Jaké reformy a proč (338) Kaleta vs. Kosička I.

9. leden 2015 | 05.15 |

Zajímavá diskuse v návaznosti na 17. ročník konference Lidský kapitál a investice do vzdělání na téma financování zdravotnictví se odehrála mezi Janem Kaletou a Tomášem Kosičkou. Uveřejňuji ji nadvakrát (vždy ohlas J. Kalety a odpověď na něj T. Kosičkou). Poté se pokusím přidat i svůj názor.

1. část diskuse:

Jan Kaleta:

Nemám nic proti tvrdě nastaveným pravidlům, pokud ovšem existuje možnost si z nich dobrovolně vybrat. Pokud tato možnost neexistuje ("systém" v singuláru) pak jde o preludium k totalitě.
Kdyby pana Kosičku skutečně zajímaly náklady, navrhoval by, aby veškeré příjmy a výdaje neslo každé zdravotnické zařízení jako soukromý podnik.
Dokud nebudou veškerá zdravotnická zařízení soukromá, pak ani sebelépe napsané předpisy nezaručí, že z pojistného nebude jen další daň. Šedé předpisy jsou vždy omezenější, než zelený strom života, nanejvýše skončíme s neprůhlednou změtí, za kterou bude bujet korupce.
Je to sice velmi nepopulární názor, ale lidé jsou obecně zodpovědní za své zdraví v dobrém i ve zlém. Pokud lidé nejsou zodpovědní, pak by jim nemělo být obecně dovoleno ani volit, vychovávat děti, mít soukromý majetek a konat složitější práce. A už vůbec ne někam kandidovat a psát zákony. Co ale nelze vůbec, je považovat zákonodárce s imunitou za zodpovědné a běžné občany bez imunity za nezodpovědné.
Občanská společnost funguje na bázi kultury péče o tělo, ducha a tak dále, která se šíří v zájmových klubech, rodinách a podnicích. To kultura určuje lidský kapitál, nikoliv systém. Stát nemůže motivovat lidi k péči o zdraví o nic více, než může motivovat nezaměstnané vyplácením dávek ke hledání práce.
Sociální systém funguje na principu, že absolutně musí být postaráno o všechny lidi, ať už chtějí, nebo nechtějí, po dobrém, nebo po zlém. Všeobecná záchytná síť musí být, i kdyby měla být financována násilnou konfiskací peněz. I liberálnější lidé se domnívají, že tržní řešení by mělo být všude, ale pro ty "nejchudší z nejchudších" by prostě mělo být "něco zaručeného", za každou cenu.
To ovšem odhaluje poněkud zvrácené priority - právo na zdravotní péči je absolutní, avšak právo na vlastní majetek nikoliv. VZP nás možná ochrání před zdravotními problémy, které hrozí některým, před daňovou exekucí, která hrozí prakticky všem (pokud se rozhodnou trvat na svých právech), nás však neochrání absolutně nic.


Na příspěvku pana Kosičky mne zaujalo slovo "solidární". Zdravotní pojištění není solidární, pokud jsou investoři NUCENI přispívat na konzumenty.
Skutečně solidární je charita. Existuje u charity možnost, že "se na někoho nedostane"? Ano. Ale všeobecné zdravotní pojištění a jiné záchranné programy obecně neslouží k ochraně obyvatel. Kdyby ochrana obyvatel byla prioritou, daňový úřad by byl nepřítelem číslo jedna. Sociální stát slouží pouze jako uklidňující pilulka, ke zvládání úzkosti typu "co kdyby" a "co když se na nás nedostane" a "to je přece hrůza, když je někdo na ulici". Klienti pojišťoven nedostávají žádné statistiky, komu tento "zaručený" systém skutečně pomohl nebo nepomohl, takže jde čistě o symbolické gesto k uklidnění davů.
Není to cynicismus, cynicismus by spíš bylo nazývat nucenou redistribuci solidaritou a zneužívat druhé lidi ke zvládání vlastní úzkosti.
V současném systému jsou pojišťovny spíše motivovány držet se svazujících předpisů a státního financování, než jakkoliv pracovat s klienty. I kdyby tomu však tak nebylo, stát nemůže přikázat pojišťovnám ten jediný správný a zaručený obchodní model, který všem poskytne levné a kvalitní zdravotnictví. Toho lze dosáhnout jen a pouze snížením daní a uvolněním předpisů a následnými experimenty, kdy nese každá pojišťovna zodpovědnost za vlastní obchodní model.
Protože se v konferenci těší úspěchu různé grafy a vzorce, přikládám obrázek, který vysvětluje rozdíl mezi centrálním násilným řešením a svobodnou, nenásilnou emergentní sítí občanské společnosti.
https://pbs.twimg.com/media/ByncV0tIEAAafX0.jpg:large

Musím pouze dodat, snad zbytečně, že neexistuje žádná "péče zdarma". I v tom nejsociálnějším a nejsolidárnějším zdravotnictví dostávají všichni zaplaceno. Kdyby nedostávali zaplaceno, neexistovalo by nic. Avšak peníze ještě samy o sobě neznamenají kvalitu. Druhá strana kvality je zodpovědnost, tedy svoboda. Státní zdravotnictví dokáže promrhat téměř nekonečno peněz bez výsledku na kvalitu života obyvatel. Pouze možnost následků plýtvání pro konkrétní osoby a podniky je bude motivovat k hospodárnému využívání peněz. "Rovnost" a "stejná péče pro všechny" je jen další uklidňující socialistický fetiš. Naopak, tím, že si bohatší připlatí za lepší, dostane nemocnice víc peněz na lepší služby pro chudší, na výzkum i na přístroje - jinak to nejde. Nejvíce lidem škodí, když je stát považuje za bezedný měšec na peníze, kterým může financovat jakékoliv nehospodárné programy. Takto vzniklí chudí se stanou záminkou pro další zdanění a sociální programy, proto všechny demokracie rostou a zadlužují se.
Navíc taková "rovnost", tedy absolutní rovnoměrná nerovnost před státní mocí, zcela smazává jakékoliv rozdíly mezi lidmi, kteří investují do svého zdraví a mezi těmi, kdo do svého zdraví neinvestují.

Tomáš Kosička:

Velmi děkuji za komentář mého ohlasu. Díky němu jsem si uvědomil, že při psaní je potřeba lépe vážit slova a také, že mé příspěvky mohou být občas nesrozumitelné, co se jejich vyznění týče. Domnívám se, že nejsem v přílišném rozporu s J. Kaletou, proto se pokusím některé myšlenky doplnit touto formou.
1) Tvrdě nastavená pravidla. Bylo by fajn, kdyby existovala možnost si z nich dobrovolně vybrat. Bohužel v reálném životě toto fungovat nikdy nemůže, protože drtivá většina si vybere jen to, co jim vyhovuje. Jedinou možností pak je vzít balík pravidel en bloc a nechat na každém, jestli ho chce přijmout. V případě zdravotnictví tedy totální zodpovědnost jedince za svůj zdravotní stav – přejídáš se, necvičíš, kouříš? Potom budeš platit násobně více ... nebo budeš platit každý jednotlivý zákrok v plné výši. Tento systém celkem běžně funguje v rámci standardního komerčního zdravotního pojištění (třeba ve VB), kdy je zohledněn věk, pohlaví, aktuální zdravotní stav a rizikové chování klienta. Popis toho, na co se pojistka nevztahuje, zabírá několik stran. Jedná se právě o rizikové chování, které není kryto, ale dá se zvlášť připojistit. Ovšem jak v takovém systému zacházet s jedinci, kteří (ne vlastní vinou) jsou nepojistitelní z důvodu potřeby zvýšené zdravotní péče? (To není výmluva, to je nejčastější argument, který slýchám)
2) Náklady ve zdravotnictví. Pokud budou veškerá zařízení soukromá, potom dojde k výraznému omezení dostupnosti zdravotní péče. V našich podmínkách je ilustrativním příkladem koncern Agel, odstrašujícím příkladem je zdravotnický systém v USA. Kdo bude určovat výši úhrad za jednotlivé výkony? Zdravotnické zařízení, pojišťovna, odborná komise, ministerstvo...? Od toho se odvíjí zásadní problém financování zdravotnictví v ČR – pochybná úhradová vyhláška. Několikrát jsem byl ubezpečen politiky, že o problému ví a konečně (v tomto volebním období) to změní, ale skutek utek. Bez toho se nelze pohnout dál a omezit korupci. Bohužel, prokorupční struktury si tuto záležitost zatím bez problémů hlídají.
3) Zákonodárci s imunitou nemají žádnou zodpovědnost (jejich pohádky o politické odpovědnosti může brát vážně snad jen výrazně nezkušený jedinec). Pokud se toto nezmění, nelze předpokládat, že by jakékoliv reformy byly dělány především ku prospěchu běžných občanů.
4) Stát může motivovat ekonomicky své občany k péči o zdraví celkem silně, nástrojů mu třeba behaviorální ekonomie dodá dost. Viz bod 1. Ale to bychom museli opustit dogma absolutního práva na zdravotní péči. Solidarita je v systému nutná (to je mé osobní přesvědčení), jen by si měl člověk moci vybrat, s kým bude solidární. Opět by to vyřešil bod 1, kdy by investoři přestali doplácet na konzumenty
5) Současný systém je tak zvrhlý, že pojišťovny fungují spíše jako pobočky lobbistů a odkladiště pro politiky, případně věčně plná pokladnička pro ty, kteří se sytém naučili správně dojit. Práce s klienty je naprosto minimální především proto, že se opravdu nejedná o žádné pojištění, ale o zdravotní daň a pojišťovna slouží pouze jako výběrní místo.
6) Právě proto, že neexistuje žádná péče zdarma, je potřeba se aspoň pokusit o reformu stávajícího systému, neboť tak jak jsou dnes nastavená pravidla, bude tento systém odčerpávat stále více peněz se snižující se efektivitou.

(Pokračování 2. částí diskuse)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší