Jaké reformy a proč (268) Co chybí Putinovi 1

31. říjen 2014 | 07.00 |

Před několika málo dny jsem napsal článek "Putinův projev"? - Příliš dosebezhleděný". Byl jsem kritizován z obou stran - od přátel i nepřátel Ruska (či snad přesněji Putina). Svědčí to mj. že řada sporů se místo do oblasti věcného hledání odpovědi na to, "Co je příčinou současných problémů, kdo a jak je může řešit?", posouvá do oblasti přestižního střetu "Kdo je lepší a kdo horší?" či "Kdo je přítel a kdo nepřítel?".

To druhé k ničemu nepomůže. Jen vyvolá zbytečné či přesněji škodlivé anymozity. Potřebujeme mít propracovanou koncepci. Proto mj. považuji tento seriál, stránky věnované otázce reforem a konkrétní vyústění do oblasti přípravy čtyř navazujících konferencí za mimořádně významné.

O nebezpečné povrchního nazírání současnosti svědčí mj. tento ohlas na můj článek o Putinovu projevu (který hned po tomto ohlasu a mé reakci na něj připomenu):

"elguru: Radim Valencik- vysokoskolsky ucitel? Vas prispevok = trivialny dosebazahladeny propagandisticky uvod a irelevantne poznamky na urovni ziaka zakladnej skoly, hranie sa na genialneho analytika, ktory dovidi do "tretoplanovej urovne" a potreba sa tu predviest, akoby si bez Vas nikto nevedl urobit svoj vlastny nazor, bez Vasich mudrosti, prezradza len jedno - "blackout" niektorych lokalnych casti vasho zdraveho usudku."

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/1760-komentare.html#521092

Moje reakce (na kterou jsem v době psaní tohoto příspěvku nedostal odpověď):

"Těším se na Vaši odpověď na tuto otázku: "Proč v rámci celého globálního vývoje došlo k současnému HISTORICKÉMU EXCESU?" (jehož některé aspekty Putin popisuje)."
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/1760-komentare.html#521092

Teď již článek k Putinovu projevu, zítra k tomu, proč je třeba odpověď na otázku, kterou jsem zvýranil modře, požadovat. Obecně. A kokrétně od každého, kdo je zodpovědný za to, abychom se (tedy my všichni, naše civilizace) dostali ze současného historického excesu se zdravou kůží. Třeba i od Putina.

Putinův projev"? - Příliš dosebezhleděný

O nedávném valdajském Putinovu projevu se vedou vášnivé spory. Dovolil jsem si k tomu poznamenat následující: "Zajímavé. Určité (ne malé) riziko vidím v tom, že Putinova koncepce nedává odpověď na otázku, proč v rámci celého globálního vývoje došlo k současnému HISTORICKÉMU EXCESU. A nejen nedává odpověď, ale ani tuto otázku neklade. Přitom není náhodou, co se děje, proč se stupňují konflikty apod. Celý projev je v určitém smyslu příliš "dosebezahleděný" do problému Ruska a jeho vztahu ke světu, nevidí problémy světa více z nadhledu, což je určitě škoda. Proto tímto projevem nejsem tak nadšen jako někteří jiní (i když je mnohem racionálnější a méně nabubřelý, než třeba gorbačovsky prázdné Obamovy kecy)."

Hned po zveřejnění těchto pár řádků jsem dostal několik žádostí, abych výše uvedenou myšlenku rozvedl. Dělám to formou otázek do textu projevu. Ještě než Putinův text s poznámkami uveřejním, chtěl bych zdůraznit, naši odpovědnost. Odpovědnost malé země, která netrpí velmocenským syndromem a která velmi intenzivně cítí potřebu pochopení příčin toho, co se kolem ní děje. Odpovědnost malé země či přesněji všech, co v ní žijí, za přesné a kvalifikované pochopení i analýzu globálního kontextu.

Zde je celý Putinův projev. Podtrhnul jsem v něm všechny pasáže, v nichž přímo či nepřímo poukazuje na globální kontext, a k nim jsem červeně přidal své poznámky formou otázek podle ruského přísloví: "I hlupák dovede položit otázku, na kterou ani deset mudrců neodpoví."[i] (K tomu viz poznámka na konci mého článku.) V Putinovu projevu si všimněte zejména toho, jak v něm citelně chybí hlubší pohled na příčiny současných globálních problémů:

Dobrý den, milí přátelé! Dámy a pánové!

Doufám, že místo a čas pro vaše jednání a pro naše setkání jsou dobře zvoleny – je to centrum Ruska, ne zeměpisné, ale duchovní, je jednou z kolébek naší státnosti. Naši vynikající vědci - historikové vědí a psali ve svých výzkumech, že právě zde se zrodily prvky ruské státností, čímž měli na mysli, že velké řeky, Volchov a Něva, byly přírodními prostředky komunikace, přirozenými pro tu dobu. A zde se postupně začala rodit ruská státnost.

V letošním roce se zde shromáždil bezprecedentní počet účastníků - více než 200 ruských a zahraničních politiků, veřejných, duchovních vůdců, filozofů, umělců, lidí s velmi odlišnými, a někdy i protichůdnými a velmi originálními názory.

Už jste zde diskutovali několik dní. Budu se snažit vás příliš neunavovat. Ale přesto si dovolím vyjádřit své názory k tématům, kterých jste se během těchto jednání nějakým způsobem dotýkali. Nejde jen o analýzu ruské historické, kulturní a státní zkušenosti. Především mám na mysli všeobecnou rozpravu, rozhovor o budoucnosti, o strategii a hodnotách, o hodnotovém základu vývoje naší země, o tom, jak globální procesy(budou někde dále podrobně popsány?) budou ovlivňovat naši národní identitu, o tom jakým chceme vidět svět v jednadvacátém století; co může přinést do tohoto světa, spolu s našimi partnery, naše země - Rusko.

Dnes, s nutností hledání nové strategie a zachování své identity v radikálně se měnícím světě, světě, který se stal více otevřeným, transparentním a vzájemně propojeným, v té či oné podobě se potýkají prakticky všechny země, všechny národy: jak ruské, tak evropské, Číňané a Američané, a společnosti téměř ve všech zemích světa (to je pravda - ale proč, jaké to má příčiny, čím je současná doba, přesněji současný historický exces specifický?). A my, samozřejmě, také zde na Valdaji, se snažíme lépe pochopit, jak se té výzvě pokouší čelit naší partneři, přestože se zde setkáváme hlavně s odborníky na Rusko. Ale my vycházíme z toho, že naši vážení hosté vyjadřují svůj názor na vzájemnou interakci, vztah mezi Ruskem a zeměmi, které zastupují. Pro Rusy, pro Rusko znějí otázky "Kdo jsme?", "Kým chceme být?" v naší společnosti stále hlasitěji. Ustoupili jsme od sovětské ideologie, už není možné jí vrátit. Zastánci fundamentálního konzervatizmu, kteří se vzhlíží k Rusku před rokem 1917, jak se zdá, jsou stejně daleko od reality jako zastánci západního ultraliberalismu. Je zřejmé, že náš pokrok není možný bez duchovního, kulturního a národního sebeurčení, jinak nebudeme moci odolávat vnitřním a vnějším výzvám, nemůžeme uspět v globální konkurenci. A dnes vidíme nové kolo této konkurence.

Hlavními směry dnešní konkurence jsou ekonomicko-technologické a ideologicko-informační. Vyhrocují se také vojenskopolitické problémy a vojenskopolitická situace(proč a proč zrovna nyní?). Svět se stává tvrdším, místy je odmítáno nejen mezinárodní právo, ale dokonce i základní slušnost (totéž - proč a proč zrovna nyní?). Je třeba být silným ve vojenské, technologické, ekonomické oblasti, ale hlavní věcí, která bude rozhodovat o úspěchu, je kvalita lidí, kvalita společnosti, duchovní a mravní. Vždyť nakonec, jak ekonomický růst a prosperita, tak i geopolitický vliv jsou odvozeny od stavu samotné společnosti, od toho, jak občané té či oné země cítí svou jednotu, nakolik jsou zakořeněni ve své historii, v hodnotách a tradicích, nakolik je pojí společné cíle a zodpovědnost. V tomto smyslu je pro Rusko otázka získání a upevnění národní identity opravdu zásadní věci.

Mezitím Rusko dnes zažívá nejen objektivní tlak globalizace na svou národní identitu, ale také důsledky národních katastrof dvacátého století, kdy jsme dvakrát zažili rozpad naší státnosti. Výsledkem byl zničující úder do kulturního a duchovního kódu národa, setkali jsme

se s porušením tradic a jednoty historie, demoralizací společnosti, deficitem důvěry a odpovědnosti. To má kořeny v mnoha naléhavých problémech, kterým čelíme. Vždyť otázka odpovědnosti přes sebou samým, společností a zákonem je jednou ze základních, a to nejen v právu, ale také v každodenním životě.

Po roce 1991 vznikl dojem, že nová národní ideologie, ideologie rozvoje, se narodí sama od sebe. Stát, moc, intelektuální a politická třída se téměř vyřadily z této práce, tím spíše, že stará oficiální ideologie po sobě zanechala nepříjemný pocit. A právě proto se všichni báli i jen dotýkat se tohoto tématu. Kromě toho, absence národní ideje na základě národní identity byla výhodná kvazikoloniální části elity, která dávala přednost krádežím a vývozu kapitálu před spojením své budoucnosti se zemí, kde ty peníze získala.

Praxe ukázala, že nová národní idea se nerodí a nevyvíjí podle tržních pravidel. Distancování státu a společností od tohoto problému nepřináší výsledky, stejně jako mechanické kopírování cizích zkušeností. Takové hrubé výpůjčky, stejně jako vnější pokusy civilizovat Rusko, nebyly přijaty převážnou většinou našeho národa, protože touha po nezávislosti, duchovní, ideologické a vnější suverenitě je nedílnou součástí našeho národního charakteru. Mimochodem, tento přístup nefunguje i v mnoha dalších zemích. Pryč jsou ty časy, kdy hotový model uspořádání sociálního zřízení mohl být nainstalován v jiném státě jako počítačový program.

Také chápeme, že identita, národní idea nemůže být vnucena shora, nemůže být vybudována na základě ideologického monopolu. Taková konstrukce je velmi nestabilní a zranitelná, víme to z vlastní zkušenosti, že v moderním světě nemá žádnou budoucnost. Je nutná historická tvořivost, syntéza nejlepších národních zkušeností a idejí, pochopení našich kulturních, duchovních, politických tradic z různých úhlů pohledu, s tím, že to není cosi ztuhlé, dopředu dané, ale že to je živý organismus. Teprve poté bude naše identita založena na pevných základech a bude nasměrována do budoucnosti, ne do minulosti(může být identita založena na pevných základech, když nereflektuje globální kontext, příčiny specifické situace, která vznikla ve světě?). To je hlavní argument ve prospěch toho, aby otázka ideologie rozvoje byla nutně projednávána mezi lidmi, kteří mají různé pohledy a různé názory na to, jak a co dělat, pokud jde o řešení některých problémů. Nám všem: tzv. neo-slovanofilům a neo-západofilům, státníkům a tzv. liberálům - celé společnosti bude třeba pracovat na formování společných rozvojových cílů. Je třeba se zbavit zvyku slyšet pouze ideologické přívržence a hned z kraje s hněvem a dokonce i nenávistí odmítat jakýkoliv jiný názor. Nelze kopat do budoucností země jako do fotbalového míče, ponořit se do nespoutaného nihilismu, spotřeby, kritiky čehokoli, anebo do ponurého pesimismu. Liberálové se musí naučit mluvit se zástupci levicových názorů, a naopak nacionalisté by si měli uvědomit, že Rusko se formovalo právě jako mnohonárodní a multi-náboženský stát, z prvních svých kroků, a zpochybňováním našeho multietnického původu, zneužíváním témat ruského, tatarského, kavkazského, sibiřského a nějakého dalšího nacionalismu a separatismu, nastupujeme cestu zkázy svého genetického kódu(nepomohlo by při vzájemném porozumění různých proudů uvnitř Ruska přesné pochopení toho, co se děje ve světě?). Ve skutečnosti, začínáme ničit sami sebe.

Svrchovanost, nezávislost a územní celistvost Ruska jsou bezpodmínečné. Jsou to "červené linie", které nesmí nikdo překročit. Při vší pluralitě našich názorů, diskuse o identitě, o národní budoucnosti není možná bez vlastenectví jejích účastníků. Vlastenectví, samozřejmě, v nejčistším slova smyslu tohoto slova. Příliš často v historii země namísto opozici vládě, jsme konfrontováni s opozicí samotnému Rusku. Už jsem o tom připomínal. Puškin o tom také mluvil. Víme, jak to končilo - demolicí státu jako takového. U nás prakticky neexistuje žádná rodina, která by se vyhnula neštěstím minulého století. Otázky hodnocení určitých historických událostí ještě dnes rozdělují naší zemi a společnost. Musíme tyto rány zahojit, obnovit celistvost historické tkáně. Nemůžeme klamat sebe sama, vyškrtnout nevzhledné nebo ideologicky nevhodné stránky, přerušit spojení generací, jít do extrémů při vytváření nebo zavrhování idolů. Je na čase přestat si všímat na historii pouze špatného, nadávat si víc, než to dělá kdokoli z našich nepřátel. Kritika je nutná. Ale bez sebeúcty, bez lásky k Vlasti tato kritika je ponižující a neproduktivní.

Měli bychom být hrdí na svou historii, a máme na co být hrdí. Celá naše historie bez výjimek by se měla stát součástí ruské identity. Bez přiznání tohoto faktu není možná vzájemná důvěra a pohyb společnosti kupředu.

Další vážná výzva pro identitu Ruska je spojena s událostmi, které probíhají ve světě. Jsou zde vnější politické a morální aspekty. Vidíme, jak většina euroatlantických zemí fakticky jde cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají se morální zásady a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská, nebo dokonce pohlavní. Provádí se politika, která řadí na stejnou úroveň velkou mnohodětnou rodinu a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana. Výstřelky politické korektnosti jdou tak daleko , že už se vážně mluví o registraci stran, jejichž cílem je podpora pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se bojí nebo stydí mluvit o své náboženské příslušnosti. Ruší se a přejmenovávají svátky, aby stydlivě schovali podstatu těchto svátků – jejich morální základ. A tento model se agresivně snaží vnutit celému světu. Jsem přesvědčen, že to je přímá cesta k degradaci a primitivismu, k hluboké demografické a morální krizi.(Kritika je nepochybně na místě, ale proč tyto události probíhají ve světě? Proč dochází právě v současné době k těmto i jiným excesům? Lze dát věrohodný a sjednocující ideový základ bez pochopení toho, o co jde?)

Co jiného by mohlo být větším svědectvím o morální krizi lidské společnosti, než ztráta schopnosti sebereprodukce. Dnes téměř všechny vyspělé země již nejsou schopny se reprodukovat, dokonce s pomocí migrace. Bez hodnot založených v křesťanství a jiných světových náboženství, bez standardů morálky, které se formovaly tisíce let, lidé nevyhnutelně ztratí svou lidskou důstojnost. My považujeme za přirozené a správné hájit tyto hodnoty. Je třeba respektovat právo jakékoli menšiny na odlišnost, ale také práva většiny by neměla být zpochybňována.

Zároveň vidíme pokusy nějakým způsobem oživit zjednodušený model unipolárního světa, zničit institut mezinárodního práva a národní suverenity. Takový unipolární, zjednodušený svět nepotřebuje suverénní stát, potřebuje vazaly. V historickém smyslu, je to odmítnutí své tváře, odmítnutí rozmanitosti světa daného Bohem a přírodou.

Rusko je s těmi, kteří se domnívají, že klíčová rozhodnutí by měla být zpracována na kolektivním základě, nikoli podle uvážení a v zájmu jednotlivých zemí nebo skupin států, že by mělo působit mezinárodní právo, nikoli právo silnějšího, ne pěstní právo, že žádná země, žádný národ není výjimečný, ale každý je jedinečný, samozřejmě svébytný, a má stejná práva, včetně práva samostatně si zvolit cestu vlastního rozvoje. Toto je náš koncepční pohled, který vychází z našeho vlastního historické osudu, z úlohy Ruska ve světové politice. Naše současná pozice má hluboké historické kořeny. Samotné Rusko se vyvíjelo na základě rozmanitosti, harmonie a rovnováhy, a tuto rovnováhu přinášelo do světa. Chci vám připomenout, že Vídeňský kongres v roce 1815, a dohody v Jaltě z roku 1945, které byly přijaty s velmi aktivní účastí Ruska, zajistily dlouhodobý mír. Síla Ruska, síla vítěze v těchto klíčových okamžicích se projevila v šlechetnosti a spravedlnosti. A nezapomínejme na Versailles, uzavřený bez účasti Ruska. Mnozí odborníci, a já s nimi naprosto souhlasím, věří, že právě ve Versailles byly založeny kořeny budoucí světové války. Protože Versailleská smlouva byla nespravedlivá k německému lidu a uložila na něho taková omezení, se kterými při normálním fungování nemohl vyrovnat, na staletí dopředu.

Chci vás upozornit ještě na jeden základní aspekt. V Evropě a v řadě dalších zemí je tzv. multikulturismus, který je cizorodým prvkem uměle prosazovaným seshora, nyní zpochybňován, což je pochopitelné. Protože v jeho osnově leží svého druhu úroky za koloniální minulost. Ne náhodou dnes politici a veřejní činitelé v samotné Evropě stále častěji mluví o selhání multikulturismu, o tom, že není schopen zajistit integraci odlišných jazykových a kulturních elementů do společnosti. (Je multikulturismus tou hlavní příčinou problémů, nebo je jen vnějším projevem skutečných příčin?)

V Rusku, na které se ve své době snažili dát nálepku "vězení národů", za celá staletí nezmizel jediný, dokonce i nejmenší národ. Všechny si zachovaly nejen svojí vnitřní autonomii a kulturní identitu, ale zároveň i svůj historický prostor. Víte, se zájmem jsem se dozvěděl, že v sovětských dobách měl téměř každý malý národ svůj tisk, podporovaly se jazyky, podporovala se národní literatura. Mimochodem, mnoho z věcí, které se dělaly v této oblasti dříve, musíme vrátit a poučit se z toho. V tomto případě máme jedinečnou zkušenost vzájemného vlivu, vzájemného obohacování, a vzájemného respektování různých kultur. Tato politická kultura a politická etika žije v našem historické vědomí v našem duchu, v našem historickém kódu. Na tomto se přirozeným způsobem tisíc let budovala naše státnost.

Rusko – jak se obrazně vyjádřil filosof Konstantin Leonťjev – se vždy vyvíjelo jako "kvetoucí složitost", jako stát-civilizace, zpevněný ruským lidem, ruským jazykem, ruskou kulturou, Ruskou pravoslavnou církví a dalšími tradičními religiemi Ruska. Právě z modelu státu-civilizace vycházejí zvláštností našeho státního zřízení, které se vždy snažilo pružně přizpůsobovat národním, náboženským specifikám různých oblastí, a zabezpečovat rozmanitost v jednotě. Křesťanství, islám, buddhismus, judaismus a jiná náboženství jsou nedílnou součástí identity a historického dědictví Ruska v současném životě jeho občanů.(Nestálo by si vzít inspiraci i z doby, kdy Rusko prostřednictvím svých intelektuálních sil bylo schopné globálního nadhledu, bylo schopno pochopit, o co ve světě jde a teprve na základě toho postavit ideový základ své role?) Hlavním úkolem státu, zakotveném v Ústavě je zajištění rovných práv pro představitelé tradičních náboženství a ateisty, právo na svobodu svědomí pro všechny občany.

Nicméně, identifikace výhradně podle etnického původu a náboženství v největším státu s multietnickým složením obyvatelstva, je samozřejmě nemožné. Právě formování občanské identity založené na společných hodnotách, vlasteneckém povědomí, občanské odpovědnosti a solidarity, úcty k právu, účasti na osudu vlasti bez ztráty kontaktu se svými etnickými, náboženskými kořeny je nezbytnou podmínkou pro zachování jednoty země. Jak politicky a ideologicky, koncepčně bude zformována ideologie národního rozvoje je otázkou mnoha diskusí, i s vaší účasti, vážení kolegové. Ale jsem hluboce přesvědčen, že v srdci naší filozofie musí být rozvoj člověka, rozvoj morální, intelektuální a fyzický. Ještě na počátku 90. let Solženicyn mluvil o tom, že zachování národa po nejhorším dvacátém století by mělo být hlavním národním cílem. Dnes si musíme přiznat, že se nám nepovedlo zcela zvrátit negativní demografické trendy, jsme jenom na krok ustoupili od nebezpečné čáry, která by znamenala ztrátu národního potenciálu.

Bohužel, v historii naší země byla hodnota jednotlivého lidského života často nízká. Příliš často byli lidé jen prostředkem, nikoli cílem a posláním rozvoje. Nemáme už nejen právo, ale ani možnosti pro to, abychom mohli hodit do pece rozvoje miliony lidí. Je třeba chránit každého. Právě vzdělaní, kreativní, fyzicky i duchovně zdraví lidé, a nikoli přírodní zdroje nebo jaderné zbraně, budou hlavní silou Ruska v tomto a následujících stoletích.

Úloha vzdělání je tím důležitější, že pro vzdělání jednotlivce a vlastence musíme obnovit roli velké ruské kultury a literatury. Měly by být základem pro sebeurčení občanů, který je zdrojem identity a základem pro pochopení národní ideji. Zde hodně záleží na učitelském a pedagogickém společenství, které bylo a zůstává nejdůležitějším strážcem národních hodnot, myšlenek a postojů. Toto společenství mluví stejným jazykem - jazykem vědy, znalostí a vzdělání. A to na obrovském teritoriu - od Kaliningradu až do Vladivostoku. A už jenom tím, toto společenství, mám na myslí učitelské pedagogické společenství jako celek, v nejširším slova smyslu, zpevňuje naší zemi. A podpora tohoto společenství je jedním z nejdůležitějších kroků na cestě k silnému a prosperujícímu Rusku.

Ještě jednou podotknu, že pokud nesoustředíme naše úsilí na vzdělávání a zdraví lidí, na formování vzájemné odpovědnosti moci a každého občana, a nakonec, na obnovení důvěry ve společnost, prohrajeme v historické soutěži. Občané Ruska by se měli cítit jako zodpovědní hospodáři a páni své země, svého regionu, své vlasti, svého majetku a svých životů. Občanem je ten, kdo je schopen samostatně řídit vlastní záležitosti a svobodně spolupracovat se sobě rovnými. Nejlepší školou občanství jsou místní samosprávy a občanské organizace, založené z vlastní iniciativy. Samozřejmě, v tomto případě mám na mysli nevládní organizace. Mimochodem, jednou z nejlepších ruských politických tradic je zemská tradice, která také byla postavena na principech samosprávy. Pouze z účinného mechanismu samosprávy může vyrůst skutečná občanská společnost a skutečná národně orientována elita včetně, samozřejmě, i opozice s vlastní ideologií, hodnotami a mírou pro dobré a špatné, s vlastními a ne vnucenými z médií, natož ze zahraničí. Stát je připraven a bude věřit iniciativním a samosprávným strukturám, ale musíme vědět, komu důvěřujeme. A toto je úplně normální mezinárodní praxe a právě proto jsme přijali novou legislativu, která zvýší transparentnost nevládních organizací.

Hovoříme-li o případných reformách, je důležité nezapomínat, že naše země není jen Moskva a Petrohrad. Při rozvoji ruského federalismu se musíme spoléhat na své vlastní historické zkušenosti, použít flexibilní a rozmanité modely. Do konstrukce ruského federalismu je založen velmi velký potenciál. Musíme se naučit ho moudře využívat, a nezapomínat na to hlavní: rozvoj regionů a jejich samostatnosti, musíme pracovat na vytváření rovných příležitostí pro všechny občany země bez ohledu na místo jejích bydliště, na odstranění nerovnováhy v ekonomickém a sociálním rozvoji regionů Ruska, což znamená na posílení jednoty země. Samozřejmě, je to velmi náročný úkol, protože tyto oblasti se vyvíjely po celá desetiletí, ne-li staletí, nerovnoměrně.

Chtěl bych se dotknout jednoho tématu.

Dvacáté první století slibuje, že bude stoletím velkých změn, érou formování geopolitických kontinentů, finančně-ekonomických, kulturních, civilizačních, a vojensko-politických. A proto naší absolutní prioritou je těsná integrace se sousedy. Budoucí Euroasijská hospodářská unie, o které jsme mluvili v poslední době, není jen souborem vzájemně výhodných dohod. Euroasijská unie je projekt zachování identity národů, historického eurasijského prostoru v novém století a novém světě. Euroasijská integrace je šancí pro země bývalého Sovětského svazu stát se nezávislým centrem celosvětového vývoje a ne periferii pro Evropu nebo pro Asii. Chci zdůraznit, že euroasijská integrace bude také budována na principu rozmanitosti. To je sdružení, ve kterém každý si zachová svou tvář, svou identitu a politickou subjektivitu. Spolu s našimi partnery budeme důsledně, krok za krokem realizovat tento projekt. A doufáme, že bude naším společným příspěvkem k zachování rozmanitosti a udržitelnosti globálního rozvoje.

Vážené kolegyně a kolegové!

Doba po roce 91 je nazývána postsovětskou fází. Přežili jsme ji, překonali toto dramatické období. Rusko, jak už se to stalo v historii mnohokrát, prošlo přes utrpení, těžké zkoušky, a vrací se zpět k sobě, do své vlastní historie.

Upevnili jsme svoji národní identitu, posílili své kořeny, přesto zůstali otevření a vnímavý k nejlepším myšlenkám a praktikám Východu i Západu, my musíme a my půjdeme kupředu.

Velice vám děkuji za vaši pozornost.



[i] Pochopitelně, že na otázky týkající se příčin historického excesu se pokouším s lidmi, kteří něco umí, hledat odpověď. A vzhledem k tomu, že naše země je hodně malá na to, aby si mohla dovolit "putinovskou sebezahleděnost", se nám to daří možná lépe než jemu, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1757-jake-reformy-a-proc-264-priprava-monografie.html

(Pokračování tohoto článku zítra)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář