REFORMY (200) Teorie veřejného sektoru II

17. srpen 2015 | 07.00 |

Na začátku příštího roku Katedra veřejné ekonomie ESF MU uskuteční 20. mezinárodní konferenci na téma:

CURRENT TRENDS IN PUBLIC SECTOR RESEARCH

Konference se bude konat 21. a 22. ledna 2016 v univerzitním centru Šlapanice. Podrobněji viz:

http://ctpsr.econ.muni.cz/cs/

Připravuji na ni s kolegy příspěvek. Uveřejňuji několik úryvků z přípravného textu, které jsou relevantní z hlediska diskuse o reformách. Toto je druhá část:

Paradox "ztracené angažovanosti" v teorii veřejného sektoru II.

2. Teoreticky fundované koncepce, na které lze v současnosti navázat

V této kapitole se budeme (v pořadí daném publikováním hlavní práce příslušné osobnosti vědy) věnovat nejvýznamnější koncepcím, které jsou relevanantní z hlediska pochopení současných problémů. V personifikované osobě se jedná o R. Richtu, R. Ingleharta, Y. Streckovou, R. Reicha, F. Fukuyamu, S. Huntingtona, P. Masona.

Rozhodování, koho do výběru zařadit a koho ne, je vždy složité a projevují se v něm individuální preference i kompetence toho, kdo výběr provádí. V našem případě jsme preferovali následující kritéria:

- Ohraničení dobou padesáti let (kdy mj. v roce 2016 je tomu přesně padesát let, co vyšla slavná práce R. Richty a jeho týmu Civilizaci na rozcestí.

- Komplexnost přístupu s důrazem na to, aby v příslušné koncepci byla obsažená vize dlouhodobého směřování společenského vývoje a úskalí dané doby, případně i identifikováné příčin dobových problémů.

- Případná koncepční návaznost autorů (zde nelze opomenout návaznost práce týmu Y Streckové na tým R. Richty či Huntingtonovu kritiku F. Fukuymy a Fukuyamovu reakci na ni).

- Podstatné zastoupení problematiky veřejného sektoru.

Uvedený výčet nepretenduje na úplnost. Jeho doplnění je z hlediska zvýšení angažovanosti společenských věd přínosné. Jde především o to, abychom měli před očima nejvýznamjší pokusy jak s jejich přínosy, tak i s jejich nedostatky. A také o to, abychom měli představu o celé škále alternativ možných pohledů na současnou dobu.

Nyní stručná charakteristika nejvýznamnějších přístupů:

R. Richta a jeho tým ve své Civilizaci na rozcestí (1956) navazují na myšlenky v Marxových Rukopisech "Grundrissy" (1974), o jejich vydání v češtině se R. Richta osobně zasloužil. Předností je již zmíná týmovost a komplexnost pohledu na vývoj společnosti. Za koncepčně nejpřínosnější (a v tomto je Richtův výkon dodnes aktuální a přesáhl řadu později tvořících autorů) lze považovat myšlenku využití materiálních podmínek, které přináší technický pokrok (jeho slovy "vědeckotechnická revoluce") k rozvoji schopností člověka, které následně působí jako faktor ekonomického růstu. Richtova koncepce volný čas a možnost vyšší spotřeby chápe nikoli jen jako cíl, ale především jako předpoklad rozvoje schopností člověka, které působí zdrojově. Problém jeho týmové koncepce spočíval v tom, že nebyl sto identifikovat bariéry, které v tehdejších podmínkách naplnění jeho vize, resp. objektivně se prosazujících tendencí bránily. V této souvislosti je užitečné připomenout si aslepoň jednu z původních myšlenek z Marxových Rukopisů "Grundrisse": "Skutečná ekonomie - úspornost - záleží v úspoře pracovní doby: (minimum - a redukce na minimum - výrobních nákladů), tato úspornost je však totožná s rozvojem produktivní síly. Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku. Schopnost požitku je podmínkou požitku, tedy jeho prvním prostředkem, a tato schopnost znamená rozvoj nějaké individuální vlohy, produktivní síly." (Marx, s. 156)

R. Inglehart vydal své stěžejní dílo nazvané Tichá revoluce v roce 1977. Práce se od mnoha jiných z té doby i současných na dané téma (úvahy nad směřováním současného vývoje) vyznačuje optimismem. Podstatnou součástí vývoje společnosti je kulturní vývoj. Podle něj je kultura je systém postojů, hodnot a znalostí, který je široce sdílen v rámci společenství, a přenáší se z generace na generaci. Zatímco lidská podstata je biologicky vrozená a univerzální, kultura je naučená a odlišná společnost od společnosti. Vychází ze známé Maslowovy hierarchie potřeb a ukazuje, že stále větší roli bude hrát potřeba lásky, sounáležitosti a sebeúcty, společně s potřebou intelektuální a estetické satisfakce (orientace na svobodnou seberealizaci individua, v důrazu občanů na možnost více se podílet na důležitých vládních rozhodnutích a více ovlivňovat správu věcí veřejných bezprostředním okolí, participovat na řízení v zaměstnání, ve snaze vytvářet méně impersonální a více humánní společnost, v níž myšlenky budou důležitější než peníze, žít v kvalitním životním prostředí). Pod postmodernizací společnosti pak chápe postupný přesun těžiště lidských potřeb do oblasti postmateriálních potřeb. Svou hypotézu prokázal rozsáhlými empirickými výzkumy.

Jakkoli se zdá Inglehartova koncepce velmi sympatická, má jeden zásadní nedostatek. Nepracuje s konkrétní představou o tom, jak se uspokojování "nemateriálních potřeb" může změnit v rozhodující faktor "materiálního" ekonomického růstu. R. Inglehart ani nepředpokládá, že by něco takového bylo možné. Proto ani nedokáže vytvořit koncept ekonomického systému, ve kterém by si posilování role "nemateriálních potřeb" dokázalo – obrazně řečeno – vydělat samo na sebe tak, aby obstálo v konkurenci s jinými tendencemi ve společenském vývoji.

Y. Strecková konkretizuje či přesněji operacinalizuje myšlenku R. Richty (vycházející z Marxových Rukopisů "Grundrisse") o možnosti přeměny podmínek pro rozvoj schopností člověka ve zvyšování jeho potenciálu jako nejvýnamněšího faktoru ekonomického růstu svou koncepcí odvětví rozvoje člověka. Mezi ně patří oblast vzdělání, péče o zdraví, ale také kultura, sport, sociální politika apod. Zdůrazňuje, že tato odvětví nejsou "spotřební", ale především "produkční". V 80. létech vydalavelké množství výzkumných zpráv. Hlavní myšlenky jsou souhrně obsaženy v učebním textu Teorie veřejného sektoru (1998). Významně ovlivnila pohled na problematiku veřejného sektoru, a to nejen v teorii, ale i v institucionální a personální oblasti. Identifikování příčin tendejších problémů však rovněž zůstalo za branami jejího teoretického díla.

R. Reich ovlivnil pohled současné dění zejména svou prací Dílo národů (1991, v češtině 1995). Název komplexně pojaté monografie zvolil jako určitou parafrázi Bohatství národů A. Smitha. Zapůsobila na pozdějšího amerického prezidenta B. Clintona natolik, že se její autor stal v jeho první administrativě ministrem práce. Práce a její proměny jsou jednou ze stěžejních stránek celoživotního bádání R. Reicha. Dává vizi budoucí práce v podobě popisu činnosti "symbolických analytiků" a ukazuje na celou škálu oblastí, ve kterých nachází tento typ vysoce rozvinuté formy práce uplatnění. Současně si všímá i konkrétní historické formy toho, jak "bohatí bohatnou a chudí chudnou", zmiňuje fenomén investování do společenské pozice, který slouží k oddělování, ekonomické a následně i sociální a informační segregaci společnosti. Na základě toho formuluje řadu doporučení, která se pokusil prosadit i v praxi.

(Pokračování další částí úryvků)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář