobou prezentuje jiný renomovaný ekonom L. Mlčoch v souvislosti s problematikou tzv. "pozičních statků": "Koncept "positional goods" je starý už 30 let (Hirsch) a souvisí s konkurencí lidí, pokud jde o jejich status, společenské postavení (positional competition). Tak např. vzdělání je všude v té či oné míře veřejným statkem a produkuje pozitivní externality. Poptávka po něm roste právě z těchto důvodů, ale s rozšiřováním jeho obecné hladiny klesá zákonitě jeho "utility". To jen posiluje roli a moc symbolů dosaženého výjimečného statusu vzdělání (Oxford, Harvard...). Totéž lze prokázat pro růst celkové úrovně spotřeby v konzumní společnosti a roli statusu luxusních značkových a jinak exkluzivních výrobků a služeb. Jako vedlejší produkty této soutěže o výlučné pozice "VIP" však vznikají vážné společenské škody, plýtvání, rozpad sociální soudržnosti. S. Zamagni poukazuje na to, že právě soutěž o "poziční statky" nakonec zhoršuje jak individuální, tak společenský blahobyt a s ním i subjektivně vnímané štěstí... Poziční konkurence je také jedním z faktorů pomáhajících roztáčet "žentour" konzumní společnosti. Pro souvislosti, o něž jde v této studii, je důležité toto: soutěž o poziční statky a poziční statky samotné napomáhají k celkovému růstu HDP (pozitivní efekt na goods) a současně – jako svůj "nezamýšlený byproduct"– poškozují "sociální ekologii" společnosti (negativní efekt na relationalgoods). (Podtrženo námi.)" (Mločoch 2007, s. 156) Návazně (a to je jeden z velmi mála příkladů u nás) P. Štika ve svém pojednání, ve kterém se na L. Mlčocha explicitně odvolává, přichází s některými formulacemi, které jeho příspěvek k hledání odpovědi na příčiny současných problémů a jejich řešení dílčím způsobem upřesňují či rozvíjejí, viz. např.: "Výlučná konzumace pozičního statku obvykle subjektivní štěstí zvyšuje, s rozšířením spotřeby takového statku i mezi ostatní se však efekt ztrácí. Negativní externalita uvalená na člověka spotřebou ostatních členů společenství vede pak k situacím podobným závodům ve zbrojení z dob studené války.Snaha odlišit se od srovnatelných a přiblížit se k těm, ke kterým člověk vzhlíží, vede k neustálému zvyšování spotřeby. To má ale stejný efekt jako pověstný pokus jednoho diváka sportovního klání o zlepšení výhledu tím, že se postaví. Ve výsledku nikdo lépe nevidí a všichni si pohorší tím, že stojí. Robert Frank (1999), který je v oblasti spotřeby pozičních statků mezi ekonomy jednou z největších autorit, poukazuje na zásadní fakt, že poziční spotřeba nevede k růstu blahobytu společnosti, ale k pouhé redistribuci bohatství. (Podtrženo námi.)" (Štika 2009, p. 253)

Ani takto přesně a gradujícím způsobem nastolená problematika nenašla během dalších téměř deseti let dostatečnou teoretickou rezonanci. Přitom jsme svědky toho, že právě v daném směru se situace poměrně dramaticky vyvíjí (což se pokusíme ukázat v bodech navazujících na výše zmíněné citace):

- Proces "bohatých a chudnutí chudých" nejen pokračuje, ale akceleruje.

- Poziční investování a s ním spjatá poziční konkurence vede k tomu, že dochází k výrazným ztrátám společenské efektivnosti. Omezuje se možnost využívání investičních příležitostí spojených s rozvíjením, uchováním a uplatňováním schopností (lidského kapitálu) stále větší části obyvatelstva. (Např. většině obyvatelstva se nabízí se stále méně kvalitní vzdělání, přičemž v oblasti uplatnění rozhoduje sociální kapitál založený právě na pozičním investování.)

- Poziční konkurence vede k tlaku na porušování obecně přijatých zásad (psaných i nepsaných, zakotvených morálně, zvykově či právně), návazně pak ke vzniku struktur založených na vzájemném krytí, vydírání a protěžování těch, co získávají informace o tomto porušování obecně přijatých zásad.

- Dochází k propojení sociálních sítí, které vznikají na bázi pozičního investování a na bázi vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad; takto vzníklé struktury penetrují institucionální systém a podřizují si jej.

Nezdá se, že by teorie držela krok s reálným vývojem.

(Pokračování další částí úryvků)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: REFORMY (202) Teorie veřejného sektoru IV jkaleta 19. 08. 2015 - 19:29
RE: REFORMY (202) Teorie veřejného sektoru IV ondrey 22. 08. 2015 - 19:55